XLVII.
Smrt v noc se loudí pod okénko,
Smrt v noc se loudí pod okénko,
tam panna myslí na ženicha,
smrt na kost zadrnká si v píseň,
a panna slouchá, sotva dýchá.
„Jsem ostrý hoch, vždy stejně mladý,
a věrnost neberu tak přísně,
220
mám žen i dívek plný harém,
jen tebe nemám do své písně.“
A panna jako ve snu, klesá
mu na rty, v náruč, beze hlásku,
jen ret se v políbení zachvěl:
„Já dnes mu přísahala lásku!“
A ostrý hoch se smí i zasmát:
„Když zrušíš, o tos více žena;
jen přiviň se a líbej, líbej,
a uvidíš, jsi rozvedena.“
Pak přišli v smutku, se ženichem,
rvou sobě vlasy, slzy kropí,
smrt mne si ruce, panna mlčí,
a jedni druhých nepochopí.