XIII.
Jak truchlivo – jak tesklivo!
Jak truchlivo – jak tesklivo!
Ach, vůkol ani hlásku!
Sem, harfo má! dej na jevo
Mou vroucí k tónům lásku.
Nech zvukot tvůj se rozpluje,
Co kdy Čech máti zvoní;
Mé srdce tóny miluje,
Má duše k nim se kloní.
Ai, duše, duše ztrápená!
Již bude harfa zníti;
Rci, jaký zpěv ti klidu dá?
Jakou chceš píseň míti? –
„Jest hvězda rajská v lůnu mém,
Na níž se svět můj sloní;
Chceš-li mě vznésti k výsostem,
Pěj myšlenky mé o ní!“
105
O srdce, srdce sklíčené!
Již touží pět vše síla;
Nuž, co tě zbaví tísně tvé?
Jakáž ti píseň míla –
„Jest kněžna lásky v lůnu mém,
Jenž nade vším zde tróní;
Chceš-li mě vzdáti blahostem,
Pěj city moje pro ni!“
Vy ústa, ústa toužebná!
Již harfa připravena;
Nuž, jaká píseň velebná
Má býti nazvučena? –
„My známe dívku jako květ,
My toužily vždy po ní,
My ssály s jejích ústek med,
I budem zpívat o ní!“
Ty ruko, ruko dychtivá!
Ai, což mám opěvati?
Při jaké písni, družko má,
Chceš struny probírati? –
„Známť já tu něžnou dívčinku,
K níž srdce tvé se kloní;
Já tiskla její ručinku,
I budu hráti pro ni!“
106
Nuž blaho mé – ty jediné,
Má harfo smutnozvuká!
Rozkřídli struny stříbrné,
By prchla zhoubná muka.
– „Kde dlíš, o dítko milené?“....milené?“...
Mé oko slzu roní? –
Proč pláčeš, posle duše mé? –
„Já? – ach, já plači pro Ni!“
107