Sen.

Jaromír Borecký

Sen.
Mně zdálo se, že přišel jsem zas k tobě, v tvůj boudoir, kde všechno v kouzlu dýše tvou uměleckou duší, krásou tvojí. Však na vlnách vše smutku splývalo jak dálka v mhách; jen hudba tvého hlasu jak zřídlo v květech stkala líbezně A slunce zapadalo, purpurem se chvěla okna, bílé záclony, a ke skráním vlas v záplavě ti stékal. V tom slepý slavík v kleci probudil se ze snů, jak mu pálila zář v důlky; snad myslil: slunce vstává nad lesy, zas azur zřím, niv zeleň, něhu květů, jsem volný zas v své přírodě, chci jásat... Však z hrdla trysk’ mu výkřik bolestný. Tím zakvílením dojati jsme stáli tak dlouho bez slov. Spíjelo nás ticho, já líbal, líbal vonnou tvojí ruku, a slovo Láska zmíralo mi na rtech. Až tys se vymkla... K spinetu jsi sedla, jenž plný řezeb, z drahých dřev se skrýval v šeř oken, z doby starých vlašských mistrů, a uhodila’s jakous melodii, 28 tak plnou melancholií a smutků jsi uhodila starou melodii. Tys nedohrála. Sklonila v zad hlavu, že splývaly ti rozpuštěné vlasy až k jemným bokům, měkkou linií z nichž rozchvěné tvé poprsí se pjalo, a oko tvoje v slzách ztopené, tvé oko, duše čisté zrcadlo, se obracelo ke mně s výčitkou, s touž výčitkou, s níž tiše dozníval v strun drátech stuchlých akkord rozbitý, jenž jako z harfy puklé, strhané, v klaviatuře tiše umíral, v klaviatuře černobílé mřel... A procit’ jsem. Ten divný akkord v srdci já dál jsem slyšel znít, chvít, znít a chvít, a hořká touha táhla mojí duší po polibcích, které jsem nelíbal, po duši, jíž jsem neotevřel svou, po písních, krásu jichž jen tušil jsem, a cítil jsem, že je to vše, co zbývá mi z lásky mé a všech mých illusí, ten divný akkord, citů rozchvění, tak v disharmonii své harmonické. 29