Různé listy (in Sebrané spisy Vítězslava Hálka, svazek 9) (1912)

Vítězslav Hálek

Diplomatická verze Ediční verze
SEBRANÉ SPISY VÍTĚZSLAVA HÁLKA.
SVAZEK IX.
BÁSNĚ: BALLAD A ROMANCÍ ŘADA DRUHÁ POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE RŮZNÉ LISTY V PŘÍRODĚ Z CEST: NA SEVER, VÝCHOD I JIH
K VYDÁNÍ UPRAVIL JAROSLAV VLČEK.
NÁKLADEM JANA LAICHTERA V PRAZE. 1912. [III] Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.
[IV] ÚVOD. Drobná lyrika provázela Hálka celým životem. ,Večerními písněmi‘ ji počal, cyklem ,V Přírodě‘ ji skončil. Lyriku milostnou a vlasteneckou ze středního období Hálkova svazek tento shrnuje pod společný název ,Různé listy‘. Ze skupiny vlastenecké, zejména z ,Písní ranních‘, výrazně se hlásí zvroucnělý cit národní prvních rušných let šedesátých, která zlomila Bachovskou reakci. Skupina ,Za šera‘ svou sladkou zádumčivostí obměňuje a doplňuje lyriku ,Večerních písní‘. Skupinou ,Písní večerních‘ pak, kterou zde označujeme jako ,řadu druhou‘, doplňuje se čtyřicet šest básniček vydání z r. 1862 (Spisů Vítězslava Hálka sbírka prvá, díl I., Spisy básnické, str. 125 – 160), jež otiskl náš svazek II. na str. 109 – 138. Hálek totiž druhé knižní vydání ,Večerních písní‘ r. 1862 proti prvnímu z r. 1859 o deset básniček zmenšil, a teprve vydání třetí z r. 1871, Hálkova redakce poslední, přiřadilo skoro všecky písně vypuštěné a opět je doplnilo novými. Čeho v edici z r. 1871 je navíc, to i se zbytky posmrtnými shrnuje zde naše ,řada druhá‘. V ,Děvčetem z Tater‘ Hálek vyzpíval se z byronismu, zbavil se tajemných chmurných reků, jejichž prototypem byl Manfred, a nasytil se žhavého orientálního koloritu, který jej uchvacoval v ,Korsaru‘, ,Giauru‘, ,Childe Haroldu‘. Básnický protest v zájmu neuznávaného směru Máchova v poesii naší byl dovršen, literární vkus doby volal po nových látkách, bližších skutečnému životu, a novém, reálnějším jich zpracování. Hálek poznal Turgeněva a jiné ruské realisty, poznal Bret Harta, vzpomínkami zahloubal se do vesnice, v níž vyrůstal, i do jejího okolí, znovu prodléval v prosté české přírodě v kraji, a odtud odevšad vynesl řadu prací veršem i prósou, v nichž teprve plně se projevila pravá jeho individualita jako člověka i umělce. Poslední ten obrat udál se počátkem let sedmdesátých. ,Hledals mě v mořích, výšinách, v světův a nebes končinách, hledals mě v štěstí, žalu svém – a já tak blízko doma jsem!‘ To je básníkovo vlastní přiznání o pouti jeho za krásou. Hálek se našel. Vyšel od lidových zkazek, živlu prostonárodního, začal formou průhlednou a prostou, a když dozrála tvůrčí síla, vrátil se k látkám i formám svého mládí, k původnímu živlu, s nímž srostl, k půdě, na niž krví, hlavou i srdcem byl doma. Zajisté jen o tomto třetím období Hálkově platí generalisující slova Karoliny Světlé (Z literárního soukromí, 1880, str. 40): ,Nejprostší samorostlost mu šla nad každé sebe virtuosnější umělkování, což mu bývalo velmi často dosti trpce vytýkáno od těch, kteří se přiučili poesii z esthetik a spisů jinojazyčných básníků, nečerpajíce ji jako on z přírody, z lidu a z hloubi vlastního srdce‘. Za cizím, nevlastním sobě svě- VI tem myšlenkovým až do této doby právě Hálek bloudil sám. V letech 1872 – 74 objevil se trojdílný cyklus básniček, počtem sto sedmdesát dvě, formou vracejících se k ,Večerním písním‘, tři řady básní ,V Přírodě‘. Je to Hálkovo filosofické a životní krédo, jeho myšlenková závět; v nich světový názor Hálkův zračí se nejplněji. Je to však i vrchol Hálkova básnického umění, jeho umění: účinků a dojmů dosahovati prostředkem průhledným a prostým. Rozhlédneme-li se s výšiny mělnického zámku směrem jižním, překvapí nás neobyčejná podívaná. Dole, pod srázným svahem, stéká se Labe s Vltavou, a do dálky šíří se klínovitý ostroh: moře kosmaté zelené hřívy někdejšího pralesa dubů, buků, jasanů, habrů, topolů – někdejšího, jak hlásají skupiny starých obrů, tu tam zbylé mezi bujným dnešním podrostem. Pod neproniknutelnou klenbou jeho vládne úplné bezvětří. Do tlumeného bzukotu tisíců hmyzu jen chvílemi zazní ostrý skřek lesního ptactva nebo šplouchnutí ryby na hladině labské, jež bez šumu a hukotu, tiše a plavně se vine k Mělníku. Nad tím vším v blankytu temně modrém žhavé srpnové slunce, a kolem dokola žírná, požehnaná rovina mělnická od Neratovic až k Roudnici. Tento přírodní div je Oupor, jen hodinu vzdálený od vsi Zátvora, kde Hálek prožil svá nejvnímavější léta dětská. Zde r. 1872, jak sám pověděl v rozkošné črtě ,Cestopis na Oupor‘, znovu pokochal se ,kusem poesie v střízlivé krajině mělnické, jemuž není rovno‘. A druhý poetický kout, v střízlivém okolí pražském, k němuž Hálek byl připoután, je povltavské lesní zátiší VII na Závisti. V jeho samotu tou dobou často se uchyloval se svými myšlenkami. Na obou těch místech zrodily se písně ,V Přírodě‘. V ,Děvčeti z Tater‘ básník přírodu vylíčil jako majestátní, bezohledně tvořící i drtící živel. V cyklu ,V Přírodě‘ pojímá ji jako matku učitelku, ideál člověka, vedoucí jej k světlu, pravdě a dobrotě. Jeho básně přírodu líčí, produševňují a o ní rozumují; je to malebná i reflektující lyrika novověká. Ale jakkoli roztomilé obrázky lesní samoty, kouzelnými barvami hrající výjevy báchorkovité i čtveračivý humor hvozdu Hálek zachytil jako u nás před ním nikdo, přece těžiště díla svého zřejmě vkládal nikoli do kusů popisných, báchorkových nebo genrových, nýbrž do reflexe. Hálkovi příroda je počátkem i koncem veškeré moudrosti, krásy, lásky, dokonalosti; ona je člověku jednotlivci i všemu lidstvu věčně skvělý vzor, vždy platný a plně nikdy nedosažitelný; ona jeho země i jeho nebesa. Vše, co proti přírodě, je špatné; kapitoly lidského duchaducha, které byly proti ní, navždy jsou ztíženy kletbou. Zákony, jimž podléhá příroda, jsou i zákony člověka; on není a nemá býti výjimkou ani v oblažujících účincích jejích, ani v konci své prchavé bytosti životní: kolotání hvězdných světů, kvetoucím nivám, zpěvnému ptactvu, vzniku motýla i zániku národů platí zákon jeden – co nad to nebo vedle toho vymyslil člověk, je plané a neplatné. Příroda učitelka člověka vždy zmladí na duši, napojí krásou, vede k dobrému, ona mu lékem v omrzelosti života a chladu srdce; v ní člověk stává se poetou i mudrcem; ona mu tvůrcem náboženství, vzorem lásky mateřské, roz- VIII myslného hospodáře ve velkém i v malém, kolébkou i hrobem. Ona jej nadšeně povznáší k hvězdám, učí pravému člověčenství, přirozenosti, lásce k bližnímu, a zase skromnosti a odříkání, aby světlo nepatrného já nevyjímal z nezměnitelných platných zákonů světových, žádaje si pro sebe věčné paměti a věčného trvání. Nejsi víc, člověče, než kterýkoliv červík: z nás obou zbude jen trocha prachu – proto žij lidsky, nebuduj svého chvilkového blaha na útrapách a slzách lidí jiných, buď člověkem. Uč se skromnosti, poeto; nechtěj býti více než květina nebo zpěvavý pták: v šťastné chvíli zapěls jiným na radost a sobě na útěchu – to tvůj veškerý uděl. Není těžko poznati, že názory zde vyslovované, pokud mají základ v objektivních úvahách kosmických, jsou zásady novověké filosofie monistické, která ducha i hmotu uvádí na společnou synthesi, smiřujíc srdce i rozum. Toto přesvědčení zejména v posledních dílech Hálkových proniká se schválným důrazem. ,V Přírodě‘ dostalo pečeť závěti. Ale není těžko vycítiti zároveň, že naturalistická filosofie Hálkova vznikla za doby encykliky a syllabu, po prohlášení neomylnosti papežské, a v letech čerstvého ještě ,kulturního boje‘ západního, jenž silnou ozvěnu nalézal i v Čechách. Ročníky liberálních a demokratických časopisů našich z té doby jsou toho zřejmým dokladem. Odtud se vysvětluje časová tendence písní ,V Přírodě‘, kterou Maryan Zdziechowski (Karel Hynek Mácha i bajronizm czeski, w Krakowie 1893, str. 63) kárá slovy: ,Jako pravdzivy Czech, poeta nie omieszkał wśród zachwytów nad blaskiem gwiazd, nad wonią kwiatów i nad IX szmerem owadów wtrącać niekiedy ,antywatykanove‘ zwrotki.‘ Hálkovy protivatikánské protesty veršem byly úmyslné a zásadní. Za to jiná výtka duchaplného Poláka váží víc. On i ,V Přírodě‘ spatřuje ,naivního idealistu‘, jenž ,nevidí rubu medailonu: nepoznává, že za klamnou krásou přírody vře odvěký boj o život, v němž právo silnějšího rozhoduje o vítězství‘ ... To však týká se již samých kořenů Hálkova názoru, v němž vyrostl a s nímž zemřel. Optimistický ideál přírodní byl mu veškerou mravní i myšlenkovou oporou; on zůstal jeho jedinou ethikou i metafysikou. Víme, že básnickou práci svou Hálek počal balladami. Kult Erbenův v mladé generaci nového almanahu ,Máje‘ byl mu podnětem. A ,Ballad a romancí řada druhá‘, kterou otiskujeme v tomto svazku, téměř veskrz (výjimkou je na př. výkřik dějinného protiřímského češství v ,Králi Jiřím Poděbradovi a legátu Fantinovi‘) udržuje souvislost názoru, látky a formy balladní mezi Hálkovým obdobím prvním i posledním. S přibývajícím věkem dětské dojmy a vzpomínky ožívají. Také Hálkovi ve čtvrté desítce jeho věku plně ožila rodná dědina se všemi zkazkami i půvaby, s drobnými zajímavými zjevy i originální tragikou veského života. Vyrostl v selské hospodě zátvorské, v střízlivé, jak sám praví, krajině mělnické, kde ,pole se střídá s polem, lesu sotva uvidíš, pahorek tam vzácností.‘ Krom vrby a hrušky téměř nevídal jiného stromu. Za to na pastvách a polích, na návsi i v nálevně bývalo živo: pasáci a pasačky, X ženci, selští hoši a mladice, staří výměnkáři, podivíni, žebráci, mrzáci, vesnické kmotry jsou stálým jeho obecenstvem. A především ohnisko a sváteční střed všeho toho: otcova hospoda v zimě s dlouhými klidnými večery, nebo o hlučném, často krvavém posvícení, kdy v původní své přirozenosti hlásil se furiantský podřipský sedlák. Tyto vzpomínky a dojmy Hálek umělecky scelil v řadě ballad, v ,Pohádkách z naší vesnice‘. Téměř všecky skládal na samém konci nedlouhého svého života; v knížce vyšly r. 1874, hned po jeho smrti. Tragika vrhá stíny na většinu kusů; základní zvuk však přece je teplý a jasný. Máš zde pohromadě vše, čeho vesnice skýtá poetickému zraku: pohádky a tradice, figury a typy. Z oněch zvěstí o králi, jenž marně hledal štěstí mezi urozenými, až je našel u chudé matky rybářky, a o jiném, jenž bez lítosti utrácel mladý lid, až sám lítostí zhynul nad mrtvolou jediné dcery; o hvězdné panně, královně noci, která zdržuje smrt od zhoubného řemesla jejího do rána a odtud zas až do noci; o lesní ženě, jež vypíjí duše mladé, zdřimnou-li jí v loktech atd. Vedle nich tragika nebo romantika venkova: muž ,k hrobu vykoukaný‘ přízrakem své zemřelé ženy, kterou otrávil, zahleděv se do mladé švagrové; zapadlý veský hřbitov, němý k otázkám, kdo spí pod jeho rovy; kletba chudého, který ať žehrá na svůj osud, ať do úmoru bloudí po lidech, ať při tuhé robotě oddává se luzným snům, bídně doživoří se hrobu; hrobař, jenž syna samovraha nesmí pochovati v zemi svěcenou; furiantští synkové vojáci, čapkou odcizení rodné vsi; lupiči, kteří po krvavém XI řemesle na jiných vrhají se na sebe; dráb, jenž chudé vdově za babku prodává jedinou kravku; rouhač, který, krom přímé modlitby kdekoliv a kdykoliv, neuznává náboženského kultu; voják na stráži, jenž v muži, kradoucím se od jeho milé, zabíjí svého představeného; cikán, který zardousí syna, jenž v nebezpečí opustil svou sestru, atd. A posléze i humor a komika v ,Šumářích‘, ,Královském poslu‘, ,Husaru‘, ,Pluku‘, ,Tamboru‘, ,Šotku‘, ,Vávrovi mládkovi‘, ,Postilionu‘, hřející i v ,Naší vesnici‘ a ,Zlaté babičce‘, básni úvodní a závěrné. V ,Pohádkách z naší vesnice‘ Hálkovi látka vždy vyrůstá z myšlenky nebo nálady balladní. Nejsou to pouhé figury nebo pouhý děj; dojem látkový vždy prohlubuje idea: chudoba a bída lidská i opuštěnost její, jež pohání ke zpouře, zločinu, rouhání, tupé resignaci nebo klamným illusím; svírající kastovní předsudky a zkostnatělá tradice; vedle toho pak pochybné štěstí bohatých, hlas svědomí a láska mateřská, hloubavá mysl vše rozkládající, síla vášně v lidské hrudi a marnost plané lidské slávy vedle záchvatu čtveračivé radosti nebo veselého šprýmu, jenž zlatí život mladým i starým. Všude hluboká soustrast s utištěnými a opuštěnými, svíranými předsudkem, tradicí, pověrou; všude silná, poctivá příchylnost a láska k lidu, teplá oddanost rodné hroudě i rodnému domku, kam po letech mysl básníkova vrací se s touž pietou, se kterou z něho vyšla do světa: nezapomenutelni zůstali matka, babička, sousedé milí... Forma je klassicky prostá. Jen na vrcholu básnické síly a uměleckého tvoření daří se skladby, jako jsou ,Návštěva‘, ,Dva stíny‘, ,Jíra‘, ,Na stráži‘ nebo ,Cikánská večeře‘.
XII Pěkně o balladách Hálkových praví J. S. Machar (Vítězslav Hálek, Naše doba II, 1894, str. 11 – 12): ,Jsou z jedné výhně a jednoho kovu. Náležejí-li dřívější knihy Hálkovy literární historii, patří tyto literatuře. Zde je dech života a tep krve. V nich můžete zrovna nahmatati čistou duši básníkovu... Podány jsou jadrnou mluvou, prosety originelními obraty z řeči lidu a zpracovány tak, že nemožno jich napodobiti, aby nebyl okamžitě poznán vzor. Samy nemají reminiscencí téměř žádných, a zachvěje-li někde tón Erbenův neb zavzní-li něco puškinovského, nese to jen podobná látka sebou. Je v nich rázovitost a českost Mánesových figur z jeho illustrací k národním písním... ,Balladami a romancemi‘ a ,Pohádkami z naší vesnice‘ platil básník tu největší a nejkrásnější daň své mladosti a rodné vísce, jakož cyklem básní ,V Přírodě‘ splatil ji svému jedinému učiteli.‘ Třetí skupina prací z posledních let Hálkova života jsou jeho povídky prósou. Jako ostatní díla tohoto období, tak i tyto povídky podstatně se liší od předchozí novellistiky Hálkovy. Do konce let šedesátých i v novelle, tak jako ve svých lyricko-epických básních, byl romantikem, idealistou; po té nastal obrat k realismu: ukázati pravdu, v níž je dost i života i poesie a obé významu trvalého. Pilné studium nové belletrie realistické i vlastní rozvoj přivedly Hálka k novému uměleckému přesvědčení. Co napsal prósou od prvních pokusův až po fantastickou novellu ,Pod dutým stromem‘ (1871), založenou na místní pověsti, má význam pouze pro rozvoj Hálkova vypravovatelského umění. I nejrozsáhlejší z těch XIII věcí, umělecký román ,Komediant‘ 1861, náleží jen literární historii. Výjimku činí autobiografická povídka ,Domácí učitel‘ z r. 1866 a r. 1863 složený ,Nás dědeček‘, zjevné přechody k závěrečné realistice. Ale už i v povídkách prvního a druhého období stále, a stále silněji, opakuje se idea, která v poslední periodě Hálkova tvoření vyzněla nejplněji: idea dokonalé humanity. Bezcitnost a sobeckost u sedláka, šosácké kastovní předsudky u měšťáka, marnivost, závist a diktátorství u literáta jsou proti lidskosti. Buď člověkem a budeš šťasten; kde je shoda v hlavě a srdci, tam je i štěstí, třeba že při tom se opíralo pouze o dvě holé dlaně. Leander Čech v uvedeném pečlivém rozboru novellistiky Hálkovy (O povídkách Hálkových, Hlídka literární, v Brně 1892, IX, 133) důraz položil na tento stálý motiv. ,Jaromír‘, čteme v ,Komediantu‘, ,se chová stejně k nebohému jako k pánovi. Co všude hledá, jest člověk: člověk zápasící a snažící se, a ten člověk není jenom v jistých privilegovaných vrstvách; ten jest všude, zrovna tak v haleně, jako v purpuru... Jaromír v člověku cti a hledá jen člověka..člověka... Lid není ještě zašněrován do šněrovačky polovičné vzdělanosti a hloupé etikety a konvenience, kde člověk pro samou povrchnost ani nepřijde k jednání, protože vpravdě lidskou půdu ztratil... Nám třeba lidí, neboť jen člověk činu schopen jest... Nezapomeňte, že člověk v každém z vás, jenž povolán, aby byl boží bojovník až na věky věkův!“věkův!‘ I ,Náš dědeček‘ vyrostl z půdy, z níž vypučely nejpěknější Hálkovy verše: z české dědiny. Rodný kraj XIV mělnický a zbraslavské Povltaví jsou jejich výlučným dějištěm. Typické charaktery vesnické, sociální vztahy venkova a životní názory konservativcův i radikálů selských Hálkovi staly se vděčnou látkou novellistickou, o jejíž zajímavosti byl přesvědčen. Patero osob novelly básník předvedl s dokonalou životní věrností: tvrdohlavého starce, jenž z nechuti k bývalému příteli umíněně brání sňatku synovu s jeho dcerou, přiváděje tím neštěstí na obě rodiny; obět zarputilosti starcovy, světlý, rozmilý zjev selské dívky; dobrosrdečnou panímámu, která kde může mírní mužovu tvrdost; syna dobráka, jenž posléze uvede si do domu dohazovanou pánovitou ženu, která jemu i dědečkovi za živa uchystá peklo; a prohnaného, úlisného vesnického dohazovače. Člověk je nejhorším svým nepřítelem, a přec štěstí jeho je tak snadné! K motivům i postavám těmto Hálek se vrací ve třech nejobšírnějších povídkách svých: ,Na statku a v chaloupce‘ (1871), ,Na vejminku‘ (1873) a ,Pod pustým kopcem‘ (1874). Je v nich kus sociálního problému českého venkova : otázka výměnkářská. Ve druhé z těchto novell vesnických ozývá se nejdůrazněji. Otec, odevzdav statek synovi, klesne ve svém někdejším majetku na otroka. Dobrý k lidem, laskavý, pohostinný mladý sedlák ve výměnkáři spatřuje nikoliv otce, nýbrž cizopasníka, škůdce majetku, a snaží se o překot se svou manželkou, aby starcovi život nadobro ztrpčil. ,Největší nemravnost před našima očima se děje, příroda poplvaná, pošlapaná zvrhá se v nepřirozenost, v nestvůru‘,nestvůru,‘ rozhořčeně volá Hálek v zájmu lidskosti. ,Zákon připouští, aby XV synové stávali se zlosyny, a synové svědomitě, ano střemhlav na to zlosynství se vrhají; zvyk a mrav to posvěcuje, příroda otupělá ztratila tu i mluvu svou.‘ Tento postup, kterak bohatý sedlák v bývalém domě svém sklesne na podruha a kterak útrapy duševní vhánějí jej v šílenství, Hálek vykreslil s důsledností podrobného rozboru psychologického. I všecky ostatní osoby: starší syn kamenného srdce a rovněž taková jeho žena, mladší syn, měkký, světoběžný muzikant, a družka jeho her, nemanželský sirotek, zejména pak poctivý, jadrný, vtipný silák hrobník a kaustický vesnický filosof, posilák ze statku, jsou figury věrně vypozorované životu. Povídka působí dojmem téměř dramatickým. Krok za krokem valí se na starce útrapy, které zhášejí mu světlo rozumu; poslední jiskřičku jeho udržuje hluboká moudrost bláznovských řečí průvodce posiláka a opatrně prováděný záměr hrobníkův, jímž starci opět vrátí duševní rovnováhu – hrozící tragický pád rozklene se v líbeznou idyllu. Hálkův výměnkář je postava sourodá Turgeněvovu ,Stepnínu králi Learu‘. Původce písní ,V Přírodě‘ ani v novelle nezapřel svého umění a názoru. Výjevy ze selské světnice, dvora, návsi, hřbitova, pole i lesa hrají živoucností, a dech přírody je jako dech mateřský: probouzí, oblažuje, uzdravuje. V přírodě Hálkově zanedbané nemanželské dítě vzrostlo v jemnou ušlechtilou duši, v ní jinoch z domu štvaný zahořel pro hudební umění, v ní stařec duchem chorý našel opět zdraví. Co proti přírodě, je špatné. ,Na vejminku‘ syn proti otci, ,Na statku a v chaloupce‘ druhá synova žena i matka macecha. Dobrák syn, XVI vdovec, ožení se podruhé, žena dračice, tvrdá, pánovitá, zotročí tchána i muže a vypudí z domu nevlastní svou dceru, která najde ochránce v druhu svých dětských her, pasáku ze statku, originálním řezbáři hluboké povahy, potomku staré rodiny českobratrské. Proti lakotě, zpupnosti, panovačnosti na selském statku prostota srdce a vytrvalá, samočinná práce v chaloupce – tam se zděděným penízem i předsudkem a náruživostí peklo, zde s prací vlastních rukou, s čistou duší a silnou náklonností pozemský ráj. Do potomka našich Bratří Hálek vložil zase svou vlastní mysl, svůj životní i přírodní názor, své přesvědčení o pravém štěstí. ,Pod pustým kopcem‘ sledujeme dvojí motiv: starý muž a mladá žena, a sedlák furiant jmění knížecího, jimž jeho syn ,knihami nasáklý‘ pro čistou náklonnost k chudé dívce povrhne a důmyslem i pracovitostí hojně si nahrazuje groš odmítnutý. I zde po těžkých bouřích idylla: duhu smíru v rozeštvaných rodinách sklene děcko, jehož prostomilostí taje kůra na srdcích obou dědečků – myslivce, štvaného žárlivostí, a sedláka, zatvrzelého opovržením. Zazelená se jim nový život, jako se zazelenal pílí ruky lidské pustý kopec nad údolím. V této nejobšírnější práci novellistické Hálkovo vypravovatelské umění dostoupilo vrcholu. Hluboké rozjímání o neodstranitelném zlozvyku z přílišných rozdílů věku v manželství neb o práci vlastních rukou i vlastního důmyslu proti pohodlnému živoření ze zděděného majetku provází řadu osob. Starý, žárlivostí k šílenství trýzněný manžel, zpupně rozhazující furiantský sedlák, originální skutečný zjev z dolního Povltaví, drsný, humo- XVII ristický dobrák sluha, spanilá dívčina z hájovny i rozmilé děcko šťastné matky, smírce všeho, jsou z nejživotnějších postav básníkových. A všecko zase ovívá teplý, oblažující dech přírody, a opět se ozývá základní podmínka pravého lidského blaha: shoda duší a srdcí, čistá, nezkalená láska k bližnímu, tak dlouho hlásaná a tak vytrvale a licoměrně obcházená. Je to idealistická píseň lidskosti v realistické próse, novověké kázání ,Na hoře‘. S tou myšlenkou na rtech, v nejslibnějším rozvoji svém, Vítězslav Hálek odešel. Od originálních figur rodné vsi, podivínů, tvrdých, nepoddajných lebek, které proměňuje pouze těžké utrpení celého života nebo hrob, od venkovských svatebních hostin a posvícenských tanců, pastev a polních prácí, půvabů přírody v kraji i v lese, od předsudků zděděných i novou konveniencí utvrzovaných, od kastovnických hrází, prázdných obřadův a platných forem Hálek v novellistickém tvoření posléze přešel k lehké ,křídové kresbě‘ způsobu Bret Hartova, jejž si byl oblíbil zároveň s Turgeněvem. Třemi takovými drobnokresbami hrdinů z předměstí, hospody nebo podhradí náhle ukončil svou belletrii. Jsou to ,Poldík rumař‘ (1872), ,Student Kvoch‘ (1874) a nedopsaný ,Husar‘ (1874). V nich dialogicky nebo samomluvou nebo líčením rozkládá nitro svých lidových hrdin až do fotografických podrobností. Neřeší už otázek společenských a rodinných; jde mu jen o věrný kostym, o věrný otisk duše. Ale jako onde, tak i zde sklání se k opuštěným, zavrženým, směšným. Vždy a všude týž lidumilný, demokratický rys umělce i člověka. Sedmi posledními povídkami Vítězslav Hálek po- XVIII stavil se mezi nejlepší naše novellisty. Je-li Božena Němcová klassickým mluvčím české chalupy horské, Hálek jest jím českému statku v kraji. A jako z pouhých obrázků přírodních popisnou naši lyriku vznesl na úroveň básní samostatně rozjímavých, tak prostou vesnickou povídku Němcové, Pravdovu a jiných prohloubil v skladbu, která ukazuje nejen stíny a neshody sociální i záhady a protivy lidského nitra, nýbrž naznačuje i cesty, které vedou k vyrovnání a rozřešení. V tom smyslu Hálek i jako novellista šel s rozvojem své doby a hlásil se k methodě literatury moderní.
*
Do svazku tohoto pojata je i skupina Hálkových črt cestopisných, které vznikly hlavně na půdě lužické a polské, na světové výstavě vídeňské a v horách krkonošských. Verš lyricko-epický, píseň i povídka Hálkova mají v této cestopisné belletrii šťastný doplněk a často nezbytný klíč. Hálek pozorovatel lidí i krajinář, myslitel i vypravovatel závodí zde o přednost, jak poznáme v souvislosti s další jeho prósou cestopisnou. Text náš se přidržuje posledního znění, které vyšlo z ruky spisovatelovy. Odchylky pozdějších vydání jiných, kde se mění slova a věty, ba vypouštějí celé odstavce, jsou změny samovolné. Jaroslav Vlček.
XIX RŮZNÉ LISTY.
NÁŠ OTEC. (1861.)
Velebný rek nám z chýše dán, a stal se víc než duchů králem; on stal se otcem národa, jenž byl by vyhlazený málem. V Egyptě matkám sťali plod – ó bože! u nás matkám zle je: zde k hanbě jich syn musí žít, až odpadne a matce kleje. A sklání cizím bohům skráň, dřív svoboden, teď otrok doma; to nejsme my, to nejsme my, cizinci srdcem, cizí rtoma. Hle, velebný, hle, Jungmann náš, on matce vrací opět syna, 98 nám starý bůh, nám zase řeč, v níž velebíme hospodina!
NÁŠ ZPĚV. (1861.)
Zem Čechů velký krásný hvozd, jenž zpěvem mocně zvučí, že srdce mile okřívá a srdcem být se učí. A venku tam ať jakkoliv se na nás chtějí dívat: tu přednost máme před světem – my dovedeme zpívat. My máme pěvců knížata a zpěvu statné reky, nám šumí háje písněmi a zpívají nám řeky. Nás matky kojí písněmi, hoch zpívat učí děvu, my máme po všech končinách své apoštoly zpěvu. Protož nech jiný dobývá blesku a hromu řevem: my též umíme královat, leč vítězíme zpěvem. 99
POSLEDNÍ HROBAŘ. (1862.)
Posaďte se, posaďte jen; i z hrobu tmy vychází den, a slyšte naši zásadu. Neb není stejna všude ctnost: vám kletbou platí za zradu – nám postavila k činům most. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Aj, otrok v slunce nevěří – vám jiná míra naměří: vám stoupat dráhy na nové. To nám se více nezdaří – my byli vaši Kainové, my národa jsme hrobaři. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Já poslední z nich u hrobu, nuž slyšte vlastní žalobu. My odrodilci v matce již, my seli koukol v vlastní žeň; přes matky trup šla cesta výš, kdo páchal víc, byl výše ctěn. 100 A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Nám snahy vaše posměchem, nám ctnost, co naším prospěchem. Za cizí přízeň jedině jsme v bláto strhli ducha let, my vandalové v otčině jsme zdrancovali ducha květ. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. My dítek boží osení jsme rozšlápli hned v semeni. Hřích bujel jako pejručí – kdo větší zrádce, větší dík: ten velký, kdo vás domučí, by nevstal pravdy mučedník! A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Jeť hrozné mstu svou porodit, na srdci dýku odkojit. A naše síla koupená se proti matce rozkací, ta syny svého plemena jak vítr háje zpřevrací. 101 A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Když uspán rozum k dřímotě, potácí duch se v slepotě. By nám se žíti nechtělonechtělo, nám dali jed za pojidla; by svědomí nám neklelo, nám cizá dána modlitba. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Co ctností bylo poseto, to vaším vztekem požeto. Památky otců ztříštěny, na místě nich stál lež a zisk: ten hrdinou byl poctěný, kdo svobodu až v rakev tisk’. A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. Vám jiné budou zásady, bez poškvrny a bez vady. My odpuštění nehodni, bez naděje jdem v podsvětí: by nekleli nám svobodni, vyřknem si sami prokletí. 102 A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém. To našich skutků babylon, jež národ sobě stavěl v skon. Není hrob koncem života; výš vzroste douška mateří: ve vás krev k činu kolotá – my činů svých jsme hrobaři! A mrtví vzdychli pod rovem, a mládež v tichu hrobovém.
PÍSNĚ RANNÍ. (1862.)
I.
Dál neplač, nelkej, národe; Dál neplač, nelkej, národe;
 nechť vlaje lidstva prapor svatý; kdo hlavy naše stínali, ty na věky zvem lidstva katy. Neníť to více zákonem, by svobodu jen žalář rodil, hlad vrahů syt je obětí, a ten se v naší krvi brodil. Teď, bratří, nová přísaha: buď skutkem mučedníků snaha! 103 Teď víme, zač se prolít má, a krev nám budiž dvakrát drahá! Aj, prasklá vazba práchniví, s ní padlá modla v rezi, v prachu: teď novou píseň lidstvo zná, ji zpívá z duše, beze strachu. A nechť si hlavy stíná meč, nechť na kříž oudy rozepiaty: kdo za co žil, nechť umře též – a ten teď bude první svatý!
II.
Zač v poutech plakal otec náš, Zač v poutech plakal otec náš,
 zač světem dravou zvěří štváni, zač srdce vadlo nejlepším, zač bůh ni neměl slitování; Začzač chléb jsme jedli otroků, zač slzou máčeli svá muka: to uvidíš, můj národe – již dítě vzchází, pouto puká. Čím těhoten byl věčný čas, co nesměl pro tyrany zrodit: to zrodilo se silou svou, teď bude lidstvu vojevodit. 104 Mít jmeno nemá spasitel? Sem přineste z Jordána vodu! Já první kapku vylévám – a ta buď dána za svobodu.
III.
Nuž zraky sem, na tuto tvář, Nuž zraky sem, na tuto tvář,
 jež leskem božích sluncí svítí; kdo není lotr, zajásá, když z prasklých hrobů duch se řítí. A byť i v rakvi spoutaná – blesk dostačí, kdy ve tmu hozen, již vejdi v hrob, než zavře se, kdo nejsi pro svobodu zrozen. To znakem božích původů, co svítí v cestu mému lidu: nuž stranou, panští otroci, než uzříme též vaši bídu!
IV.
Neplač, můj otče, matko má – Neplač, můj otče, matko má –
 hle, národ první máje světí: co neviděli otcové, to uzří lepších synů děti. 105 Nemůžem vlasti více dát, leč život váží také mnoho: a nemůžem-li pro ni žít, pak za ni padnem do jednoho. Již jednou dán byl příklad nám, že popel svatých není zmořen; dáť oheň svatých světlo nám, a světlem byl svět opět stvořen. Nezapři se, kdo svoboden, jen otrok nezná cenu meče: kdo k smrti nemá síly dost, nechť bídný život k hrobu vleče.
V.
Nežijte vůní věnců již, Nežijte vůní věnců již,
 jsouť lístky ještě řídké; jeť práce teprv počata – a meče naše břitké. Tenť povrhel, kdo v pohodlí se vyrve z prostřed díla; květ musí dozrát ve plody, a z plodů pak jde síla. Vám vůni větry odvanou; kdy nedozraje setba, 106 pak až se zima dostaví – též dostaví se kletba.
MUDRCOVÉ. (1863.)
Jak mladý párek spolu žili dva nerozdílní soudruzi; a v nenávisti dívčí oko i světa hřmotné lomozy, jen bádají ctným oba způsobem, jaké je žití tamto za hrobem. Po dlouhých nocí stálém bdění uradili si sami to: že nejlíp, aby jeden zemřel; co ve věčnosti ukryto, nechť přijde a druhému odhalí, tak těžký kámen navždy odvalí. I zemřel jeden. Druhý čeká; již okna černem zastřená, a svíčka podle krucifixu podivným ohněm plamená. A zahučela půlnoc na věži, však mrtvý – mrtvý z hrobu neběží. A minula noc druhá, třetí. Jak dívka svět se usmívá, 107 na nebi rdí se boží slunce a luh se kvítím odívá: ten čeká, klečí s tváří unylou – a mrtvý dosud nehnul mohylou. Tak mine jaro; přijde léto, i vzňal se národ vědomím, duch svobodný rozlámal pouta a zased’ sám pod výsluním: ten ještě klečí – hlava šedivá – však z hrobu žádná věst nezaznívá. I vzejde jeseň. Světy mladnou; vše k nepoznání po roce, neb volný národ v zanícení již trhá činu ovoce: ten ještě klečí, trup již dopola – však mrtvého ni slzou nezvolá. A divná slova světem letí; květ opršel již s haluzí, ze země nová síla pučí, děd ve vnuku se omlází. Kdo porozuměl, ten to uslyší – netřeba mrtvých z hrobu zátiší. Až umřel sám. A svět je krásný, již vzchází nové osení, co národ konal, mocně žije, vše slaví z mrtvých vzkříšení. 108 Té písni národ sám porozuměl – však nebyl živ, kdo žíti neuměl!
ZA ŠERA. (1863.)
I.
Přeněžným jara dotknutím Přeněžným jara dotknutím
 se matkou stala země; již pučí poupě panenské a ptáček zpívá jemně. Potok se v písních roztopil, i kvítku řeč je dána, láskou se růže zarděla, jak jasné slunce z rána. Buď požehnána tisíckrát, žes hnula srdcem ve mně; Tys ve mně k světlu zbudila, co tušil jsem jen temně. V mých prsou sladká bolest bdí – z ní pučte, milá kvítka, již spějte, písně, z ňader ven – jsteť mojí lásky dítka! 109
II.
Vy slavíkové v háji, Vy slavíkové v háji,
 ký žal to bez úlevy? To nejsou vaše písně – to duše mé jsou zpěvy. Vás, konvalinky v poli, jaká to rosa máčí? Ta rosa víc než sobě podobna mému pláči.
III.
Poduškou byl mně zármutek Poduškou byl mně zármutek
 a slzy místo spaní; mé srdce, ne tak hlasitě, já dám se na pokání! Měsíček oknem vchází k nám, má rubášovy šaty, a v srdci mém to doznělo, jak ptáček kropenatý. Měsíčku, zapal hvězdy tam; rosou se kvítek šatí, slavíka probuď ze spaní, jen lidi – ty nech spáti. 110 A neste lásku nádhernou – však mrtvolu tu znáte; jsem teď jen člověk nebohý – ach, škoda nastokráte!
IV.
Kde jsi, má růže spanilá, Kde jsi, má růže spanilá,
 že pozbyla jsi vůně? Má naděje mi zemřela a na smrt láska stůně. Probírám srdce poklady a zkoumám duše schráně, ach, jaké je to bohatství: nemám ni slzu za ně! Můj osud již se nezmění; nepokveteť, co vadne, a kam nesvítí slunce víc, netřeba vláhy žádné.
V.
Vy malí, drobní ptáčkové, Vy malí, drobní ptáčkové,
 vy zpěvosniví spáči, zda vzpomene si který z vás, že já umírám v pláči? 111 Měsíčku, postůj na nebi, bych potěšil se v tobě; mé lásky žár tak vychladlý – my hodíme se k sobě. Poslední plamen usíná, mně zbývají jen slova: a přec bych vše zas rozdmýchal, bych nešťastným byl znova.
VI.
Měsíček stříbro vylévá Měsíček stříbro vylévá
 a svět se v lesku koupá, tam člun uvázán ku břehu se v jasné vlnce houpá. A teď si háje oddechly, z nich plašen stín se honí, a keř měsíčkem propleten, v něm víla slzy roní. Tam hora nebes hvězdami, zde květ se rosou vroubí, kol touha letí šuměním – mé srdce jásá z hloubi. Vítám vás, světlé podoby, jichž kouzlo se tu blýští; 112 vás poesie utkala – ta z mé se duše prýští.
VII.
Slzou jsem lyru pokropil Slzou jsem lyru pokropil
 a hlavu opřel dlaní; tak daleko to dospělo, že již Tě neznám ani. Ty ohně se vysoptily, z mých květů jsou jen stíny, já pláču nyní s Mariem – kolem jsou zříceniny. A přec bych ještě začít chtěl, ač napřed znám svůj osud: jiskerka šlehla z popelů – já miluji Tě posud!
VIII.
My bludem jsme se setkali – My bludem jsme se setkali –
 přenešťastná to doba; my znali se a neznali, teď za to pláčem oba. 113 A my jsme přec si patřili; my stejná nesli muka, a teď, kdy nelze srdci dál, teď oběma nám puká.
IX.
Ty bledá moje lilie, Ty bledá moje lilie,
 proč musil jsem tě znáti! Tys měla být nám útěchou – teď musím zaplakati. Co v srdce mé tě vmluvilo, to nyní žalem němne, a co tě mělo k nebi vznést, teď žár zhasilo ve mně. Ty zlomená, já osiřel – to nevalní boháči, a co nám ještě vybývá, to právě na hrob stačí.
X.
Věst lítla světem dalekým Věst lítla světem dalekým
 a dosud v ústech žije: kdes plamen hoří v ssutinách a v něm se poklad kryje. 114 Nuž já se vydám na cestu! Mne sen i bdění moří, mé blaho – to se zřítilo, a srdce žalem hoří. A prsa křížem požehnav, jsem vzal, co tam se kryje: mé srdce bylo diamant, Ty u něho co zmije.
XI.
Vyhoštěn byl jsem ze sebe, Vyhoštěn byl jsem ze sebe,
 jak planeta z nebeské dráhy; by každý krok byl proklatý, nepřálo nebe květu vláhy. Bez cíle svět se otevřel a lidé zavřeli se v chýše; mé lyry struna stržena, já králem byl – a poušť má říše. A jako jelen uštvaný, v němž poslední se síla trhá, k úžasu živá mrtvola, jež v beznaději síly mrhá. Blahoslavená hodina, že vešel pod střechu jsem k Tobě; 115 Tys vykonala velký div – Tys vrátila mne opět sobě!
XII.
Od východu tři králové Od východu tři králové
 za hvězdou táhli v dáli, a šli, až v sedmém království u města náhle stáli. Hoj, vy tři páni králové, vy jste se zmátli jistě; ta hvězda není na nebi – ta na jiném plá místě. Kdy k té se oko pozvedne, kdy šeptnu její jmeno: mé srdce ráj má, nebe, vše – vše, co mně přislíbeno.
XIII.
Já lodě větrem okřídlil Já lodě větrem okřídlil
 a zaplul v kraj, kde končí světy; já země ledví prozkoumal i lidstva nesmrtelné květy. Já myšlenkou se k hvězdám nes a zbadal sluncí smělé běhy, 116 já bydlil v duše hlubinách – já hrál jak dítě s vášně šlehy. Já slávy pohár k ústům zved, já neznal ve své říši soka, však do štěstí mně scházela jen drobná slza tvého oka.
XIV.
Jak větérek na mráčku zlatém Jak větérek na mráčku zlatém
 má touha k tobě letí; polib má ústa vyprahlá – jeť srdce ve zajetí. Zde v zástavu vem skvostné písně, toť srdce mého květy; má duše láskou rozžata – objímá v Tobě světy. O slávy věnec nepožádám – jen otrok čelo sklání; mne nad bohy již povzneslo Tvé něžné milování.
XV.
Nač dýl si ňádra ostřežit, Nač dýl si ňádra ostřežit,
 kdy nepřítel již vzal mou duši? 117 Mé srdce je v Tvé zástavě, a zmoženému pouta sluší. Šat pýchy svlékám se sebe a k prachu nížím hrdé čelo, v mém oku slzy vyprahly – a slovo na rtech oněmělo. Již vidím květy oprchat, na místě rána již se šeří, mé lásky hvězadhvězda zhasíná – a přec má duše v Tebe věří!
POHÁDKY POD VYŠEHRADEM. (1864.)
I.
Zdřímnul si šedý Vyšehrad; Zdřímnul si šedý Vyšehrad;
 břeh v luny lesku tichne, v stříbře se víly koupají a sotva vlnka šplichne. Cos divného mi k uchu zní, ba hádám, že to vskutku: o jednom starci velebném, ten trápí se teď v smutku. Na stará léta samoten, ač mnoho čítá synů, 118 ti k cizé zbrani odešli za cizou válčit vinu. A otec hlídá poklady, to skvosty celé země: „Ach, synové, ach, dítky mé, kdy vrátíte se ke mně!“ Na blízku kdosi za keřem, jenž z pokladů těch tyje, podivný sykot zasyčel – to cizácká je zmije. A dříme šedý Vyšehrad, měsíc po vodě kráčí, v stříbře se vlny koupají – a zdá se mně, že pláčí.
II.
V půvabu nočním stojí hrad, V půvabu nočním stojí hrad,
 jak ve stříbrné mlze, po něm se lesknou krůpěje – to dávných věků slze. Tam bydlil jednou jeden král, měl korunu jak zlato, a na ní jeden diamant – tři země stály za to. 119 Tu přišly voje z daleka a král měl již na mále, cizinec stal se vítězem a v zajetí ved’ krále. Ten, aby všechno neztratil, vrh’ korunu tu s hlavy: „Však zrodí se, kdo najde ji, a to bude ten pravý!“ Co voda s ní se zavřela, památka její svatá; vy otcové, vy synové: toť svoboda je zlatá! Po skále bloudí králův duch, co noc tam v smutku tráví, mnohý se tam již odvážil – kdy přijde ach! ten pravý?
III.
Ty šedá skálo nad vodou, Ty šedá skálo nad vodou,
 co mne to vábí k tobě! Mně jest, jak by zas dýchalo, co dávno mněli v hrobě. Měsíc se rozlil po vodě a vlna žblunkla steskem, 120 tam kráčí paní bělostná, oděna krásou, leskem. Na čele poklid velebný a v prsou oheň živý, a koho prstem dotkne se, ten velké stvoří divy. Ten v říši duchů domovem, pronikne příští časy, on slovo tělem učiní a drahý národ spasí. Tak mnohý věk ji zneuznal, tak mnohý se jí rouhá, ach, kýž byste to věděli: toť lidu mého touha! Tu slyším z blízka jasný zpěv, mrtví se řadí k živým – ó, paní svatá, dotkni se již prstem dobrotivým!
PÍSNĚ VEČERNÍ.
[Řada druhá.] (1858 – 1874.)
I.
Mám bázeň, drahá, o Tebe, Mám bázeň, drahá, o Tebe,
 pakli nás los kdy spojí, 121 že mého kletba osudu též ztíží hlavu Tvoji. Jeť druhý v světě Ahasver, jejž osud bičem hání; mněť otec kletbu v podíl dal na místo požehnání.
II.
Divoucí div to – bože můj, Divoucí div to – bože můj,
 co v lásce k nám se kloní! Celý svět v ní by roztál se a vše jen žije pro ni. Obláček tam se po nebi co lásky posel honí, a pták, co dřímá na větvi – ten sní a sní jen o ní. A člověk tady na zemi, než smrt mu hlavu skloní, on pláče, plesá, touží, lká, on žije a umírá pro ni! Ba andělé tam na nebi, když zpěv jim z harf se roní – o čem by mohli zpívat jen, nesmíce zpívat o ní! 122
III.
Mám Ti to sladké tajemství Mám Ti to sladké tajemství
 jak slavík vyklokotat v doubí – či mám to v slzách vyplakat, co zmítá srdce mého hloubí? Či kleče, zbožnou modlitbou mám z lásky vymodlit se Tobě – či pěkným snem to pošeptat Ti v tiché, vlídné noční době? Či má ten ráj utajený jen v srdci dřímat, jako v hrobě, a beze slov a bez tebeTebe mám věčně jen to šeptat sobě? Ó anděli můj, vyznávám se z lásky k lidstvu nehynoucí; však Tobě – – ó nekárej mne snad z mysli slabé, málo vroucí!
IV.
Jsem jako lípa košatá, Jsem jako lípa košatá,
 když oděje se k svátku: Ty krásná růže májová, pojď sem do mého chládku. 123 Zde vůní dýchá každý list, zde bzučí včelek roje, večer sem letí ptáčkové – to myšlenky jsou moje. Ty odletují daleko, jak od domova děti: však Ty-li ke mně zasedneš, již více neodletí.
V.
Tys jenom ještě poupátko, Tys jenom ještě poupátko,
 jež sotva vzešlo do světa, a přece na Tvé tváři už překrásná růže vykvetá. A růže ta tak spanilá a tak milounké vůně, že duše k ní zahořela a srdce po ní stůně.
VI.
Ten slavík ani neuleh’ Ten slavík ani neuleh’
 a v zpěvu celý rozplývá; tu dlouhou píseň o lásce – můj bože, kdy ji vyzpívá? 124 A s větvičky zas na větev a odtamtud zas dolů – a zdá se mi, že stejný stesk nosíme v srdci spolu. A kolkolem šese ohlíží a jasné oko zvedá – a zdá se mi, že uhod’ bych, co tím svým okem hledá.
VII.
Na dubě lkala hrdlička, Na dubě lkala hrdlička,
 dole potůček hrčel – když jsem Ti všecko říci chtěl, nediv se, že jsem mlčel! Kdo v neznámý zabloudil kraj, zdaž duše vše hned poví? A člověk příliš člověkem, by ráj mu nebyl nový.
VIII.
Ty hvězdičky tam na nebi – Ty hvězdičky tam na nebi –
 to veliké jsou světy; a já bych jenom věděl rád, jaké tam tvory vsety. 125 Zda také někdo odtamtud se k nám sem dolů dívá, a jestli tam, jako zde já, o lásce píseň zpívá.
IX.
Na nebi měsíc s hvězdami Na nebi měsíc s hvězdami
 a v lese plno hlásků, a na ten šírošírý svět jak bůh by rozlil lásku. Těch mladých lístků různý hlas se v sladký hovor mění, celý svět jak by rozkochán rozplývá v políbení. A přece vím, že v samotě se mnohé srdce trápí a mnohá tvář že mladistvá se v hořkých slzách stápí.
X.
ČímČím, srdce, čím jsi zhřešilo, ČímČím, srdce, čím jsi zhřešilo,
 můj bože, tolik bolu, že věčně jen se loučit má, co věčně má být spolu? 126 Jak krásný by ten život byl u věčném milování! Však věčně musit prahnout jen – jaké v tom požehnání?
XI.
Tak mnoho věcí na světě, Tak mnoho věcí na světě,
 k nimž člověk klíče nemá, a všechněm jeho otázkám vždy odpověď jen němá. Ty lidské srdce – strastí v něm jak hejno vlků vyje, a přec to srdce, bože můj, jen samé lásce žije. A schopno lásky takové, že až by člověk šílel, a zklamán, jak ten holoubek na věky věkův kvílel.
XII.
Noc byla krásná, průhledna – Noc byla krásná, průhledna –
 až v nebe vidět bylo; 127 ten zpěv, ta vůně a ten šum až srdce okouzlilo. Ó žel, že nejsi přítomná, bys uslyšela se mnou, jak všechno, všechno kolkolem řeč rozpráví tak jemnou. Jak celý vesmír jeden zpěv, jenž z všeho-ňader řine, jak slabounký to ohlas jen, co z lidských srdcí plyne.
XIII.
Mně zdálo se: „Bol sestár’ už, Mně zdálo se: „Bol sestár’ už,
 a bude s ním už amen, a slzí – těch už vyteklo, že vysch’ už jejich pramen.“ Tu jsem si zpomněl na Tebe a duše má se chvěla, a cosi v ní se ozvalo, jak by Tě ztratit měla. A oči mi se zalily, radost se v pláč mi mění, a já poznávám s bolestí, že slzám konce není. 128
XIV.
Nediv se, jestli uslyšíš Nediv se, jestli uslyšíš
 o sobě ptáky zpívat; onehdy přišli pod večer se k oknu na mne dívat. A přišli opět, přišli zas co k známému již druhu, neb jsem jak oni svoboden a doma v jejich kruhu. Já písně zpíval o Tobě – ty byly plny lásky, a podle nich si ladili i ptáčkové své hlásky. Onehdy pak jsem navštívil zas já ty ptáčky v háji – tu jsem se věru podivil, jak ty mé písně znají.
XV.
Ten boží svět tak daleký Ten boží svět tak daleký
 a stálého tak málo; bolestí v světě na tisíc a radostí tak málo. 129 To srdce za sto bolestí si jednu radost koupíkoupí – a přec to srdce, bože můj, pro lásku vše podstoupí!
XVI.
Hej, jaká radost v kole Hej, jaká radost v kole
 a v náručí mít holku! Pojď, bledý hochu, tančit – já dám ti zahrát polku. Aj, bledý hoch se zachvěl, jak mráz by mu vjel v oudy, a po těch bledých tvářích mu tekly slzí proudy.
XVII.
Já na čas dlouhý oněměl, Já na čas dlouhý oněměl,
 tak jako skála pustá; však jedno Tvé políbení mi rozvázalo ústa. To bylo jak déšť májový na půdu deště lačnou; teď sladké písně v duši mé zas hojně rašit začnou. 130
XVIII.
S nebe se snášejí andělé – S nebe se snášejí andělé –
 a to jsou zlaty spánky, a každý z nich přináší snem přemilé radovánky. Ti kdekoliv se zastaví, tam pěkné věci vědí: ti vědí, jak to v nebi jest, a snem to vypovědí. Pojednou víčka klesají – ó sladká, sladká spánku moc! Tvůj obraz vidím před sebou – milenko drahá – dobrou noc!
XIX.
V nebi bledá luna stála, V nebi bledá luna stála,
 mně se jedna píseň zdála. Přišli ptáčci, povídali, že jsme tak se milovali. Že to jarní polní kvítí svatebním chce rouchem býti. 131 Že ten břečtan Tobě v slávu věnec podá na Tvou hlavu. Že zdobena sterem vděkův budeš mou na věky věkův.
XX.
Měsíc se plaví na nebi Měsíc se plaví na nebi
 tak tiše a tak volně, slavík si v křoví naříká tak milo a tak bolně. Tvůj obraz stojí přede mnou tak tiše a tak volně, v srdci se touha ozývá tak milo a tak bolně. Mne zástup písní obléhá tak tiše a tak volně, v mé oko vkrádá slza se tak milo a tak bolně. Sen zaklepal mi na dveře tak tiše a tak volně – a já si na Tě vzpomínám tak milo a tak bolně. (Pohrobní.)
132
XXI.
Má milá, hleď, ty mráčky tam, Má milá, hleď, ty mráčky tam,
 co nad tou horou stály – měsíc jim svítí na cestu a svorně plovou v dáli. Panenských hvězd ten tichý sbor jim pozdravení míhá, a tichých větrů volný dech je libovůní stíhá. Hle, slavík z křoví vyletěl, snad jim chce něco sdělit – slyš, jak za nimi klokotá, jak v zpěv by chtěl se vtělit! Má milá, pohleď z okna ven, jak to těm mráčkům sluší – já jsem Ti vzkázal „dobrou noc“ a pěkný sen tvé duši. (Pohrobní.)
E: lk + lp; 2002 133
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vlček, Jaroslav; Laichter, Jan; Malíř, Albert
(K vydání upravil Jaroslav Vlček. Nákladem Jana Laichtera. Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.)

Místo: Praha

Vydání: [1. v tomto svazku]

Počet stran: XX+475, z toho Různé listy na s. 98–133