V LOMECH.

V LOMECH.
Do lomů jde Bárta z rána, skály láme, zpřevrhá, hromu klín je každá rána, div se země nestrhá. Zastaví se v smutném stesku: „Tak jsi, země, bohata, 66 knížatům dáš slávy, lesku, trůn i palác od zlata.“ A zas buší v horkém potu: „A co červ já chudobný! Palác můj je sotva z plotu, boudě psí spíš podobný. Ale mít tak z tvého lože jeden kámen ze zlata, ženu na to – pane bože, byla by to záplata!“ Zabeře se v rozjímání, ruce klade do klína – co to plá mu v tvrdé dlani? Zlata plná slitina. Hned se kámen v palác klene, prostřed bílá komnata, v síních stoly rozprostřené pro pány a knížata. Na stolech co hrdlo ráčí, vína, jídel na stohy, hudba drnká na pavlači, až to trhá pod nohy. V síních tenké vodojemy, v tanci dívčí kročeje, 67 zrovna jak když liliemi samé růže proseje. A ty růže světlo v oku, lilje hlavou pokynou – „Bárto, Bárto, hni se v kroku, vyber si, však jedinou!“ Hned se v živý věnec klenou rty a šíje bělostné, všude, na rtech, na ramenou vděky jsou tak pohostné. Měkce obtočí ho k sobě, sladce mluví: „Náš jsi, náš, sláva tobě, sláva tobě, jednu-li jen zulíbáš!“ Bárta je však samá láska, líbá všecky v beztrudí, v tom zeď od základů praská – ráz! a on se probudí. Ten tam z ruky poklad zlata, palác, síně, přístěny – v dlani mozol a kus dláta, náruč bez děv, bez ženy. Vstal a hned si žáhu spraví: rukávy si vykasá, 68 pere do skal, až se taví, až se země otřásá.