POMNÍK.

POMNÍK.
„Ty starý hrobníku, tys němý, když o starém chcem slyšet hřbitově, kde rovy srovnány jsou s zemí a jediný jen pomník na rově.“ *** 53 Máť hřbitov, děti, pamět krátkou, stár, zapomíná také do hola, jak ospalý bdí nad památkou, už sám je s mrtvolami mrtvola. Pak marné všecko naše ptaní, kde byli, jež bral v noclech, za hosti: rod, jmeno, statek, zaměstnání – tu vizte, ukáže vám na kosti. Jeť k smíchu mně ten kámen bílý, že ještě chce si hráti na pomník, ten šlechtic zchudlý, pošetilý, jenž neví, že je dávno nebožtík. Byl anděl kdys, teď kus té hlavy mu v blátě s lebkami se kutálí, měl těžká roucha, zlatohavy, teď v cáry mu je větry zcuchaly. Kdys nápis měl, a čas mu brouskem až k nepoznání slova ubrousil, měl křídla, čas je kus za kouskem, jak ptačí pírka škubal, potrousil. Měl pochodeň kdys v ruce jedné, měl v druhé k právu pozdvižený meč – teď lidské oko nedohledne, nač chtěl si svítit a nač míti seč. 54 A přec chce mluvit? Jedno jmeno, nechť jmenuje jen jedno století, jež v hroby tam je rozloženo, a pohne celých věků pečetí! Čí byly rozryté ty rovy, kde v nepořádku všeho stavu hnát, vrah, lotr, dcera, otec – kdo ví, co líbá se tam za noc nastokrát! Kdo byli, kdo? Snad žilou naší plá krev jich, z věků k nám až scezená, snad naše ptaní, milí braši, je poslední jich v světě ozvěna. Nic neví. Jest to mluvka prázný, k nám z mrtvol jen se hlásí o slovo, a přemluví jen živé blázny, že jím ti mrtví živnou nanovo. A to jest pomník! Zejtra s pluhem jde oráč, hroby zorá do řádků, zrn zaseje, vše bude luhem – komu že pomník stál tam v památku?