LIII. Jsou hříchy proti přírodě,

Vítězslav Hálek

LIII.
Jsou hříchy proti přírodě,
Jsou hříchy proti přírodě,
a člověk přec se ukonejší; 175 však kdo řeč matky urdousí, ten snad již v světě nejbídnější.
Ten z duše všecko vyškubal, co v kvítko může dospět tvarem, praménky ucpal nejčistší a v život ustlal suchopárem. Tenť s pustou v duši krajinou – pták nepřelítne jejím prahem, a jenom vlk tam zaštěká, kdy kat tam kráčí s bratrovrahem. Tenť zvrhlý v srdce tlukotu, krb znesvěcený svého domku – činů se krásných nedočká ni u sebe, ni u potomků.