HUSAR.

HUSAR.
Skočil husar do třemenů, břinknul v ostruhu: „Na noc dej mi koně k senu, ženu v obsluhu.“ Sedlák o ženu je v strachu, sám jde v špižírny – „Račte, víno jako z nachu, maso z udírny.“ Husar vzhůru kníry kroutí, mlaská blažený: „Slyš, sedláku, co mne rmoutí – že jsi bez ženy!“ Sedlák kouká do sklenice, hlas mu v pláč se chvěl: „Mne to rmoutí ještě více, že jsem ovdověl.“ „Sedláku, kdo dobře přijat, hned to v domě znát: 87 ženská jako karafiát šla mi otvírat.“ Sedlák k nebi ruce spíná: „To dnes nespěte, chval každý duch hospodina, vy zde umřete.“ Husar na stůl zatlouk’ pěstí, chlap to od síly: „Slyš, sedláku, tvoje štěstí, jsem-li napilý.“ Ale sedlák svoji vede: „Má to nebožka, komu ta k nám na noc vjede, rána nedočká. Slyšte jen, co takou měrou bylo nezdarů: padlo tu jak pod sekerou pánů, husarů – Ale při vás je snad jiná; kdo se nebojí, za dobrý ho doušek vína nechá v pokoji.“ Vína nosí jako vody – ké to šlehnutí? 88 „Nedej, bože, v samé hody tohle leknutí!“ Husar skočí jako střela – „Při mém spasení, já to viděl, že teď jela kolem stavení!“ Co to dupe divým honem, přes dvůr potřetí? Skok, a husar už i s koněm ze vrat vyletí. Sedlák ženu k srdci vina hladí po líčku – „Chvalme, ženo, hospodina, strouhej mrkvičku!“