II. Tvůj vějíř bílý s žhavým parfumem

Jaromír Borecký

II.
Tvůj vějíř bílý s žhavým parfumem
Tvůj vějíř bílý s žhavým parfumem
pln exotických květů jest a palem, dva milenci tam omámeni snem jdou v objetí a spíjejí se žalem.
Co štěstí však v tom bolu lásky plá! Kol ticho... slavík jásat přestal v houští, jich srdcí tluku v dumách naslouchá a s větví v rosu anemon se spouští. Jdou mlčící, nad tmavý její vlas, v nějž dusné kouzlo jasmínu se schvělo, on chýlí se, jak zlíbat chtěl by v ráz jí oči, ústa, ruce, bílé čelo. A ona s čistým, prostým srdcem svým na jeho hruď skráň v zamyšlení kloní, co v její duši Láska s Tajemstvím své nekonečné kantilény roní. Jdou, pod jich kroky blahem chví se mech, zarostlý balvan šeptá jejich jména, lem nebes modrých hoří v plamenech, kraj otvírá se, šíří, zefyr stená. 24 Jich duším rostou křídla, v purpuru snů zlacených a do jasu se noří, jenž v snopech žhavých tryská z azuru, a v klidný dech se mísí dálných moří. A duše jejich rostou, rostou výš, již objímají vesmír, věčnost sinou, a láska, láska! zní ten hymnus blíž, až ve hvězdách kdes v jednu duši splynou.