Parabola.

Parabola.
Tma spala již na sloupech z mramoru, a Šalamoun dlel v kapli v Tadmoru, král Šalamoun dlel na modlitbách svých, tma stékala s řas opon chrámových, kde zrcadlo se chvělo tíží snů z melancholií černých koberců, v něž věčná lampa tkala temný nach, jak žhavá slza umírajíc v tmách. Zrcadlo:
Ó dcero oleje, jak mdle se mžíš, tvé světlo neprolomí stínů mříž, jen ze mne můžeš čerpat síly zdroj, ve vítězný s tmou povedu tě boj, já žhavější tvou, světlo, činím tvář, o boky hran mých slunce tříští zář, mé plochy mlékem v jas se spíjí svět, já vssaju paprsk, požár házím zpět. 61 Věčná Lampa:
Ó synu, který světlo odrážíš, mým plamenům se rovnat odvážíš, jež schvívají pod zlatým klenutím se v myrrhy vůni, ve kadidla dým a hoří věčně? Král když kloní leb za tónů harf nad taji modliteb, má záře plná krve, zarudlá v sny s brilantů mu diadému plá. Zrcadlo:
Když s obětí šla v chrám, můj odraz chyt’ jak cédr štíhlou, smědou Sulamit, že chvěla se krás vlastních půvaby, v mně královna se zřela ze Sáby, jak prsů nach jí spíná roucha lem v průsvitných byssů rythmu ospalém, a k sloupům noh, jež svítí z tylu pěn, jak vlas se řítí vůní prosycen. Věčná Lampa:
Ty obraz netvoříš, jen zachytneš, jak paprsky mé vrhnou jej v tvou spěž, já rabbi jsem, ty’s otrokem mých cest, bez světla kov tvůj okem slepců jest, jež marně v tmu jak Sahil krvácí; jsem sestrou slunce, jež se potácí k božímu trůnu v hymny závrati, má síla věčná, tma mne neschvátí! 62 Král slyšel vše a vstal a lampu zhas’, tma stékala zas s opon těžkých řas, tma spala zas na sloupech z mramoru, král o marnosti dnů snil v Tadmoru, tma po stříbrné lampě splývala, hlaď zrcadla v tmu slepá zívala, a hynuly jak noc hvězd bez svitu, bez lásky krása, rozum bez citu. 63