Zdvojená balada ku chvále ňader mé paní.

Jaromír Borecký

Zdvojená balada
ku chvále ňader mé paní.

Ze stříbra klenbo nahozená, jak Fattahi pěl v slokách svých, bouř polibků mých k tobě schvěná se stele divá, rozkypěná ve pahrbků tvých pád a zdvih a téměm jich, jež v běl se nítí, se ve krvavých hvězdách třpytí, to růže zkvetly v padlý sníh. Lne rozstříkaných krajek pěna kol v průsvitavých závějích, a jako perla uzarděná – žár, samý nach, jas, třpytu změna – by vyplula z řas šatů tvých, ó Francesko, mně ze zákrytí tvé prsy tuhé z krépů svítí, to růže zkvetly v padlý sníh. 46 Ó touhy, sny mé beze jména, jež vlajete, kdy večer stich’, a nad vodami pták jen stená, k těch ňader vlnám, luna zmdlená kam klesá po svých paprscích, proč chvíte se jak vánek v sítí, těch květů zříce vlnobití? To růže zkvetly v padlý sníh. Dvojice hrdlic vyplašena tak netulí se v haluzích nad hnízdem svým, jež větví stěna v spleť hustou spíná zalistněna, jak ňadra tvá, jichž netk’ se hřích, se cudna snaží v tylu skrýti, co žhavé rty mé k nim se řítí; to růže zkvetly v padlý sníh. Teď vlas, jenž proudí na ramena, jak had se kol jich hroznů mih’, teď hladí, láská rozhalená, teď přes jich plnost výš se klena, ku bokům víří v ručejích, a z jeho tmy tvých prsů zříti je pupence se jemné rdíti: to růže zkvetly v padlý sníh. Když v boudoiru překvapena se marně halíš v úzkostích, já klesna k tobě na kolena, Venuše Anadyomena 47 ti šeptám, a tvůj zvoní smích; nechť zní! jen víc je rozbouří ti... Já z kalichů těch piju žití! To růže zkvetly v padlý sníh. 48