VIII.
Jako krajina nebeská
Jako krajina nebeská
Jesti krásná moje vlast;
Vlast a Ty, ctná dcero česká!
Jediná jste moje slast.
Vás co duši svou miluji,
Vám život svůj zasvěcuji;
Heslem mým buď v každé době:
„Vlasti mé – a tobě!“
Kamkoliv mě v širé zemi
Povolá kdy osud můj:
Pod nebem i mezi zděmi –
Vlasti syn a přítel tvůj!
Váš jsem všude s tělem, s duší,
Česnému jak Čechu sluší;
Všude žít chci ku ozdobě
Vlasti své – a tobě!
95
Byť i krutost losu mého
Srdce moje trhala,
Byť i zbraně všeho zlého
Na hlavu mou vrhala –
Pod praporcem lásky dvojí
Se silou se síla spojí,
Bych neklesnul v této zlobě
Vlasti své – a tobě!
Až pak někdy mně též máti
Chladné lůžko ustele,
Až budu již objímati
Posledního přítele;
Až se můj zrak trhat bude,
Jazyk můj až vlády zbude –
Ještě vzdychnu ve své mdlobě
Vlasti své – a tobě!
I až v zemi nejmilejší
Klidně budu spočívat,
Až mi druh můj nejvěrnější
Nebude můj kámen znát;
Až tam na mé hrobce prosté
Polní kvítí s travou zroste –
Budu žehnat ještě v hrobě
Vlasti své – a tobě!
96