X.
Osud káže – pěvec Muzu vzývá,
Osud káže – pěvec Muzu vzývá,
Smuten béře harfu do ruky;
Ještě jednou city své vylívá,
Ještě jednu píseň Ti zazpívá,
Aby umlk – ach – snad navěky!
Měj se dobře, slunce nebe mého!
Nejkrásnější ducha myšlénko!
Dokud pamět blaží druha tvého,
Nevypudí nikdo z mysli jeho
Věčně sladké slovo: milenko!
Měj se dobře, ráje mého růže!
Srdce mého cite nejblažší!
Spojiti, co Bůh rozloučil, úže,
To ne země, to jen nebe může –
Zatím s Bohem, duše nejdražší!
99
Měj se dobře perlo vlasti svojí!
Českých lučin skvostné kvíténko!
I až s těmi Bůh mě rozedvojí,
Ještě bude zníti v duši mojí:
„Drahá vlasti! drahá milenko!“
Anjelíno – měj se navždy blaze!
Nic tvé něžné srdce nezarmuť!
Nerozborné osudu jsou hráze –
Měj se dobře, milostný obraze!
Slunce – růže – perlo – s Bohem buď!
100