XLIX.
Ó, jděte mi s tou vaší pravdou,
Ó, jděte mi s tou vaší pravdou,
jak vaše tvář tak zkroucenou,
tak úlisnou po záletnicku,
tak dušnou a tak zblácenou!
Ta pravda, u níž já se učil,
ta přímo podívá se v tvář,
co promluví, to také cítí,
a hřeje tím, jak slunce zář.
Ta když pocítí v srdci lásku,
ta v tváři jarem zaplane,
172
a zem a nebe jsou jí svědky,
že ani kvítkem neklame.
Tať čistá jako noční nebe,
tak jemná jako květu pel,
tak pravdivá jak srdce matky,
a vroucí jak slavíka žel.
Tak průhledná jak dětská mysl,
nech pláče aneb zaplesá –
tak já jsem v přírodě ji poznal
a tak ji mluví nebesa.