DVA STÍNY.

DVA STÍNY.
Jde měsíček vejpůl nakrojen, v běl řeka leskne se, hučí, les ze sna tak dýchá spokojen a v ptáků nápěvy pučí. Dva stíny si sedly u řeky, cos s rukou smývají, šatů – „Ač prokleti snad jsme na věky, já nechci dozráti katu.“ Tu povídá druhý: „V duše tmách už zhasla hvězda mi každá, kam duše jen pne se v myšlenkách, na každé sedí jí vražda.“ 57 A první: „Toť naše řemeslo, stín časem počíná lekat, a chceš-li, by katu vyneslo, jen počni k pokání hekat.“ A povídá druhý: „V duši mé noc lká, sejc houká si hlasně, hlad vyje, a nežli tušíme, vlk o dlaň otře si dásně.“ A první: „Mít duši takovou, jež lup by chtěla mi kazit, hle, zbraň na ni mám již hotovou a v hrdlo umím ji vrazit.“ Dva poskočí stíny na břehu, jak vlk se za vlkem honí – skví voda se jako do sněhu, dva stíny strhly se do ní.