F....

Jaromír Borecký

F....
Tys vyplnila celou duši mou, svou něhou bytost mou jsi celou prodchla, že stala jsi se světem, bohem mým, a po tobě jen prahnu v horečkách. Ty krásna jsi jak bílá lilije na břehu vod, kde nezapadá slunce a hoří jako maják ztrnulý a hází žár svůj v lesklou hladinu, svých jasů stele pruhy krvavé v kalichy růží, bledých narcisů, jichž vůní tvoje vlasy třesou se, tvé hyacintové se vlasy třesou. Jich vězněm je mé srdce opilé, tvou vnadou spilé, čistotou tvé duše: když v křišťál očí tvých se zadívám, jich září vidím její hlubiny a chvěji se. Jak hrobka z opálu jest oko tvé, v níž touha moje stlívá, má touha zlíbat klidné tvoje čelo a oči a pak ruce, bílé ruce. Ty zvedla jsi mne z prachu všednosti na sněhu rukou těch, na dlaní sněhu, jež zdvihají se večer k modlitbě. Tys vyplnila celou duši mou, sne žití mého, nikdy nedosněný sne tratící se v nekonečnu lásky! [9]