VII. Slzou jsem lyru pokropil

Vítězslav Hálek

VII.
Slzou jsem lyru pokropil
Slzou jsem lyru pokropil
a hlavu opřel dlaní; tak daleko to dospělo, že již Tě neznám ani.
Ty ohně se vysoptily, z mých květů jsou jen stíny, já pláču nyní s Mariem – kolem jsou zříceniny. A přec bych ještě začít chtěl, ač napřed znám svůj osud: jiskerka šlehla z popelů – já miluji Tě posud!