Rosa mystica.

Jaromír Borecký

Rosa mystica.
V čistých srdcích jen ta svatá růže kvete nad života vírem; jeho vlny schvěté zmítají se pod ní, svíjejí a plazí, proud na bujné listí slinu pěny hází, mlh a bouří mračna řítí se kol hustá, nedotknutý růže čarovný květ vzrůstá ve zahradě srdce, kam jdou zpívat ptáci. V zlatém vzduchu mládí zahrada se ztrácí, duhové snů vážky záhony se rojí, illuse jak Narcis schylují se k zdroji, vánek, který ambrou s květných číší splývá, Aiolovou harfou po vrcholcích zpívá, ramena se růže boří v poupatech, jako smrť je silný vůně její dech. Do fioly chycen v příští věků voní, hozena ať v moře, v skříň ze zářné sloni uložena sní neb ve střepech se válí. Božský dech té vůně vše v své kouzlo halí. Za měsíčných nocí plných ticha, hvězd, cítil jsem tu růži ve svém srdci kvést, [5] bohatou a vonnou, svátou ve poupata, jež se chvějí v snětích slunce jasem zlatá a své tísně sladké vydechují v dál. Do fioly veršů vůni jich jsem spjal, na hlavu ji liju dívce své, jež snivá oči má jak démant, do tmy vlasů skrývá sněhobílé rámě, ňader jemné vlny chvějící se touhou a bok svižný, plný. Ve svém srdci nosím mystický ten květ, je to vůně Lásky, jež objímá svět. 6