Terciny melancholické.

Terciny melancholické.
Ve vůni šeříku a mroucích fijal vzdechu se v černých lilijí mdlou náruč slunce kácí na ňadrech noci spat ve stínů cudném spěchu. Ve přítmí tajemné teď skutečnost se ztrácí, a neurčitým snem vše v touhách tiše splývá, kdy v černých lilijí se náruč slunce kácí. Vzduch čímsi jitří se, co na dně srdce zpívá jak citů neznámých bolestná harmonie, s níž neurčitým snem vše v touhách tiše splývá. Vzplál měsíc s hvězdami tmě s ebenové šíje, jich září příroda se celá chví a stená jak citů neznámých bolestná harmonie. Tak láska chýlí se snů hudbou roztoužená, do srdcí nemocných se tóny svými řítí, jichž září příroda se celá chví a stená. Mým nitrem zmítá se to sladké vlnobití, dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá, v mé srdce nemocné se v divých tónech řítí. A k té, jíž otevřít má duše vždy se bála, má touha nesmělá na křídlech šera stoupá, v dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá. 13 Jak stádo labutí se v měkkých proudech houpá, v snů jemném vlnění, z nichž její zjev mi kyne, má touha nesmělá na křídlech šera stoupá. Co zapomnění kol se proudy lijí líné, a měsíc v zřídel šum se spouští stromů listy, na bledém čele v snech, z nichž její zjev mi kyne,kyne. V tom cítím polibek tak chvějící se, čistý. 14