XXXI. V hor zelenošerém úbočí

Vítězslav Hálek

XXXI.
V hor zelenošerém úbočí
V hor zelenošerém úbočí
jdu s nocí v čarovném kruhu, tu měsíček bílý vyskočí: „Kam jdeš, ty toulavý druhu?“
A měsíc se na mne podívá tak velkým, pátravým okem, 254 jde po stromech, spaní rozlívá, jde přes vrch velebným krokem. Jde na kopců pyšné vroubení, s nich k hloubkám jezera kráčí, šat průhledný, samé třepení, lem zlatý ve vlnách máčí. Zas v temena hor jde, dosnívá, tam v lůžko klade se jemně, pak ještě se přes ně podívá – „Pojď, hochu toulavý, ke mně.“