Herodias.

Jaromír Borecký

Herodias.
Do světel pochodní a v hodovníků šum se Herodias vznáší v polosnění, se zrakem přivřeným v brv stinném opojení, jí roucha lem slet’ k bílým ramenům. Jak lilij zlomenou ji zmítá rythmu sten, v bok šlehá vlas, jejž vůně fial sytí, ze sněhu závoje jak bledá růže svítí jí tuhý prs, sny fléten roztoužen. Žas omámených mužů síněmi se zdvih’, dál Herodias pohřbena v své dumy v harf spilých kadencích, jež gobeliny tlumí, jak paprsk splývá v měkkých liniích. Teď hudba vzrůstá v bouř, zní kov a cymbály, a spona ňader záchvatům se vzpouzí, ze snění melancholií se tělo vzbouzí, žár z očí plá, a zvoní krotaly. Jen matka na trůně ví v záště závrati, s těch nehtů zlacených, jež v sister bijí, že bude ještě dnes v klín roucha do lilijí krev usečené hlavy stékati. 66