Herodias.
Do světel pochodní a v hodovníků šum
se Herodias vznáší v polosnění,
se zrakem přivřeným v brv stinném opojení,
jí roucha lem slet’ k bílým ramenům.
Jak lilij zlomenou ji zmítá rythmu sten,
v bok šlehá vlas, jejž vůně fial sytí,
ze sněhu závoje jak bledá růže svítí
jí tuhý prs, sny fléten roztoužen.
Žas omámených mužů síněmi se zdvih’,
dál Herodias pohřbena v své dumy
v harf spilých kadencích, jež gobeliny tlumí,
jak paprsk splývá v měkkých liniích.
Teď hudba vzrůstá v bouř, zní kov a cymbály,
a spona ňader záchvatům se vzpouzí,
ze snění melancholií se tělo vzbouzí,
žár z očí plá, a zvoní krotaly.
Jen matka na trůně ví v záště závrati,
s těch nehtů zlacených, jež v sister bijí,
že bude ještě dnes v klín roucha do lilijí
krev usečené hlavy stékati.
66