XLVIII. Mne ani mnoho nebolí,

Vítězslav Hálek

XLVIII.
Mne ani mnoho nebolí,
Mne ani mnoho nebolí,
když vadnout vidím krásu v květech, vždyť se mi z jara vrátí zas a krásnější snad v nových dětech.
171 Však bolí mne, když druhy zřím květ za květem si z ducha pleti, vyvlékat duši ze všech krás a žíti dál a sevšedněti. A smát se poupat mrtvolám, svých snů se chlubit pronevěrou, kdy nelze již co oškubat – to štěstím zvát a kariérou. Ach, přátelé, tak stlát si poušť, žít vidět vás v tak mladé smrti, dnem každým být pak více sám – to div mi srdce nerozdrtí.