Zdvojená balada
ku chvále ňader mé paní.
Ze stříbra klenbo nahozená,
jak Fattahi pěl v slokách svých,
bouř polibků mých k tobě schvěná
se stele divá, rozkypěná
ve pahrbků tvých pád a zdvih
a téměm jich, jež v běl se nítí,
se ve krvavých hvězdách třpytí,
to růže zkvetly v padlý sníh.
Lne rozstříkaných krajek pěna
kol v průsvitavých závějích,
a jako perla uzarděná –
žár, samý nach, jas, třpytu změna –
by vyplula z řas šatů tvých,
ó Francesko, mně ze zákrytí
tvé prsy tuhé z krépů svítí,
to růže zkvetly v padlý sníh.
46
Ó touhy, sny mé beze jména,
jež vlajete, kdy večer stich’,
a nad vodami pták jen stená,
k těch ňader vlnám, luna zmdlená
kam klesá po svých paprscích,
proč chvíte se jak vánek v sítí,
těch květů zříce vlnobití?
To růže zkvetly v padlý sníh.
Dvojice hrdlic vyplašena
tak netulí se v haluzích
nad hnízdem svým, jež větví stěna
v spleť hustou spíná zalistněna,
jak ňadra tvá, jichž netk’ se hřích,
se cudna snaží v tylu skrýti,
co žhavé rty mé k nim se řítí;
to růže zkvetly v padlý sníh.
Teď vlas, jenž proudí na ramena,
jak had se kol jich hroznů mih’,
teď hladí, láská rozhalená,
teď přes jich plnost výš se klena,
ku bokům víří v ručejích,
a z jeho tmy tvých prsů zříti
je pupence se jemné rdíti:
to růže zkvetly v padlý sníh.
Když v boudoiru překvapena
se marně halíš v úzkostích,
já klesna k tobě na kolena,
Venuše Anadyomena
47
ti šeptám, a tvůj zvoní smích;
nechť zní! jen víc je rozbouří ti...
Já z kalichů těch piju žití!
To růže zkvetly v padlý sníh.
48