PETR HROBAŘ.

PETR HROBAŘ.
Jde Petr stísněn od fary: syn mu se pověsil k trámu, on nesmí dát ho na máry, má za zdí kopat mu jámu. Kop’ Petr, hovor zapřede, však slzou promočil slova: „Já věděl, kam to povede, když holkou sfantí se znova.“ Kop’ Petr, zem jak z plamene, ji slzou k dítěti světí: 62 „Ach farář – ten je z kamene, jak každý, kdo nemá dětí.“ Již dvacet rokův jediný všem hřbitov na rovy brázdí, jen zbytkům té své rodiny má lože ustlati za zdí. Již dvacet let má k hrobům klíč a farář hroby ty kropí, jen syna zahrabat má rýč, jak smeť když do díry klopí. Svým Petr tělem přikryl rov, tam z dne se do noci modlí: „Vždyť, bože, byl on ryzí kov, nebť nebyl v myšlení podlý.“ – Cos náhle tak vesel, hrobníku? Slyš, zvoní faráři hrany, ej, zdvihá hrobník motyku – hrob kope na čtyry strany. Jdou kněží v žalmech ke hrobu – ej, máte svěcené vody, jak pro dva, pro tři, v zásobu, tak jako na velké hody! Ej, slaví Petr velký den, dnes dlí i na hrobech v noci – 63 onť mrtvý dech a mrtvých sen jak král má v jediné moci. Neb on kde dům jim postaví, tam v tlení těší se, trudí, až je z té noci vybaví a na kost hubené zbudí. Onť svrchovaný hrobů pán – dnes moc svou k údechu slaví: kdo v zemi pusté pochován, dnes v zem jej svěcenou staví. Tak probděl noc až do rána, až mrkla dennice bledá: dnes duše z hvězd mu setkána, dnes jej to k nebesům zvedá!