LESNÍ ŽENA.

Vítězslav Hálek

LESNÍ ŽENA.
Tak častují pasáci hosta: u ohně k ránu posedí, a jako hvězd na nebi do sta pohádek jemu povědí. To jako ty jiskřičky z dýmu: pohádek letné postavy jim šlehají z pravdy a šprýmu, do jedné k nim se dostaví. 444 Ta jedna, ta přišla jak živá, sedla si těsně ku hosti: „A o čem tvá duše jen snívá, do syta dám ti, k radosti.“ Hned ruku mu do měkka zdvihne, hledem mu kývá v znamení, hned srdce a duše mu jihne v neznámém smyslů zmatení. Hned odchází po jejím boku, na loket hlavu složenou, a vše, co má pěkného v oku, hřeje mu v duši blaženou. Že nedbá, ni nevidí cesty, že jdou až v lesů houštiny, a pod tenké, šumivé klesty, na vonné, měkké loučiny. A jak jí tu zář v oku střehne, jako by v měkkých růžích stál, rtem ona se na rty mu sehne, zašeptá, dýchne: „Pojď jen dál!“ Hned každý strom rozvázal ústa, rozpráví divně tkanou řeč, ta na hudbu z šumotu vzrůstá, táhne kol srdce tenkou leč. 45 Hned rozpráví lísteček tenký, slovům lze milo rozumět: byl pupencem za prvosenky, nyní je zplna zlatý květ. Hned rozpráví našedlé ptáče, zahraje vzletnou do skoku, pak zavejskne, po větvi skáče, vede si družku po boku. Hned rozpráví zurčivý pramen, žblunká si v cestu květnatou, až omšelý probudí kámen s ozvěnou v píseň napiatou. Hned pryská a rodí se písní, libějších nikdo neslyšel, ba krásnější sotva kdo vysní, byť ani ze snů nevyšel. Vše vidí tu jakoby ve dne a jak by v samém kvítí stál, výš ona ho ramenem zvedne, rozpráví, šeptá: „Pojď jen dál!“ Hned vykoukly za každou chvojí tvářičky mladé, růže květ, strou náruč a v náruč se pojí, v líbání měkký tisknou ret. 46 Jich lokte jak lilie sněžné, očka jak hvězdosetá noc, a v zvonečků poháry něžné sbírají rosy chvělou moc. Hned postavy pitvorným spěchem z tmavého rostou kořene, v šat pokryty korou i mechem, na smích a na žert stvořené. Tu, jako by svolal je z lesů, s jeleny laňky přilétly, a na každé přijíždí v plesu mládencův půvab vykvetlý. Ti táhnou se v průvodu táhlém, každý svou vede nevěstu, a mužíci v poskoku náhlém na pochod hrajou, na cestu. A komu se po skrytu steskne – luna bdí víc jen pro snění, a hvězdy se spouštějí leskné co noci zlaté třepení. Je kolem tak luzno a krásně, řečí a zpěvů, bílých těl, to jako by na křídlech básně na pokraj ráje zaletěl. 47 Je všecko tak luzné a krásné, ale když zřel jí do oka, přes vše to jen bledne a hasne, a on si vzdychá z hluboka. Tu z jejího oka to šlehne, jako by mezi blesky stál, rty palčivé na rty mu sehne, rozpráví, šeptá: „Pojď jen dál!“ Když objati kráčejí k sluji, šlépěji v hedbáv měkne mech, kde postojí, kapradí bují a rosou páchnouc chladí dech. Tu ve sluji sedátek stero – „Odpočiň zrakům znaveným, tu sedneme v průhledné šero, zdřímnem si spánkem blaženým.“ Pak doznívá hudba a hraní, myšlenka vyznívá tu v sen, a zdřímne-li na její dlani, nespatří více příští den. Ba zdřímnul, a dříve než tuší, spiala ho v sladké beztrudí, pak vypila mladou mu duši, sotva ho v den kdo probudí. *** 48 V den čekají pasáci hosta, u ohně s ním že posedí, sic umějí pohádek do sta – dnes ani jednu nevědí. A večer, kdy došlo to k řeči, zasedli v starém pořádku, ach, měli dnes zásobu větší o jednu novou pohádku.