VII.
Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží,
Lidé jsou, jimž, po kterých jen baží,
Přístupny jsou slastí zemských zdroje;
Po těch však, jenž takové jen blaží,
Netoužilo nikdy srdce moje.
Nezávidímť vládci šíré říše,
V níž jej tisíc denně plesů vítá;
Nezávidím napěněné číše
Tomu, jenž ni poklady nečítá.
Mne v jedinkém blahém okamžení
Darem dražším obdařilo nebe;
Jest to krásné, svaté okamžení,
V němž mi dalo – Anjelíno, tebe!
Tebou, slíčná! veškeré to štěstí,
Jehož losem nebylo mi přáno,
92
Tebou vše mi nahraženo jesti,
I co králům rodem bylo dáno.
Duše tvoje nebe jesti jasné,
Na němž slunce žití mého září;
Myšlénky tvé hvězdy jsou překrásné,
Paprsky to s mého slunce tváří.
A tvé oko jezero je skvělé,
V němžto hvězdy nebe mého planou;
A mé perly, to jsou slzy vřelé,
Které s modrých očí tvojich kanou.
A tvá líce jsou dva ráje živé,
Na nichž květy krásy tvé se skvějí,
Na nichž duše čistá, srdce tklivé
Lilie a růže rozvíjejí.
Rtové tvoji jsou dvé sladkých květů,
S nimiž zefyr ousměchu si hrává;
Z nichžto žížeň láskovroucích retů
Rajskou mannu milosti tvé ssává.
Srdce tvé – ach toto chrám je svatý,
V němžto láska lásce obětuje;
93
Každý cit tvůj klénot jesti zlatý,
Jenž všech zemí skvosty převyšuje.
A já král jsem, drahá! toho všeho:
Koruna má věnec jest milosti,
Ovinutý kolem čela mého
Rukou tvojí v době blaženosti.
Žezlo mé jest harfa milovaná,
Jíž bůh lásky obdařil mou ruku;
Kouzlem jejím blahá moc mi dána
Ku krásnému citů tvojich pluku.
Palácem mým každá chyška bývá,
Kteráž tebe se mnou uzavírá;
A mým trůnem každá lávka bývá,
S níž mé oko na tebe pozírá...
Milenko! kdož bohatší než já? –
94