Vůně bolesti.

Jaromír Borecký

Vůně bolesti.
Zas v bledých růžích vzplál sníh na obzoru zoří, nad mokkou tupě dlím ve snění orgii, jak chvění hynoucích a zamlžených moří dav mdlých jde vzpomínek a srdce opíjí. Zřím jakous známou líc, jež pod polibky hoří jak krví zbrocený sníh bledých lilijí, zrak shaslý, z temných řas jenž bolestně se noří, v šeř krajek tratící se ňader linii. Zas tepnu na skráni mně dráždí čísi dech, jak v šedých lásky snech zas pálí na prsech mne tíha kadeří, jež sytý parfum koupá. Vše mizí; sníh jen tká své draperie dál. Jak slzy kadidla bych v černém chrámu ssál, jed vůně zahořklé v mé duše prázdno stoupá. 26