Smrť zapadlých.

Jaromír Borecký

Smrť zapadlých.
Ze smutných severů když labutě v jih táhnou v tůň jezer průhledných, jež nezkamení v led, k palácům maurickým, za mřížemi jichž prahnou zpod bílých závojů jak ergavanu květ ve vůni jasmínu a šumu vodotrysků v snách líné hurisky v harf tónech ospalých, a z lůna tichých vod kdy měsíc roven disku mhou stoupá chvějící v par vlnách zmodralých, v těch nocích plných vnad z jich stáda, jež se vznáší nad černé bařiny, dech lesů, prázdno skal, nad světa záští, vztek a lidskou bídu naši, se křídlem zlomeným se mnohá kácí v kal. Dál spějí ostatní za cílem svým, co zmítá ta kleslá rákosím se v záchvatech svých mdlob, v sníh jejích perutí se krve purpur vplítá, na třtinách zválených lpí skvrny jejích stop, pod žíravinou ran své tělo hroutí zdrané a zrakem vyhaslým se vpíjí v hvězdnou výš, kde perla míhavá, jež v lázni do vod kane se šíje bělostné, se měsíc kloní níž. 69 V tom klidu přírody, jenž dýše odpuštěním, hle, ona umírá... I vítr v křoví stich’!... Jen stoupá nad proudy a hvozdy a niv sněním zpěv její poslední ve bolných vibracích; v něm tragického cos se z mocných vášní vlní, ze smělých illusí v prach svátých vichřicí, ve velkost oněch snů však víra zpěv ten plní nad skutečností mdlou a v změnách míjící. Tak hynou labutě... A básníci tak hynou na poušti bolů svých, kam zapudil je svět, jenž rány zasadit a potřísniti slinou a vlíti do srdcí jen doved’ jim svůj jed, ten svět, jenž zaprodal své ideály, krásu, měď rozbil korinthskou, v rmut poesii vlek’, strh’ ženu do bláta a na šíj plnou jasu jí za hřích navěsil brilanty nevěstek. Jím hynou prokleti, bez lásky, bez soustrasti, co měli, umřelo, kdo zbyl, je opustil, hrob pustne bez růží, jichž nespěchá tam klásti ni žena, jejíž zjev jich srdce na krev zryl... Jen píseň žije dál, mhy v červáncích se koupá, plá krví martyrů, jež na křídlech jí lpí, a v zhaslých sluncí žár ve výkřiků tmě stoupá a nocí na hrobech se v slzách květů chví. 70