Rosa mystica.
V čistých srdcích jen ta svatá růže kvete
nad života vírem; jeho vlny schvěté
zmítají se pod ní, svíjejí a plazí,
proud na bujné listí slinu pěny hází,
mlh a bouří mračna řítí se kol hustá,
nedotknutý růže čarovný květ vzrůstá
ve zahradě srdce, kam jdou zpívat ptáci.
V zlatém vzduchu mládí zahrada se ztrácí,
duhové snů vážky záhony se rojí,
illuse jak Narcis schylují se k zdroji,
vánek, který ambrou s květných číší splývá,
Aiolovou harfou po vrcholcích zpívá,
ramena se růže boří v poupatech,
jako smrť je silný vůně její dech.
Do fioly chycen v příští věků voní,
hozena ať v moře, v skříň ze zářné sloni
uložena sní neb ve střepech se válí.
Božský dech té vůně vše v své kouzlo halí.
Za měsíčných nocí plných ticha, hvězd,
cítil jsem tu růži ve svém srdci kvést,
[5]
bohatou a vonnou, svátou ve poupata,
jež se chvějí v snětích slunce jasem zlatá
a své tísně sladké vydechují v dál.
Do fioly veršů vůni jich jsem spjal,
na hlavu ji liju dívce své, jež snivá
oči má jak démant, do tmy vlasů skrývá
sněhobílé rámě, ňader jemné vlny
chvějící se touhou a bok svižný, plný.
Ve svém srdci nosím mystický ten květ,
je to vůně Lásky, jež objímá svět.
6