XXVI. Ptačími ústy, okem poupat

Vítězslav Hálek

XXVI.
Ptačími ústy, okem poupat Ptačími ústy, okem poupat
když promluvil a mrkal svět – šel větřík jak turecký sultán a líbal každou mladou snět. A snad že podnapil se vůní, od polí k lesům vrávorá, na polích dupne si jak šuhaj a lesům vejskne do dvora. Tam teplou rozjařený vlahou verš kuje v pěkné rozměře – jej básnil své na poctu růži, teď hvízdá jej tam do keře. A růže v keři uzardělá poslouchá v duši napiata: „Ty krásná růže, srdce dej mi, já dám ti za ně poupata.“ A co jak se dělo dále, to na vážky my nebéřem: však ráno prý ho našly včelky, to spal tam ještě pod keřem. 250

Kniha V přírodě (in Sebrané spisy Vítězslava Hálka, svazek 9) (1912)
Autor Vítězslav Hálek