I.
MELANCHOLICKÉ SLOKY.
[7]
F....
Tys vyplnila celou duši mou,
svou něhou bytost mou jsi celou prodchla,
že stala jsi se světem, bohem mým,
a po tobě jen prahnu v horečkách.
Ty krásna jsi jak bílá lilije
na břehu vod, kde nezapadá slunce
a hoří jako maják ztrnulý
a hází žár svůj v lesklou hladinu,
svých jasů stele pruhy krvavé
v kalichy růží, bledých narcisů,
jichž vůní tvoje vlasy třesou se,
tvé hyacintové se vlasy třesou.
Jich vězněm je mé srdce opilé,
tvou vnadou spilé, čistotou tvé duše:
když v křišťál očí tvých se zadívám,
jich září vidím její hlubiny
a chvěji se. Jak hrobka z opálu
jest oko tvé, v níž touha moje stlívá,
má touha zlíbat klidné tvoje čelo
a oči a pak ruce, bílé ruce.
Ty zvedla jsi mne z prachu všednosti
na sněhu rukou těch, na dlaní sněhu,
jež zdvihají se večer k modlitbě.
Tys vyplnila celou duši mou,
sne žití mého, nikdy nedosněný
sne tratící se v nekonečnu lásky!
[9]
Dolorosa.
V hrad bílý vzpomínek, jenž vzpjal se z šera snění
jak labuť, v touze když se řítí v nesměrnost,
zjev ženy schvívá se v mé duše utrpení
a v smutků závějích jak zmlklý stoupá host
v hrad bílý vzpomínek, jenž vzpjal se z šera snění.
V tom kouzlu zármutku spí harmonie schvěná
v zjev její nádherný, ve vzdechů vír a žal,
spád vlasů rozpoután jí klesá na ramena,
prs vlnou růžovou ze sněhu roucha vzplál.
V tom kouzlu zármutku spí harmonie schvěná.
Ze dlaně bělostné, jež slitováním dýše,
jí kanou paprsky jak záře naděje,
a lásky symboly, z ní růže prší tiše,
ty bolem ubledlé s mdlou vůní oleje,
ze dlaně bělostné, jež slitováním dýše.
Schodištěm z mramoru v stín pustých galerií
zjev její vznáší se, hrad v světle modrém sní
a klidem omámen se dechem květů spíjí,
jež v mdlobách stelou se v zář jejích šlepějí,
schodištěm z mramoru v stín pustých galerií.
10
Jen její teskný zpěv se z moře ticha noří,
jak zhaslé lásky vzdech, muk soucit nadlidský,
hrad bílý v purpuru a vůni růží hoří,
jež v proudech prší dál v sen jeho magický.
Jen její teskný zpěv se z moře ticha noří.
Ó sny, ó výkřiky, ó závrati, ó touhy,
vy slzy bolesti, v nichž láska krvácí,
v svých černých féeriích; váš smutek úpí dlouhý
nad vším, co nikdy víc se v žití nevrací.
Ó sny, ó výkřiky, ó závrati, ó touhy!
Mé srdce rozchvěné je plno nostalgií,
vždy za svou vidinou se nese výš a výš,
jí hvězdy kanou v klín, vždy dál je, chvíle míjí,
kdy růže nejsladší svou vůni řinou v tiš.
Mé srdce rozchvěné je plno nostalgií.
Ó záře vzpomínek, ó lásky taje věčné
jste prchlé fantómy v hvězd nedostupnou dál,
jste hrady zbořené a touhy nekonečné
všeho, co vzýval jsem a co jsem miloval...
Ó záře vzpomínek, ó lásky taje věčné!
11
Hudba v parkvparku.
Kdes viola d’amour v sad kvílí nápěv vlaský.
Noc slzy na květy tká těžce vonící.
Ó šerá zákoutí, ó modlitebny lásky!
V tmách těla milenců jdeš líbat, měsíci?
Na křídlech serafů pláš mraků směsicí.
Hle, loď tvá z jaspisu se v páru nad zem chýlí...
O puklou opřen mříž zřím v louky mlčící.
V stín noci s balkonu zjev její stoupá bílý.
12
Terciny melancholické.
Ve vůni šeříku a mroucích fijal vzdechu
se v černých lilijí mdlou náruč slunce kácí
na ňadrech noci spat ve stínů cudném spěchu.
Ve přítmí tajemné teď skutečnost se ztrácí,
a neurčitým snem vše v touhách tiše splývá,
kdy v černých lilijí se náruč slunce kácí.
Vzduch čímsi jitří se, co na dně srdce zpívá
jak citů neznámých bolestná harmonie,
s níž neurčitým snem vše v touhách tiše splývá.
Vzplál měsíc s hvězdami tmě s ebenové šíje,
jich září příroda se celá chví a stená
jak citů neznámých bolestná harmonie.
Tak láska chýlí se snů hudbou roztoužená,
do srdcí nemocných se tóny svými řítí,
jichž září příroda se celá chví a stená.
Mým nitrem zmítá se to sladké vlnobití,
dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá,
v mé srdce nemocné se v divých tónech řítí.
A k té, jíž otevřít má duše vždy se bála,
má touha nesmělá na křídlech šera stoupá,
v dech lásky ztracené, jímž hořká vůně sálá.
13
Jak stádo labutí se v měkkých proudech houpá,
v snů jemném vlnění, z nichž její zjev mi kyne,
má touha nesmělá na křídlech šera stoupá.
Co zapomnění kol se proudy lijí líné,
a měsíc v zřídel šum se spouští stromů listy,
na bledém čele v snech, z nichž její zjev mi kyne,kyne.
V tom cítím polibek tak chvějící se, čistý.
14
Vám, která víte.
Mne otrávila láska k vám,
ten cit, jenž plný frenesií
jak rána zžírá, štěstím spíjí
a vrhá v náruč horečkám.
Jak dahlia, jež září tmám,
vy bytosti své poesií
jste lásky skvělou symfonii
mým rozpoutala hlubinám.
Blouznivost Schumanna v ní stená,
žár démonický Beethovena
z ní v hymnech slétá do duše.
Či je to zpěv, jejž do vln kvílí
dva slavíci, již v snách se skryli
v chrám pustý Cudné Venuše?
15
Lilije.
Já nenávidím květů kalichy,
jež na slunci své žhavé barvy mění,
ze zahrad skvostných, padlé do líchy,
ty, na kterých prach peřejí se pění.
Vás nenávidím temné, krvavé,
vás bledé do zlata, jež svadnout může,
jste květy plné klamů, lákavé,
v hyacinty, narcisy a růže!
Já nenávidím vůni voskovou,
tu zahořklou, tu sladkou, spíjející,
ni jásavou, ni ztuchlou, hrobovou
těch, kterým smrť je vtkána v žlutou líci.
Vás miluji, stříbrné lilije,
v jichž lupeny nevinných slze sklesly,
jež s nocí jejích vlasů, lilije,
jste v nadějí mých rakev tiše sklesly.
16
Večerní píseň.
Na snětích, křoví, květinách,
po amarantech, lilji nach
se velký jasnou pruhou táh’,
a na růži svit slunce dlel,
než v bezdno temnot nazpět sjel;
však na mou bolest zapomněl.
Do korun jedlí vítr sáh’,
zpěv ptáků blouznil v houštinách,
a ve všemmíru výšinách,
na křídlech divné něhy pel,
tón radosti a plesu zněl;
však na mé srdce zapomněl.
A anděl smíru z dálných drah
nad hříšnou zem se snesl v tmách,
skyt’ mannu všem, kdož lačný práh’,
dal klid a mír, vzal bol a žel
a v mrtvých průvodu dál spěl;
však na mou duši zapomněl.
17
Andante.
Lká vůně snů své závrati a touhy
v mé rozervané duše hlubinách.
Jak rythmus jezer jednotvárný, dlouhý,
jež s nekonečnem líbají se v mhách.
Jich proudy s ní já plynu v záře nach,
jímž planou sítí, lekníny a čápi.
V mé rozervané duše hlubinách
se do krve slz něha lásky ztápí.
Kol člunu snivě bílé růže kvapí
a kanou s vesel nořících se z vln.
V nach tmí se sítí, lekníny a čápi,
vzduch nedosněných melodií pln.
A uprostřed proud zmírá pohodln,
pod tíží květů vesel vzmach se tiší.
S nich kanou růže nořící se z vln,
vod slzy tekou s bílých jejich číší.
To ramena vil vztahují se k výši
po našem štěstí, zatopeném v jas.
18
Jich tíží sladkou vesel vzmach se tiší,
já kloním hlavu na temný tvůj vlas.
Tmou jeho svítí prs tvůj, chrysopras,
vše ztichá... slyš! kýs tón se schvívá pouhý...
To naším štěstím, zatopeným v jas,
lká vůně snů své závrati a touhy.
19
V tmách.
Jak safiry a smalty
s tvé šíje plají tmou!
Tmou žíhají spon smalty,
zpod nichž tvá ňadra vrou.
V jich lupen čistý, bílý
se vše mé touhy skryly:
mé srdce láskou šílí
a stená za tebou.
Tak nocí od rialty
ston marně do vln kvílí
violy alty.
20
Ruce,Ruce.
Sníh vašich rukou sepjatých
za varhan hudby monotonní,
jež v olejů se dýmu roní,
do hudby plane veršů mých.
Nad úběl jejich zářivý
tak mramor z Paru čistý není,
v nějž Afroditu v opojení
vzmach dláta vydech’ vášnivý.
Zpod nehtů nádech růžový
se ve krůpějích pletí šíří,
dlaň z broderií krajek hýří,
jak z karraru sny Canovy.
Z těch rukou vůně šeříku
vlá zvadlým kouzlem mušelínů,
z jichž rozvířených pěn a stínů
zřím čarovnou jich mimiku.
To pružné, měkké pohyby
jsou sváté lahodnými rythmy,
ať na modlitbách v chrámu přítmí
neb v záři loge vzplály by,
21
Čiči v tance žár jak festóny
by vzpjaly se ve pósách snících
nad proudy vlasů splývajících,
jak činila to Taglioni.
Bol tichých melancholií
z nich dýchá, smutků zápas dlouhý,
jich zářný tvar v mé plane touhy,
jak z bílých květů lilijí,
Vv něž setkána jest opona,
dlaň spíná z gobelinů schvěných
v sny trpících a opuštěných
na zlaté půdě Madonna.
22
Sen.
Mně zdálo se, že přišel jsem zas k tobě,
v tvůj boudoir, kde všechno v kouzlu dýše
tvou uměleckou duší, krásou tvojí.
Však na vlnách vše smutku splývalo
jak dálka v mhách; jen hudba tvého hlasu
jak zřídlo v květech stkala líbezně
A slunce zapadalo, purpurem
se chvěla okna, bílé záclony,
a ke skráním vlas v záplavě ti stékal.
V tom slepý slavík v kleci probudil
se ze snů, jak mu pálila zář v důlky;
snad myslil: slunce vstává nad lesy,
zas azur zřím, niv zeleň, něhu květů,
jsem volný zas v své přírodě, chci jásat...
Však z hrdla trysk’ mu výkřik bolestný.
Tím zakvílením dojati jsme stáli
tak dlouho bez slov. Spíjelo nás ticho,
já líbal, líbal vonnou tvojí ruku,
a slovo Láska zmíralo mi na rtech.
Až tys se vymkla...
K spinetu jsi sedla,
jenž plný řezeb, z drahých dřev se skrýval
v šeř oken, z doby starých vlašských mistrů,
a uhodila’s jakous melodii,
28
tak plnou melancholií a smutků
jsi uhodila starou melodii.
Tys nedohrála. Sklonila v zad hlavu,
že splývaly ti rozpuštěné vlasy
až k jemným bokům, měkkou linií
z nichž rozchvěné tvé poprsí se pjalo,
a oko tvoje v slzách ztopené,
tvé oko, duše čisté zrcadlo,
se obracelo ke mně s výčitkou,
s touž výčitkou, s níž tiše dozníval
v strun drátech stuchlých akkord rozbitý,
jenž jako z harfy puklé, strhané,
v klaviatuře tiše umíral,
v klaviatuře černobílé mřel...
A procit’ jsem.
Ten divný akkord v srdci
já dál jsem slyšel znít, chvít, znít a chvít,
a hořká touha táhla mojí duší
po polibcích, které jsem nelíbal,
po duši, jíž jsem neotevřel svou,
po písních, krásu jichž jen tušil jsem,
a cítil jsem, že je to vše, co zbývá
mi z lásky mé a všech mých illusí,
ten divný akkord, citů rozchvění,
tak v disharmonii své harmonické.
29
Rondely.
Tant ai al cor d’amor
de joi e de doussor
que l’iverns me sembla flor
e la neus verdura.
Bernart de Ventadorn.
I.
K vám, paní, zpívá
K vám, paní, zpívá
má touha snivá,
má touha snivá
k vám zpívá v tmách.
Kdy voní v reje
vil orchideje,
k vám, paní, zpívá
má touhátouha snivá.
Tvé tělo lýra,
jíž v strunách zmírá,
se tóny chvěje
má duše v snách.
K vám, paní, zpívá
má touha snivá,
má touha snivá
k vám zpívá v tmách.
37
II.
S bílých ramen roucha tíž
S bílých ramen roucha tíž
padá níž.
Slavík jásá, slyš, ó slyš!
S bílých ramen v noční tiš
hyacinty voní blíž.
Proč se chvíš?
S bílých ramen roucha tíž
padá níž.
38
III.
Když spala jsi, jak v růže květ
Když spala jsi, jak v růže květ
na ňadra svěží, touhou schvět,
ti motýl sed’.
Co karmín jejich poupat shled’,
když spala jsi, jak v růže květ
na rozhalená ňadra slet’.
Ó Diano! tak chtěl bych hned
tvých prsů tuhých vyssát jed..jed...
Když spala jsi, jak v růže květ
na ňadra svěží, touhou schvět,
ti motýl sed’.
39
IV.
Mně stačí již ve zlatých snech
Mně stačí již ve zlatých snech
plést u vrkoč ti tmavý vlas,
jej stírat s ňader něžných kras
jak s hroznů listí v úponech.
Jen vetknout žhavou růži nech
jak rubín, na němž paprsk zhas’,
mně stačí již ve zlatých snech
plést u vrkoč ti tmavý vlas.
Kde jaký květ se kryje v mech,
kde jaký v poli těžký klas,
vše štěstí světa rád bych střás’
ti na klín v drobných poupatech.
Mně stačí již ve zlatých snech
plést u vrkoč ti tmavý vlas.
40
V.
Ke koflíku
Ke koflíku
z majoliku
žízní schvětý
chýlím rety.
Žárné květy
rozesety
po koflíku
z majoliku.
S amoretty
čápi v světy
letí v šiku:
Io býku
prchá v křiku
na koflíku.
41
VI.
(Zdvojené rondeau.)
Kdy z lázně vycházíš v šat bílý zahalena,
prs vlnou růžovou ti vlhkým rouchem svítí,
s tvých boků zlíbaných proud stékající stená,
do vůně vlasů tvých jak v květ se vosa řítí.
Zda honbou dychtivou ji ruka tvoje chytí
ve závoj průsvitný jak nadechnutá pěna?
Tvé tělo svěží jest a hbité, plno žití,
kdy z lázně vycházíš v šat bílý zahalena.
Ó kouzlo pohybů, ó harmonie schvěná
v tvé tělo nádherné, jež jasu nachem sytí!
Spád vlasů rozpoután ti klesá na ramena,
prs vlnou růžovou ti vlhkým rouchem svítí.
Jen svaly napni víc a vosu lapíš v síti!
Tvá ňadra námahou již dmou se rozbouřena
pod přízí závoje, kde chví se tkané kvítí,
s tvých boků zlíbaných proud stékající stená.
42
Teď v rozčilení svém jsi jako démon žena,
ve víru bakchickém tvůj zrak se krví nítí,
plá z lící brilantem, jež bledy jsou jak stěna,
do vůně vlasů tvých jak v květ se vosa řítí.
Ó sladké vítězství! V ráz závoj ze zakrytí
tvou nepřítelku strh’, jež vůní omámena
se svíjí na zemi; zas klid se navrací ti
a s dětským úsměvem zříš vosu... Jaká změna,
kdy z lázně vycházíš!
Balada očím mé paní.
Jamais ne serai saous
d’esguarder les vairs ieus dous
qui m’ont ocis.
Willame d’Amiens.
Kdys napsal jsem: Tvé oči, paní,
jsou spilý narcis, v náruč tmám
jenž v paprscích se luny sklání.
Ne narcis, chybu uznávám,
tvé oči gothický jsou chrám,
kde milenců dav chorý zmdlívá,
jich modlitba v dým nardy splývá,
jímž klenba, stříbro, drahokam,
se v světel zlatém žáru schvívá.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?
A přec ne chrám, spíš zoří ranní
sluj vyzářená, Amor kam
se zadumanou chodí skrání
si zlatit křídla k lásky hrám,
krást purpur vlhkým lasturám.
Ne, oči tvé jsou hvězda mživá,
Venuše nebes zádumčivá,
jež v bolestí mých rej a mam
se s mrazivým svým klidem dívá.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?
44
A řek’ bych, je to šíp, jenž raní,
smalt, tyrkis, opál, Kâma sám,
to bledá luna v umírání,
kdy schyluješ se v oběť snám:
cos lepšího však sotva mám,
než řek’ jsem již, ta slova tklivá:
Tvé oči, paní milostivá,
jsou spilý narcis, v náruč mhám
jenž na břehu se jezer skrývá.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?
Poslání.
Na Beatrice, paní snivá,
na Laury ve tvých očí plání
a na Francesky vzpomínám.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?
45
Zdvojená balada
ku chvále ňader mé paní.
Ze stříbra klenbo nahozená,
jak Fattahi pěl v slokách svých,
bouř polibků mých k tobě schvěná
se stele divá, rozkypěná
ve pahrbků tvých pád a zdvih
a téměm jich, jež v běl se nítí,
se ve krvavých hvězdách třpytí,
to růže zkvetly v padlý sníh.
Lne rozstříkaných krajek pěna
kol v průsvitavých závějích,
a jako perla uzarděná –
žár, samý nach, jas, třpytu změna –
by vyplula z řas šatů tvých,
ó Francesko, mně ze zákrytí
tvé prsy tuhé z krépů svítí,
to růže zkvetly v padlý sníh.
46
Ó touhy, sny mé beze jména,
jež vlajete, kdy večer stich’,
a nad vodami pták jen stená,
k těch ňader vlnám, luna zmdlená
kam klesá po svých paprscích,
proč chvíte se jak vánek v sítí,
těch květů zříce vlnobití?
To růže zkvetly v padlý sníh.
Dvojice hrdlic vyplašena
tak netulí se v haluzích
nad hnízdem svým, jež větví stěna
v spleť hustou spíná zalistněna,
jak ňadra tvá, jichž netk’ se hřích,
se cudna snaží v tylu skrýti,
co žhavé rty mé k nim se řítí;
to růže zkvetly v padlý sníh.
Teď vlas, jenž proudí na ramena,
jak had se kol jich hroznů mih’,
teď hladí, láská rozhalená,
teď přes jich plnost výš se klena,
ku bokům víří v ručejích,
a z jeho tmy tvých prsů zříti
je pupence se jemné rdíti:
to růže zkvetly v padlý sníh.
Když v boudoiru překvapena
se marně halíš v úzkostích,
já klesna k tobě na kolena,
Venuše Anadyomena
47
ti šeptám, a tvůj zvoní smích;
nechť zní! jen víc je rozbouří ti...
Já z kalichů těch piju žití!
To růže zkvetly v padlý sníh.
48
III.
ZLATÉ OBZORY.
[49]
Labutě.
Pod šerem haluzí, s nichž vlhko v slzách kane
v mech parků setmělých, v zákoutí ruin skrytá
se vody koupají do břehů upoutané,
jak hedbáv černavý, pod kterým prs se zmítá.
Na klidné hladině labutě hrdé plují,
jich krky vytáhlé se křečovitě svíjí,
kol snivých leknínů a zatopených slují
v svých lepších vzpomínkách tak nevšímavě míjí.
Do vzduchu tichého lnou jednotvárné zvuky
jak harmonický dech, jenž nad vodami zmírá.
To pějí labutě? Nad vášeň, lásku, muky
v ty tóny bolestné se hrdlo jejich svírá?
Jdou nebem oblaka, v jich náruč plnou touhy
se měsíc potácí, mdlý, dechem země spilý,
jak bledý milenec kdy v nocí smutek dlouhý
svou hlavu zmámenou na dívčí polštář chýlí.
Hle! Bílé labutě se nad jezero vznesly,
fantómy sladkých snů, v něž nekonečno splývá,
vždy výše jsou a dál, již obrysy v tmu klesly...
Jen touha veliká mi na dně srdce zbývá.
51
V tom vzduchu mlhavém bych spoután chtěl k jich hřbetu
do říší neznámých se řítit nocí sinou,
do vůně extasí, v snů závrať, hudbu světů,
kde duše šílené si věčně odpočinou!
52
Jarní noc.
(Dixain.)
Vždy prostovlasá jde, jak kráčí dívky mladé
pro květy do lesů na svatební svůj hod,
na bledý amarant svou lehkou nohu klade
a shýbá jeho stvol nad kamenitý brod,
kde v skrytu lekníny se snivě noří z vod.
Tak jednotvárný zvuk tou němou tiší táhne,
jak by kdos volal vás, jenž stejně s vámi práhne;
kol luny stříbrné mha nadechnuta vře,
a tklivou náladou zrak chodce v slzách vláhne.
Tou dobou básníkům se chorým lehčej’ mře.
53
Sen letní noci.
Na těžká víčka sen mi pad’,
zřím víly do tmy hvozdů plát.
Kde květe bílý chrysanthem,
list lopuchy se chýlí v zem,
v zelené záři měsíce
jdou prostovlasé tančíce.
Zřím víly do tmy hvozdů plát
na louce květů laškovat.
V zelené záři měsíce
spí na křídlech jim jepice,
a v proudech vlasů diadem
plá purpurovým západem.
Na louce květů laškovat,
ó nekonečná kouzla vnad!
Ve proudech vlasů diadem,
nach, zlato, stříbro řízy lem,
za zvuků syring, šalmají
své nahé údy splítají.
54
Ó nekonečná kouzla vnad,
těl harmonie, rythmu spád!
Za zvuků syring, šalmají
svou královnu v mhách vítají,
co v lásky muka, žal a ston
jí v náruč klesá Oberon.
Těl harmonie, rythmu spád!
Jak sladko by tu umírat...
Ó lásky muka, žal a ston...
Mým touhám pro lék v luny sklon
kams’ v kapraď, Pucku, rychle kvap.
Ó moje víla, moje Mab!
55
Podzimní motiv.
Ku žhoucí hranici, jež ve purpuru hoří,
nad vůní lesů mdlých se slunce potácí,
své bílé paprsky do lkavých buků boří,
jichž listí zažloutlé do ruda krvácí.
Jak leknín z čistých vod se roztouženě noří
vzdech mládí zašlého, jež věčnost nevrací,
ve hudbě líbezné na smutku stoupá moři,
co vzduchem tihnou v jih jeřábi tuláci.
Ve teskných olší stín, kam zřel jsem padnout ptáka,
do rosy bujných trav mne tichý rybník láká,
je temný, hedbávný a pokryt sítím řas.
Jak oko dívky mé je tajemný a stinný,
jež v žití všedního proud lethargický, líný
má duši hlubokou a melodický hlas.
56
Arabská melodie.
Pod sloupem zlatým otrok tmavý
již usíná, jenž rebab hrál,
hrál rebab dumný otrok tmavý,
jenž v harému svůj život tráví,
by ku nevrosám černé kávy
své smutné písně tiše hrál.
Noc gobelinem v černé slávě
jde přitlumeným zhalit svět,
svět zahalit jde v černé slávě
za muezzinů zpěvu, lávě
spíš podobná než chladu... V trávě
se leskne rosa, spát chce svět.
V dál Hâtem naslouchá lvů řevu,
na divanu svém tiše sní,
sní tiše dál, lvů hrozných řevu
se posmívá, nechť lkají v hněvu
za padlé druhy, pro svou děvu
jež pobíjel... Jen o ní sní.
57
Tak sladce z hloubi fontán zpívá
a dusné květy voní v noc,
v noc voní květy, fontán zpívá,
s jejího těla závoj splývá,
jak pouští kdy se měsíc dívá
na onyxovou, spící noc.
Již ustaň v tanci, almé žhavá,
radš ovíjej mu plnou dum,
dum plnou skráň, ó almé žhavá,
tvůj hebký vějíř vánek mává,
tvá krása chladí nahá, smavá,
jej polibky vzbuď z chmury dum!
58
Gazel.
Najdeš-li, co lásky hodno,
miluj a nech svět být světem.
Hâfiz
(přel. J. Vrchlický).
Před světem se neotvírej
jako slunci květ, ó srdce,
napijí se z tvojí číše,
kámen hodí zpět, ó srdce.
Ve vlasů když hyacintech
uvízlo jsi v muce sladké,
nenaříkej, žalu tvému
vysměje se svět, ó srdce.
Láska jest jak perla, která
z bolesti se rodí v škebli,
perlu na dně skryj a vzývej
v snách svůj amulet, ó srdce.
V říši snů jsme jenom volni,
bez pout, v krev jež zaříznou se,
spij se plnou číší lásky,
z které kypí méth, ó srdce.
59
Vždyť i hvězdy skanuly již
zmámeny v síť oné kštice,
zářný lesk jich na jehlici
topasovou slet’, ó srdce.
Pokorou jen zasloužíš si
do harému krásy přístup,
na zem klesni v zvůli větru,
jenž by v prach tě smet’, ó srdce.
Na cestu se vrhni oné,
jež tě jala: z lítosti snad
pošle tobě sluhu, úsměv,
by tě z prahu zved’, ó srdce.
Láska víno nejžhavější,
utrpení žárem zraje,
miluj, miluj a na lidských
řečí nedbej jed, ó srdce.
Nad systémy filosofů,
kazatelen šedý popel,
větší moudrost naučí tě
zrůžovělý ret, ó srdce.
60
Parabola.
Tma spala již na sloupech z mramoru,
a Šalamoun dlel v kapli v Tadmoru,
král Šalamoun dlel na modlitbách svých,
tma stékala s řas opon chrámových,
kde zrcadlo se chvělo tíží snů
z melancholií černých koberců,
v něž věčná lampa tkala temný nach,
jak žhavá slza umírajíc v tmách.
Zrcadlo:
Ó dcero oleje, jak mdle se mžíš,
tvé světlo neprolomí stínů mříž,
jen ze mne můžeš čerpat síly zdroj,
ve vítězný s tmou povedu tě boj,
já žhavější tvou, světlo, činím tvář,
o boky hran mých slunce tříští zář,
mé plochy mlékem v jas se spíjí svět,
já vssaju paprsk, požár házím zpět.
61
Věčná Lampa:
Ó synu, který světlo odrážíš,
mým plamenům se rovnat odvážíš,
jež schvívají pod zlatým klenutím
se v myrrhy vůni, ve kadidla dým
a hoří věčně? Král když kloní leb
za tónů harf nad taji modliteb,
má záře plná krve, zarudlá
v sny s brilantů mu diadému plá.
Zrcadlo:
Když s obětí šla v chrám, můj odraz chyt’
jak cédr štíhlou, smědou Sulamit,
že chvěla se krás vlastních půvaby,
v mně královna se zřela ze Sáby,
jak prsů nach jí spíná roucha lem
v průsvitných byssů rythmu ospalém,
a k sloupům noh, jež svítí z tylu pěn,
jak vlas se řítí vůní prosycen.
Věčná Lampa:
Ty obraz netvoříš, jen zachytneš,
jak paprsky mé vrhnou jej v tvou spěž,
já rabbi jsem, ty’s otrokem mých cest,
bez světla kov tvůj okem slepců jest,
jež marně v tmu jak Sahil krvácí;
jsem sestrou slunce, jež se potácí
k božímu trůnu v hymny závrati,
má síla věčná, tma mne neschvátí!
62
Král slyšel vše a vstal a lampu zhas’,
tma stékala zas s opon těžkých řas,
tma spala zas na sloupech z mramoru,
král o marnosti dnů snil v Tadmoru,
tma po stříbrné lampě splývala,
hlaď zrcadla v tmu slepá zívala,
a hynuly jak noc hvězd bez svitu,
bez lásky krása, rozum bez citu.
63
Čínská píseň.
Proč chodit jsi mi zakázala
v stín osvětlených oken svých,
jež ztrácejí se v moruších?
Mé srdce k tobě láskou sálá,
což láska se kdy řečí bála?
V hor klínu trčí palác zlatý,
v sněť pláče bystřin vodopád,
ó zanech otce, matku, bratry,
sny lásky se mnou jdi tam lkát!
Proč vzpřísti jsi mi zakázala
bol, který se mi v nitru zdvih’,
v tuš na žlutavých vějířích?
Mé srdce k tobě láskou sálá,
což láska se kdy písní bála?
V jas rozkoší pták výská vzňatý,
v skal tesy šeptá jezer spád,
ó zanech otce, matku, bratry,
žal lásky se mnou jdi tam štkát!
64
Proč líbat jsi mi zakázala?
Zní polibek jak zvonků smích
na nohou hang-šeu tančících.
Mé srdce k tobě láskou sálá,
což láska se kdy líbat bála?
Vlá vítr v haluz osyk spjatý,
zář měsíc line v srázů spád,
ó zanech otce, matku, bratry
a štěstí lásky nech tam vzplát!
65
Herodias.
Do světel pochodní a v hodovníků šum
se Herodias vznáší v polosnění,
se zrakem přivřeným v brv stinném opojení,
jí roucha lem slet’ k bílým ramenům.
Jak lilij zlomenou ji zmítá rythmu sten,
v bok šlehá vlas, jejž vůně fial sytí,
ze sněhu závoje jak bledá růže svítí
jí tuhý prs, sny fléten roztoužen.
Žas omámených mužů síněmi se zdvih’,
dál Herodias pohřbena v své dumy
v harf spilých kadencích, jež gobeliny tlumí,
jak paprsk splývá v měkkých liniích.
Teď hudba vzrůstá v bouř, zní kov a cymbály,
a spona ňader záchvatům se vzpouzí,
ze snění melancholií se tělo vzbouzí,
žár z očí plá, a zvoní krotaly.
Jen matka na trůně ví v záště závrati,
s těch nehtů zlacených, jež v sister bijí,
že bude ještě dnes v klín roucha do lilijí
krev usečené hlavy stékati.
66
Mystické ženy.
Na mramor oltářů svou bledou hlavu kladou,
u paty svatých soch se rozčilené chvějí,
mráz utrpení zžeh’ jim duši jejich mladou,
jsou listy zaváté, jež výparem svým tlejí.
Ty z komor klášterních ve božském vytržení
na tvrdé lože své zpět po znaku se řítí,
pro jejich modlitby den dosti dlouhý není,
jich vzpjatá ramena tmou smutných chodeb svítí.
Ty děcko u prsu na vlhkých stupních chrámů
ve mdlobách hladové se choulí za soumraku,
měst vřavou tupé již tam vyseděly jámu,
zář nebes hasnoucích v svém vytřeštěném zraku.
A jiné v procesích jdou s davem jásajícím
ve dýmu vonných nard a opojivém zpěvu,
za zvonů hlaholu, míň rovny kajicnicím
než ženám vášnivým v svém nadšení a hněvu.
Vždy zpívá v modlitbách jich duše unavená,
ta boží nevěsta, jež po polibku žízní,
po stupních devíti za ženichem svým stená,
až bolný její vzdech před trůn tvůj, Kriste, vyzní.
67
Ty, králi veliký a šírých světů pane,
ty, slunce života, jsi víra jich a síla,
tvé skráně zmučené a trním rozbodané
jich ruka žilnatá by ráda ochladila.
Ty ženy trýzněné svým rozháraným citem
jsou stíny kathedral, v něž znova vždy se vrátí,
jich duše nadšené lamp věčných chví se svitem
a s vůní kadidla se v kapkách v éther tratí.
68
Smrť zapadlých.
Ze smutných severů když labutě v jih táhnou
v tůň jezer průhledných, jež nezkamení v led,
k palácům maurickým, za mřížemi jichž prahnou
zpod bílých závojů jak ergavanu květ
ve vůni jasmínu a šumu vodotrysků
v snách líné hurisky v harf tónech ospalých,
a z lůna tichých vod kdy měsíc roven disku
mhou stoupá chvějící v par vlnách zmodralých,
v těch nocích plných vnad z jich stáda, jež se vznáší
nad černé bařiny, dech lesů, prázdno skal,
nad světa záští, vztek a lidskou bídu naši,
se křídlem zlomeným se mnohá kácí v kal.
Dál spějí ostatní za cílem svým, co zmítá
ta kleslá rákosím se v záchvatech svých mdlob,
v sníh jejích perutí se krve purpur vplítá,
na třtinách zválených lpí skvrny jejích stop,
pod žíravinou ran své tělo hroutí zdrané
a zrakem vyhaslým se vpíjí v hvězdnou výš,
kde perla míhavá, jež v lázni do vod kane
se šíje bělostné, se měsíc kloní níž.
69
V tom klidu přírody, jenž dýše odpuštěním,
hle, ona umírá... I vítr v křoví stich’!...
Jen stoupá nad proudy a hvozdy a niv sněním
zpěv její poslední ve bolných vibracích;
v něm tragického cos se z mocných vášní vlní,
ze smělých illusí v prach svátých vichřicí,
ve velkost oněch snů však víra zpěv ten plní
nad skutečností mdlou a v změnách míjící.
Tak hynou labutě... A básníci tak hynou
na poušti bolů svých, kam zapudil je svět,
jenž rány zasadit a potřísniti slinou
a vlíti do srdcí jen doved’ jim svůj jed,
ten svět, jenž zaprodal své ideály, krásu,
měď rozbil korinthskou, v rmut poesii vlek’,
strh’ ženu do bláta a na šíj plnou jasu
jí za hřích navěsil brilanty nevěstek.
Jím hynou prokleti, bez lásky, bez soustrasti,
co měli, umřelo, kdo zbyl, je opustil,
hrob pustne bez růží, jichž nespěchá tam klásti
ni žena, jejíž zjev jich srdce na krev zryl...
Jen píseň žije dál, mhy v červáncích se koupá,
plá krví martyrů, jež na křídlech jí lpí,
a v zhaslých sluncí žár ve výkřiků tmě stoupá
a nocí na hrobech se v slzách květů chví.
70
Slavíkům hřbitova.
Památce přítele malíře.
Kdy hluboká se noc na květech válí vonná,
nad rovy, za jichž práh svět nechrlí svůj vír,
váš zpěv, ó slavíci, ve vlhkém vzduchu stoná
a odpuštění lká a nekonečný smír.
Ty zvuky prchavé se proudem k zemi lejí
a v růže splývají jak slzy ve úsměch,
ve světle třpytivém se asfodely chvějí,
jak habrů korunou váš něžný táhne vzdech.
Nad šerým hřbitovem se sklání měsíc bdělý
a volá z hrobů ven zjev hysterických děv,
jež nocí za živa po strmých střechách spěly,
co cestou provázel je blouznivý váš zpěv.
Tam leží přítel můj, a v střepech jeho lebky
teď ryje hnusný červ, kde trůnil genius,
pln slzí matčiných vlas jeho stlívá hebký,
a z ruky nervosní po kuse padá kus.
Tak utrpení květ své roucho krví tkané
v své hází nádheře těm mrtvým pod hlavu,
jak bolest žíravá ze zpěvů vašich kane
na hroby prokletých a v světa únavu.
71
Toť výkřik soucitu je velký, rozhořčený
a slza bolesti a harmonický tón,
jak tichá výčitka, s níž opuštěné ženy
se svíjí na loži, váš vdechujíce ston.
Těm dívkám zpívejte, jež otrávila láska
jak vůně jasmínu za dlouhých nocí v snách,
jež s vlasem spuštěným a v hedbávu, jenž praská,
své čekat ženichy se zdají na marách.
Dál nocí zpívejte svým rozechvěným hlasem
všem stínům ubledlým, jež zvedají se z kob,
všem, kteří trpěli a zápasili s časem,
a všem, již klesnuli tak příliš záhy v hrob.
72