L. Proud věků zastavil se náhle,

Vítězslav Hálek

L.
Proud věků zastavil se náhle,
Proud věků zastavil se náhle,
mžik přítomný ve skálu zved’, smrt sedla na ni, neobsáhle zpět napiala i k předu hled.
Co za ní, v pachuť s labužníky čte v nedosytné paměti: co králů smetla v poběhlíky, co bohů zvrhla na smetí. Co před ní, s hledem bez pohnutí a z lačné zkoumá zlovůle, co ještě lidských nedochutí na příští zbývá tabule: Tu rodná domýšlivost jmena, jmen nesmrtelnost zvětralá, tu nízkost zbožně nalíčená, by na božství si zahrála – 270 A radost plá jí v důlků prázdni, tvář démona to v prodlení, smích její do všech věků zazní: kdos nesmrtelný podle ní?