XXXVIII. Čas dávno ještě není starcem;

Vítězslav Hálek

XXXVIII.
Čas dávno ještě není starcem;
Čas dávno ještě není starcem;
tam sedí u skal rodiny, ty drobí zrnkem do propasti – v své přesejpací hodiny.
Ne roky, dni a luny měří, však věky velkým rozhledem: za krásný čin vždy jedno zrnko, když bez krve jej provedem. A lehká práce ta je těžká, po lidstva pátrat ozdobách; i vidím propast skoro prázdnou a skály v plných zásobách. Však jedno přec mně utěšením – žeť hošík ten tak při síle, a s důvěrou zve lidstvo celé: „Pojď, pomáhej mi při díle!“