NA RYBNÍCE
[97]
Pod jehličnatým lesem v luk a polí směsi,
kde luka senem voní, pryskyřicí lesy
a pole jetelem, tam pasák bičem práská,
až rozléhá se hvozd a mlkne ptačí cháska
ran děsných bázliva, a pasák v houšť se dívá,
kde rána v dlouhém šumu s novou ranou splývá,
co malá pasačka zaň v jetelništi pase.
Teď okřikla ho dříve, nežli bouchl zase:
„Hleď, Dubáku! Už běží Joza Pšeničkovic!“
A Dubák rozpřáhnuv bič zrovna na polovic
se zarazil, však ještě pod rameno švihnul,
bič nechal při zemi a teprv hlavu zdvihnul,
když rána zalehla kol po lesích, vždy znovu
se odrážejíc zvučně, jak při hlučném lovu,
až pod lesem nejzáze šumí po rákosí,
jak po každé by ráně vzdychnul si tam kdosi.
Tu chlapec zdvihnul hlavu a tam běžeť vida
přes pole Jozu, kterak nohy kvapně střídá,
„Máš?“ vzkřiknul naproti, a Joza v okamžiku
si v pomaštěnou kapsu hrábnul v hbitém cviku,
tři sirky vyndal z ní, tři hlavičky jich rudé,
a Dubák vytrhnuv je řekl: „Dost jich bude!“
[99]
Hned k mezi běželi, tam k vyhrabané peci;
však dokud nesešli se, Dubák nerozsvěcí,
pak teprv skrčiv se už škrtnul opatrně –
leč hlávka odletěvši zasyčela v drně.
Než Dubák druhou sirkou škrtnul pod kabátem,
dřív Joza s Pavlou těsněj přiskočili chvatem,
by větru nedali. A sirka chytla šťastně.
V tom foukl větřík, shasil. Pasák sevřel dásně
a s hněvem obořil se: „Co jste mi tu platni?
Tak vidíte! Nu Jozo, honem něco hmatni!
Už máme poslední! Než škrtnu o kalhoty,
ty, Jozo, rozhal halenu! A Pavlo, co ty?
Nač sukni máš?“ A Pavla poskočila k němu,
jak za sukni jí škubnul. „Nejste k praničemu.“
Svou bundu Joza hnedle nadýmá, co stačí,
a Pavla za nimi svou sukničku, jež kratší
je bosých nohou, sotva kolena jsou skryta,
horlivě nastavuje, v obě ruce chytá
a roztahuje ve klín, jak by chtěla oba
do klína sebrati, ač obou menší roba.
V tom chlapci sebou škubli: proužek dýmu bílý
se kroutil z čepice, v níž slámu podpálili.
Jak kovářskými měchy do hranice duli,
a Pavla vykřikujíc, ruce v těla půli,
radostí hopkala a v dovádivém křiku
se překulila hbitě třikrát po trávníku.
Však hned ji rázem zdvihlo okřiknutí hlasné:
„I hleďme na ni! Vstaneš! Vždyť nám oheň shasne!
Ty daremnice, hnedle doskoč na strniště,
sic uvidíš, že s námi nepoženeš příště!“
Tu všichni tři hned zručně hrabošili v poli,
a Dubák přikládal a načechrával holí,
co snesli strniště a pejřavky a chrastí.
Však Joza s Pavlou jen když mohli ku své slasti
100
stebélko přiložiť a v plamen zafouknouti,
ač slunce rozlévalo na středu své pouti
s nebeska živý oheň, tak že všem pot řinul,
a Joza beranici do týla si šinul.
„Jdi, Pavlo, na Kovářovo!“ děl Joza tiše.
„Nať pěkně vytáhni, ty ukryješ se spíše,
a vyhrab do klína a přines brambor trochu.“
Však Pavla vrtíc hlavou praví: „I ne, hochu!“
A poskakujíc v kruhu cípek šátku chytá
a bradičkou svou třese: „Já bych byla bita!“
A poskočí vždy nohou do předu a zpátky.
„Viď, Dubáku, ať jde!“ – A Dubák od hromádky
se vztyčí, ruku natáhne v tom zrovna směru,
kde Kovářovo pole, řka: „Už jdi, sic věru
ti ukážu, zač loket. Chce si s námi topiť,
a jen se válí. Honem! Či mám se tě chopiť?“
Tu Pavla spustí: „Počkejte, mně vyháněti!
Však já to povím na vás, – viděly vás děti,
jak trhali jste včera Havelkovům lusky.
Jen nenechte mne! Tamhle nějaký jde mužsky!“
A našpulila tváře škaredivým vzdorem,
že jako měchýře dva vyhlížely skorem.
„To se jen opovaž!“ tu Dubák spustí na ni,
„a něco propověz; neb je to v hrdlo lhaní.
Já ti pak ukážu!“ A jedním prstem hrozí,
že Pavla spěší schovať za záda se Jozy,
jak zaleknul ji prst i slova jeho rázná.
Tu Joza chlácholí: „Nech jí! I nech jí blázna!
Sám doběhnu, když nechce.“ Tu hned Pavla skočí:
„Já půjdu s tebou!“ vece vyjasnivši oči,
a za sebou již oba, hlavy vzadu, spěli.
101
A vrátili se z brambor upachtění celí,
do ohně nastrkavše usedli si kolem.
V tom vyskočila Pavla, rozhledla se polem,
po jedné noze náhle skáče od ohníka
a jako kolednickou zpívavě tak říká:
„Ah tamhle, počkej, Jozo! tatínek váš jede.
Tamhle váš tatínek! Vy máte koně hnědé,
a vaše náruční má jedno oko slepé.“
Tak popěvkujíc podál prutem trávník tepe;
však Joza leknuv se po čtyrech hopká, leze
a po očku se dívá doplíživ se meze,
když v tom se ozval z dáli otcův pokřik přísný,
an takto volal s cesty pozastaviv klisny:
„I že tě nechce, chlapče! Jak já ti dám topiť!
Jdeš na Kraslenu hned! Či mám se biče chopiť!
Nevidíš pro ohníček, že ti míří v škodu?“
Jak uštknut Joza vyskočil, v nejistém chodu
se blížil Krasleně, neb také z oné strany
výhrůžné hlasy slyšel Joza polekaný.
Tam vynořil se totiž ze zelené změti
peřené rostliny, jež cizí, divné setí,
políčko malé kryla, štítek od čepice –
čepice plochá vrchem, pod ní žluté líce
pospodu ověnčené od ucha až k uchu
odstálým vousiskem, jež jako roští v suchu
se různo čepejříčepejří. Pod šijí shýblá záda
se na jev rovnají, a ústa, jež by ráda
pojednou mnoho vyřkla, na plano vždy sklapnou,
neb třepotavé ruce, které zlobu trapnou
chtí samy pronésti, vždy slova předbíhají,
až hrdlo propukne, co zlého v sobě tají:
„Už hezky dlouho koukám, brzo-li mi která
z těch krav zas vejde do čaje, tak jako včera –
102
pak ale dejte pozor! Vytáhnu vám uši,
a potrestám vás, kazisvěti, jak se sluší!
Já pro vás seju? Pro vás kypřím, pleju, hlídám?
I poblíž svého pole pásť si zapovídám.“
Tak hlavou pohodiv a dupnuv nohou prudce
rybnický Pšenička v bok podepřel si ruce
a jako na obrtlíku zas nohou smyknul,
holínku za holínku, když tam v cestě křiknul
naň bratr půllánský tak pohrdlivým hlasem:
„Nu neměj starostí; my na lepším přec pasem,
než je tvá tráva, plevel, který lidem k smíchu,
jejž za svou úrodu máš, za svou žeň a pýchu.
Kdy bys byl raděj brambor nasázel si tady,
bys neumíral v zimě naposledy hlady!“
„Mlč, mlč jen, bratříčku! Já nejím s tvého stolu.
Až sklidím, prodám, tehda promluvíme spolu.
Ty, bratříčku, bys musil do školy jíť ke mně,
i jak jsi starší! Vímť já, co může dáť země,
však nepobyl jsem v světě, abych buchty snědl.“ –
„I nikam jsi to se svým světem nepřivedl,“
děl půlláník a šlehal na plano jen bičem.
„A na mlýn nezískal jsi přece ještě v ničem.“
„Jen nechme toho, bratře! Více vědí jiní,
než kdo dře koženky jen doma na pecini
a nebyl dál než jednou za rok k posvícení.
Ba nemám ještě na mlýn. Každému tak není,
by hladov k buchtám přišel; jedni chleba měli,
a druzí na něj nože. Ty máš půllán celý,
já tamhle baračiště; proto mysliť musím
a hnedle to, hned ono, co je lepší, zkusím.“
Tak bratr rybnický děl s důrazem a volně
povznášel k nebi tvář, jež sevřela se bolně
103
ač sebevědoma, a kolenem své nohy
potřásal dále pravě: „Známť já víc, než mnohý!“
Půllánský Pšenička však vážně kynuv říká:
„Víš, bratře, co? Já půllán, ty mlýn u rybníka.
Měl bys jej podnes, kdy bys dobře hospodařil;
však ty jsi jmění své sám špekulací zmařil.“ –
„Nech to jen, bratříčku! Ty budeš koukať na to,
jak umím dobývati z polní půdy zlato.
Ty nevíš, že čaj vozí po moři až z Číny,
a jak se prodá draze! Člověk není líný
a lecčeho se doví. Semeno to vzácné
jsem dostal, panečku – a jak to bylo pracné! –
od kohosi a to jen, že jsem platil hezky,
však jsem se ještě vypůjčil. Je to čaj český,
a všechno jsem jím osil. Dá-li pán bůh zdaru,
snad budeme přec míti požehnání k stáru,
a pak kdož ví, snad také mlýn si koupím zpátky.
A proto čaj tak pěstím, pleju, rovnám v řádky
a bedlivě vždy hlídám jako oko v hlavě.“
A řádek urovnával Pšenička tak pravě.
Však bratr půlláník jen potupně se směje:
„Hle blázna! Žíhavky a různý plevel seje
na místě obilí. Jen boží půdu kazí!
Jak ze chleba máš hřích! Až zase přijdou mrazy
a hlady budeš pískať, zas přijď za podporu
pro trochu slámy, mouky nebo pro bramboru!“
děl půlláník, a bratr rozčepejřen celý
hned na hruď ukázal, hned ruce, které chtěly
své prsty vytřepať, vstříc proti bratru hází:
„Ne, neboj se, a kdy bych uprostřed byl zkázy.
A dal-lis mojí ženě – nežebrala z nouze,
má chvála bohu dost, a ty ji kazíš pouze.
104
Však spořádám ji, něco přinese-li domů.
Jen nech si všecko, bratře, máš to dáti komu!“
„Važ si své ženy! Bez ní válel bys se v prachu.
Ostatně dotrháváš po mně burnus, brachu.“
To vyřkl půlláník, a chlapci odskočili
pojednou na různo: hle rybnický v tu chvíli
se hrnul jako satan s rozpjatými křídly –
i kravky popoběhly, jak jej kvapiť shlídly,
neb s rukou roztažených náhle zhurta sápal
ten burnus odřený a klopýtavě tápal
cos bruče rozdurděně přímo k půlláníku.
„Já,“ křiknul, „nechci tobě zavázán býť k díku.
Tu máš si jej!“ A mrštil burnusem pak před ním,
ač nemohl jej svléci, jak chtěl, rázem jedním.
A když jej shodil, ještě jednu nohu hněviv
na plano vymrštil a přece nepoleviv
blíž přikročil a silou kopnul do burnusu,
že vyletlo hned z kapes kůrek kolik kusů.
„Tu máš, a nech si jej; však to ti řeknu, bratře:
tvůj viděť dobytek v mém čaji, to já spatře –
jak tady stojím, jářku, neručím pak za nic. –
Jak nejsem přítel svárů, rozepří a rvanic!“
Tu bratr zaražen, dřív úsměv pohrdlivý
pak krev měl ve tváři, a zrak mu hořel sivý:
„Mé kravky? Na tvé žíhavky? Je otráviti?
Spíš chlapci údy zchromím, co dostane bití!
Neboj se, špekulante! Z tebe nezbohatnu.
A ty dej pozor, chlapče, sice provaz hmatnu!“
Tak hrozil Jozovi, jenž, jako by už cítil
po zádech švihnutí, hned za hlavu se chytil
105
a skrčiv se jen očkem hledí za tatíkem.
Ten zajel však už koně poháněje s křikem.
Tak rozešli se oba rozvadění bratři,
a děti ohromené v ustrnutí patří
na něco černého, co po té hádce zbylo.
Jak na bojišti, když se všecko utišilo,
děl rány umlkly a tichý večer skrývá
tu spoustu v kouř a tmu, – kde která duše živá,
teď skrýši opouští a jako bludné stíny
se plíží uprchlíci zvolna do dědiny,
a vlasy se jim ježí mrtvol nad kupami:
tak děti slezly se, jak zůstaly tu samy,
a pohlížely mlčky na ten burnus starý,
jenž padlého jim představoval svými tvary.
Dva rukávy sem tam zoufale rozhozeny
ve trávě zelené. Již velké doznal změny,
že bez barvy se blýští mimo velké laty,
jež máma vystřihla si z kytle na záplaty;
přec loket vylezl, kde černá díra zeje,
však za to žlutý knoflík tu a tam se skvěje.
Tu nejprv Dubák silou udeřil v něj holí,
a zaprášilo se jak z houby, která v poli
na podzim dosýchá, když pasák na ni šlápne,
a přerušil tak jejich zadumání trapné
zas k ohni odskočiv. Však Joza rozpačitě
se s místa nehýbá a hraje si jak dítě,
svou holí nazdvihuje strýcův burnus tmavý,
a nazdvihnuv se nad ním snivě pozastaví:
srsť zvířecí se vespod ukázala sporá,
a Pavla odplivnuvši jako na netvora
odtáhla Jozu pryč a ruce skryla v klínu:
„Nesahej holou rukou na tu prašivinu!“
I ukázala mu, jak Dubák při ohníku
106
se činí o bramborách s chutí beze křiku,
jak uhel černé, žhavé přehazuje v hubě
i ještě v každé hrsti bramborou se chlubě.
Tu obě děti hned se do úprku daly,
jen Joza Krasleně že pohrozil dřív z dáli,
a s Dubákem se přeli o brambory v hádce,
když každý dokazoval, že měl nejvíc práce.
Však Dubák jenom kynul, aby přiložili,
že upekou se pro ně za maličkou chvíli.
A tak si Joza s Pavlou, nohy vespod, sedli
a topíce vždy na stádo se poohledli,
až dočkali se: popel rozhrabali s chutí,
když rázem zkameněli všichni uleknuti.
To Kraslena – jsouc zvíře nevědomé, prosté –
jak ochutnala jednou, kde čaj český roste,
zas chuť ji zpátky pudí, tam kde jí to chutná,
nic netušíc, jaká to zrada přeukrutná.
Tož hlavu vzhůru, vždycky shýbajíc ji v kroku
na konci pustila se zrovna do poskoku,
a ponořila hlavu rohatou a velkou
v nať jemnou, hustou, celou šíje délkou
se natáhla a škubla po dvakráte hlavou,
a z kořen vyrvala nať kyprou, kučeravou.
Však sotva zachrupla se činíc s čajoviskem,
v hřbet rána zalehla, a jalovice tryskem
se vymrštila prudce, třečkovala v pole
a hrozné spousty vedla v zelenině dole.
Rybnický Pšenička to za ní hnal se s holí,
tak rozpřáhnuv se, že ji na dosmrti skolí,
hůl padne-li. Však zvíře jako schvalně míří,
kde nejbujnější čaj, a kolem sebe hýří,
že Pšenička jen stenal, šlapal úzkostlivě
po řádkách za zvěří a zrakem blyště divě
107
vždy na plano hůl spustil, hněvem zrovna plakal,
hned ku předu, hned zpátky za zvířetem skákal.
Hůř nežli kroupy řádili, až v prachu, křiku
vyletli oba s pole směrem ku rybníku.
Zakvílel s meze Joza. Třásla se mu kštice,
jak pelentil, a prosil úpěnlivě strýce,
úzkostně naříkal. Však strýc jen v okamžiku
se obrátiv mu pěstí vyhrožoval v křiku,
dál žena jalovici v chlívek do baráku,
a Joza hrůzou stanul sotva věře zraku.
A vida, že vše marno, ztracen praštil holí
a do příkopu klesnuv čapku v rukou žmolí
a na oči ji klada dudlá, hlasem kvílí,
až srdce usedá. Tu Dubák postáv chvíli,
pak zuby zaskřípav se za Pšeničkou pustí
a u samého vzkřikne: „Nic vám nesmí vzrůsti,
vše, všecko zkazím. – Vy jste – vy jste – ras!“ Hůl kmitla,
a Dubák pádil zpět, jak hlava by mu chytla,
až stanul u Jozy. Jej Pavla těší zatím:
„Mlč, bloudku, neplač! Počkej, já se k tobě vrátím.
A budu za tě prosiť. Neplač, budu taky.“
A již si šátku cípem utírala zraky.
Však Dubák okřiknul ji: „Abys nebučela!
Ty budeš taky! Jozo, máma naše dělá
knedlíky k obědu, pojď, zažeň domů krávy
a utec k nám, než u vás dovědí se zprávy.
Neboj se nikoho!“ – Však chlapci těchou nezní
jich dětská slova; vzlyká: „Nesmím přijíť bez ní.
Ach, nesmím bez Krasleny! Co dostanu bití,
když tatínek mě v hněvu přece někde chytí!“
A vzlykal žalostně. Tu Dubák jal se biče
a popraskoval hlučně na kravičky křiče,
je sháněl s pastvy: „Houha, Strako, Srno, malá,
108
hou maličká, hou Lysko, Červinko!“ Hned vstala,
jak každou zavolal, a řadou táhnou všecky
po cestě ku domovu na ten povel dětský.
I kravky Jozovy se zdvihly k tomu křiku,
a známou cestou táhly domů podle zvyku.
„Pojď, Jozo, domů!“ křičí Dubák ještě z dáli.
„Schováš se u nás. Pojď jen! Co bychom se báli?“
A Pavla stojíc blíž jej tahá za rukávy.
Však Joza ukryl tváře do zelené trávy
a plakal žalně dál, když Pavla v drobném kroku
se vzdalovala zvolna slzy majíc v oku.
Tak zůstal sám. Teď ve vsi zvonek zazněl právě.
To zvoník ve Lhotě, jenž v obecní jsa stravě
a hlad už maje, málo na slunce se dívá,
jež v dobu polední nad samým kopcem bývá,
jde, dělá poledne a selky zvonkem plaší,
jež honem přikládají míchajíce kaši.
Tu Joza vyskočil. Pláč, naříkání tiší,
neb zdá se mu, že z dálky jalovici slyší.
Ba jistě od rybníka zaléhá hlas její,
a chlapec nedýchá, by slyšel zřetelněji.
I zamyslí se, skočí, strýcův burnus zdvihne,
a po mlynářské struze křovím ukryt tíhne.
Pomýšlel nebožák, by udobřil si strýce,
zas jemu přinésť burnus. Či snad jalovice
již na svobodě někde po stádu si stýská?
A k baráku se blížil dychtiv ze křoviska.
V tom štěknul z baráku a přes plot skočil hbitě
zlý chundelatý pes, že Joza okamžitě
upustiv strachem burnus dal se do útěku,
a pes jej vyprovázel za hluku a štěku.
Až nad rybníkem samým Joza polekaný
109
se zastavil a smutně patře na vše strany
teď teprv vyrazil ston zděšení a bolu
a hrdlu polevil. I shlížel s hráze dolů
na plochu rybníka, jež samým leskem hrála
a kusem nebe v zeleň spadlého se zdála
kol lemována hustým rákosím a třtinou.
A po hladině lesklé velké listy plynou,
a jako černé skvrny tu tam mezi nimi
divoké kachny plovou zobci obratnými
po vodě jezdíce. Ty po hruď někdy skryjí
pod vodu rázem hlavu s pohyblivou šijí
tvoříce ladné kruhy na zrcadle vodním,
hmyz zobou s rákosí a lesklé broučky pod ním.
A kolem hladiny houšť rákosí a třtiny
do dálky valné údol vyplňuje stinný
až tam, kde rovný smrk, dva za ním pohromadě,
a dále víc až stěnu tvoří v rovné řadě.
Houšť tato zelená se hýbá živočichy.
Podivné zvuky slyšeť: skřeky a zas smíchy,
žab kuňkání a škeblí, sluk a lysek hlasy,
a bzukot různých hmyzů, pískot ptačí chasy,
jež celým hejnem spadne jako za svým hnízdem,
že houšť se vrchem třepetá a zvučí hvizdem,
hned zase vyletnou a zatočí se v křiku
a svou hru pozorují dole na rybníku.
Tu chlapec obrátil zrak na hráz ku baráku,
a u srdce ho píchlo. Nedbá letu ptáků
a zastená. Však náhle na nohy vstal prudce,
a čepice se chytly obě jeho ruce –
blíž kraje spatřil vor! Ni jednou ve svém žití,
se nesměl jako jiní na něm povoziti.
110
Když zašel k rybníku, vždy hrozila mu máti,
že jednou s rybníka se k ní už nenavrátí,
a zakázala přísně, snažně nabádala,
neb cikánka jí kdysi hroznou věštbu dala.
Teď Joza neváhal. Hned na bobek se chýlí
a podél plotu tíhne tam, kde mlýn je bílý.
Víť dobře, že tam mají chlapci uschovanou
tyč dlouhou za plotem. Tu našel. Zraky planou,
a dech mu vázne strachem. Sehnut vleče travou
tyč za sebou a vnoří nohu nedočkavou
do vody rybníka – neb vždycky nad kolena
měl ohrnuté spodky doma i pást žena.
Tři prsty omočil a jimi prostřed čela
i na ústech i prsou smeknuv křížek dělá,
jak viděl u chlapců, než svěřili se vodě.
Pak kroků několik se s tyčí vodou brodě
dosáhl vorku, vstoupil naň a jal se chutě
opírať o tyčku vor do rákosí nutě,
i bál se ohlednouť, až kolem zašustilo
se všech stran rákosí a vorek s chlapcem skrylo.
Tu ještě naposledy, nežli světu zmizel,
tyč zarazil a patřil tam, kde trud a svízel
jej vyhnaly se skrývat, prchnout od domova –
zpět ohlednul se ještě, než se navždy schová
v tu skrýši tajemnou. I viděl na pokraji,
jak husy křičíce si v lesklé vodě hrají,
jak slunce plane v nebi, plot zřel u zahrady,
nad hrází pole žitné, podél cesty sady,
u mlýna stavidlo – teď stárek vyšel z mlýna,
a Jozu okamžitě s vorem skryla třtina.
**
*
111
Vor sbitý z povalů byl rovný, hrot měl v předu,
a kdo byl na něm, musil státi pouze v středu,
sic vodou zatekl. Jen s namáháním tlačil
jej do rákosí Joza, sotva dech mu stačil,
a odpočinuv dral se dále skrze třtinu,
až pojednou vjel vorek lehce na hladinu,
kruh malý, nezarostlý, jak rybníka dvorek,
kam jako do stáje vjel nyní Jozův vorek.
Tu chlapec složiv tyčku oddechnul si z hloubi.
Strach, žalosť s úžasem se v jeho hlavě snoubí,
pohlíží smutně vůkol oči otvíraje,
však na vorek hned voda nabere se s kraje,
když bezděky se nahne pro květ velký, bílý,
že s úzkostí hned zpátky do středu se chýlí,
a sepjav ruce na víčka, jež pláčem zrudla,
zakývá smutně hlavou, usedavě dudlá.
Až pláčem unaven se počal rozhlížeti:
sem tedy na vorku vždy dojížděly děti,
by natrhaly květů a těch listů vodních!
I Joza dostal často za kus chleba od nich,
sám na vodu se boje. Hle, teď tu je taky
a poplakav si zírá užaslými zraky
na báječné ty květy malou hlavu chýle.
Ty žluté byly, zlaté, druhé větší, bílé,
a silnou, jen ji píti, vydávaly vůni.
Ty na zelených šňůrách zakotveny v tůni
jak utopenců dušičky, jež na provázku
uvázal vodník, kštici bílých, žlutých vlásků
ven ukazují z vody. Velikánské listy
pak zelenými terči rybník kryly místy.
Po listech leknínů a po rákosném proutí
hezounkých broučků hejno, jen je polapnouti,
se hemží o překot, ten stříbrný, ten zlatý,
112
že Joza neodolal, vysoukal si šaty,
tu chňapl a zas tam, ač pokaždé se leknul,
když naváhnul se s vorem. Tak i šaty svleknul
a počal řádiť hrozně vodní na zahrádce.
Leknínů, tulichů měl plný vorek v krátce,
puškvorce, koček se třtiny a modrých lilků,
kosatce žlutého, měl všeho za tu chvilku
na voru bohatství a po každém co stéble
těch lesklých broučků lezlo, kde visely škeble,
to všechno rval a skládal, nahé svoje tělo,
jež rozkoší a strachem zimničně se chvělo,
opásal velkým listem kol útlého pasu,
jak člověk z pravěku a vítěz starých časů.
Hrsť třtiny vysoké se v jeho ruce chvěla,
a patřil, kterak před ním kořisť leží skvělá.
I osmělil se více, zajel v rákos dále,
by našel místo, odkud z ní to, křičí stále
všech zvuků směsicí: tam hnízdo velké tušil,
i bál se jen, by z něho náhle nevyrušil
to hejno ptáků černých s jiskřivými zraky,
žab skřehotavých havěť, škeble, ryby, raky,
a nejzáz v jejich středu, pán bůh odpusť hříchy,
to chlapcem zachvělo, snad sedí vodník tichý
a číhá, číhá, prostírá síť na dušičku –
hned Joza zastavil vor na dně opřev tyčku.
Pak opatrně zpátky s vorkem zajížděje
užasne pojednou a radostí se chvěje:
to černou slípku zplašil, která prchla z hnízda,
a za ní kupka kuřat mihotavých hvízdá,
jež hned se vykulila všecka ze hromádky
a úzkostlivě tíhla za stopou své matky,
ač špatně plovala. Hned Joza počal tedy
lov na ně dychtivě. To, které naposledy
113
se dostávalo z hnízda, chopil okamžitě
a do haleny svojí zabalil je hbitě,
by neuklouzlo mu. Dvě ještě potom chytil
kuřátka rozkošná a hned zas dál se řítil –
neb rozuteklá se mu, – aby druhá honil.
Však při tom v rozčilení na kraj se víc sklonil,
a nastojte! Jen vzkřiknul a již zmizel zpola
pod lesklou hladinou, jež rozbila se v kola,
a křiče zachytal se voru křečovitě,
a nohou zapletených v třtinu, v rostlin sítě,
dobýval nahoru a zoufale se sápal,
by vymrštil se na vor, rákosí se chápal,
už po krk ve vodě, zas vyhoupl se výše,
dna není pod nohama, zdá se mu, že spíše
dno pod ním klesá níž, a za nohy jej chytá
jakási nestvůra, jež pod vodou je skryta –
to hastrman! A chlapec napjal všechny síly,
zoufale vymrsknul se na vor... A tam chvíli
bez ducha leže chvěl se, oči zamhouřené,
a nad ním třtina pruty zohýbané klene,
a kolem hlavy leží pohozené květy
leknínů velikých, jak schválně rozesety,
květ vedle květu ladně bělostný a vonný
kol těla živého a bílého jak ony.
A když se chlapec vztyčil, sáhl pro kalhoty –
hle, byly natrženy, jak přelézal ploty –
a vlezl do nich mlčky zachmuřen jsa v líci.
Už nedbal na domov ni na svou jalovici
i sedl na hrsť třtiny, hlavu o koleno
si podepřel, měl oko v prázdno ponořeno,
níž klesnouť nechal ruku, zahloubal se v dumu.
Až jako prudký vichr v jemném třtiny šumu
tlum ptáků padl v rákos v bujném skotačení
a Jozu vyburcoval z nehybného snění.
114
On naklonil se tedy, odkryl pomaličku
svou halenu, co kuřatům by na hlavičku
jen popatřil, však hnedle bundu shrnul zase,
neb kuřata, jak mohla, mžikem rozběhla se,
a jen že zachytil je; pečlivě je schoval
a jako oko v hlavě stále opatroval.
I počal na vorku si hospodářství vésti:
tu květy skládá v komoru, tam rákos klestí
a váže v otýpky, tu stodolu si dělá,
tu chlévy, špýchary, že chalupa to celá,
není-li statek. On pak sedě ve světnici
sám s sebou rozmlouval, co jinému chtěl říci,
a pomalounku jal se kapsy vyprazdňovať
a přemýšlel vždy dlouho, kam kterou věc schovať,
a dlouho trvalo, než obě prázdny byly.
Tož nejprv provázky se v ruce objevily,
když sáhl do kapsy: „Tak, ty dám do postele,“
pošeptnul ukládaje svazečky jich celé.
Pak vyndal kaménky, papírky přeložené,
namáknuv různobarvé potom kousky sklenné
je opatrně sčítal: „To se schovať musí,
to nesmí nikdo viděť; všechny čtyři kusy
dám za komín. A hleďme, mám tu samé kůrky,
ty uschováme pěkně semhle do komůrky,
však dřív se podíváme, nejsou-li tam myšky.“
A podíval se. Potom různé vyndal plíšky,
knoflíky, čamrdy vše rozkládaje ladně,
až naposledy hrábnuv do kapsy až na dně
svou kudlu našel grošovku. Hned ostří její
jal zkoušeti se, říznuv mistra dovedněji
do dlouhé tyče, potom sřízl na píšťalu
kus rákosu a počal z toho všeho žalu,
jak uměl, pískati. Kdo po břehu v tu dobu
115
se ubíral a pískot ptačím po způsobu
zaslechnul v rybníce, ten stanuv vrtí hlavou
a nemyslí, že slyší ptačí píseň pravou,
leč obrátiv se zpátky v pravo, v levo hledí
a hlavu s uchem nachýliv zas do popředí,
teď posmekne, jak chtěl by setříti pot s čela,
to jen by k čelu dostal prst, a křížek dělá.
Však Joza na voru, když spořádal si všecko
a složil, pojmenoval, jak jen umí děcko,
starostně znamenal, že slunce již se chýlí,
a lesa dlouhý stín že roste každou chvíli.
Houšť rákosí kol něho čím dál více splývá,
a divné tvary zří, když déle v ni se dívá.
I vody klín, v nějž dříve viděl skoro na dno,
teď černá se a tmí, a z vody vane chladno.
Zachví se Joza a se k hospodářství vrací,
chce dál se zaměstnávať na svém vorku prací.
I vyndá černé kuře, pod bříškem je lapí,
a nad vodou je drží: „Napí se jen, napí!“
A kuře pištíc třepetá jen nožičkama,
an chlapec přimlouvá: „Viď, kvočna jen když sama
utekla někam! Tebe, chudáčku, tak nechá!“
A jeho samého se dotkla víc ta těcha.
Kuřátko tiskl k líci, líbal je a zase,
když z rukou se mu dralo, k druhé schoval chase
na kurník pod bundu a smuten opět sednul.
Tu zbystřil všechny smysly, hlavu výše zvednul:
proud vzduchu teplounký to zaševelil třtinou
a pohladil jej v líc. Jak voněl jetelinou!
To s Ostruženských polí, hádal Joza honem,
tam na semeno stojí právě v květu vonném
116
zelenáč na Proutku. Teď nedýchaje slyší:
mlynářka volá husy a psy s láním tiší,
již ze vrat vyběhli na kohos štěkajíce.
Teď také vzdálený křik slyšel od vesnice,
však nerozuměl mu. A nade mlýnem kdesi
jak rány palice se rozléhají v lesy –
to Runčík dříví štípá. Kodeš klepe kosu –
chodíváť na louku dřív nežli ztratí rosu.
Co to? Kdes na Kadlově jako u Babíků
dva ženské hlasy hbitě střídají se v křiku:
ach Bětka s Důrou zase hádají se zprudka.
Jak těšila ho jindy taková jich půtka!
On pokukoval s hochy podál jejich vády,
a poštívali, smáli se za jejich zády.
I teď se Joza staví na špičky a špulí
rty k úsměvu, hned ruce, hned se nohy hnuly.
Však ku podivu dneska hotovy jsou zkrátka,
zaznělo klekání a stichla jejich hádka.
To zvoní v Ostružně; tam mají zvonek větší,
a zvučí dvěma rázy, dvouslabičnou řečí,
kdež ve Lhotě, tam třemi klinká se zvoničky.
I myslí, má-li se dáť do své modlitbičky
a usmyslí, že musí počkať na Lhotecký.
„Zvon cizí neplatí,“ tak míní rozum dětský.
A zase poslouchá, jak někde od Pazderny
proniká dětský nářek ve vzduch podvečerný.
„Že Konupkův to Franta! Chce jíť bez modlení
spat s nemytýma nohama. To jiný není!“
Teď zvoní ve Lhotě. I smekne beranici
a pokříživ se Joza s pozdviženou lící
modlitbu do čepice odříkává plačky,
pokleknuv na vor hledí k nebi na obláčky.
Hvězdičky míhají se jako mouchy zlaté,
a Joza hledě na ně v modlitbě se mate,
117
rty přestaly se hýbať polootevřeny,
a celý obličej je k nebi obrácený.
Když probudil se, spěšně nový křížek dělá
a modlitbičku znova vymodlil se zcela.
Už tedy konec dne. A teď si připomíná
ku bdění napínaje víčka mdlobou líná,
jak doma sedli asi za stůl právě nyní,
již mléko na chléb vylili. Tam lidé jiní
a cizí u nich jedí, najedí se sytě,
on pak tu opuštěn ač domácí jsa dítě,
hlad trpí, hlad má, hlad! A chlapec hladem úpí.
I myslí, jak teď lidé vyjdou před chalupy,
jak doma sedí na prahu a po záhrobni,
nad kterou cvrlikají černí ptáci drobní
na trámech pod střechou, a snad teď vešel vrátky
barácký Havelka na táčky, na pohádky,
teď o vráteň se opře, do tmy nejdřív koukne,
pes někde štěkne-li neb v lese sova houkne,
a poví potom, jaké zítra budou časy. –
Ach, jak by rád byl u nich, seděl v středu chasy,
jak rád by poslouchal a tulil se k své matce,
s níž modlíval se pod okny pak na zahrádce.
I roztoužil se velmi, roztesknil se v duši,
a ke všemu ho ještě ukrutný hlad kruší.
Jen domů, domů! zatoužil, ať už se stane
s ním cokoli. A jižjiž zraky uplakané
tyč hledají už po tmě. Našed – ležeť nechal
a napjav smysly, uši nastaviti spěchal,
neb slyšel tento hovor čím dál zřetelněji:
„Nepleť se do cesty, ať tebe nepoleji.“ –
„Už víte, maminko, že kravám Kučerovým
dnes někdo učaroval? Co vám ještě povím:
Pšeničků Joza dneska ztratil jalovici.
118
Kluk, viďte maminko! To se už musí říci.
On jenom hráť si, hráť. A že dostane bití?“ –
„Ba ovšem bude bit.“ – „A moc?“ – „Nu málo nepocítí.“ –
„A já bych utekla!“ – „I to jen mohla bysi!
Až bych tě dostala, víš, v koutě provaz visí!
Za každou ránu dvě pak dostala bys jistě;
ty ztratiť krávu, o krk přijdeš na tom místě.“ –
Tu oba hlasy stichly. Joza zdrcen klesá,
zrak tmy se boje hledí smutně na nebesa,
a ruce drží pevně za kraj beranici.
Zachvěl se po těle, neb zavanul mu v líci
proud vzduchu lesního tam od skalního lomu,
načichlý vlhkou vůní jehličnatých stromů.
„Ne, domů nesmím, nesmím!“ chlapec zabědoval
a do čepice zraky zamhouřené schoval.
Už ticho všude hrobové, ni slechu, vidu,
však Joza se víc děsil samoty a klidu
i slouchal dychtivě, zda někdo ve vůkolí
se neozve, a mínil, ať je to kdokoli,
sám voláním se ozvať. Nikde však ni hlásku,
jen leda ševelení rákosových klásků
a ryby šplouchnutí neb vyplašená lyska
jej poděsí, když ve tmě černým okem blýská.
Však více zachvěl se, když u Trojice kdesi
zahoukla střelná rána; lekly se též lesy.
Zní rána na Trojicku, teď už nad Pazdernou
po obou stráních lomu, nad tou roklí černou
se odráží a praská, jako vlnobití
se valí po lesích a rozléhá se, řítí
čím dále blíž, a v samých Křečidlách již hučí
a šumí jako vítr, když se blíží prudší,
a větve smrčin praští v klíně lesa šerém,
tak dolehla sem rána tichým podvečerem.
119
A když pak zalehla, klid hluboký zas nastal,
jejž v lukách za rybníkem rušil pouze chřástal.
Snad přijdou ze vsi hledat, snad ho najdou tady.
Buď chytí ho a nebo zemře strachem, hlady.
Však nikde lidský zvuk, po němž teď Joza toužil.
Jen lidský krok chtěl slyšeť. Strach mu hrdlo oužil,
a srdečko mu tlouklo. – Teď, teď slyší zase,
jak rád byl: Křečidlami dupot rozléhá se,
krok těžkopádný duní po kořenné půdě,
krok svědčící o těžkém, zmalátnělém údě.
A při tom ten, co kráčí po tmě pokraj lesa,
si hvízdá písničku a hvizdot čím dál klesá,
i kroky duní temně: v rokli Škaloudovu
teď slézá chodec, však se krok i hvizdot znovu
ozývá na protějším svahu mezi stromy
a v tichu mizí zvuk i chodec nevidomý.
Šuk, zedník ze Štidle, jde z práce, Joza tuší,
a cestu zkracuje si, noční ticho ruší.
Zas ticho. Sám a sám kol na tom světě širém
se cítil chlapec. Ale zděšen netopýrem
zas bázni podlehl, neb tušil kolem sebe
ukryté stvůry – až ho po těle mráz zebe –
ty šeptají si, hledí na něj ze svých skrýší;
i trhne sebou vždy, jak ševel jenom slyší
a zhrozí se, když pojednou tam za Homolí
zahoukla sova, že ji slyšeť po okolí.
Tam na pasece, teď se Joza rozpomíná,
o které Louma mluvě vždycky ruce spíná,
tam strašidla prý vybral pařez dobývaje,
jistotně strašidla, je za mláďata maje.
Tam, co teď sova houkla, s hrůzou vzpomněl na to.
Nebohé srdce jeho takým strachem jato,
již vidí je, jak leze z kouta lesů nyní,
120
zrak červený a hlavu – dlouhé uši při ní,
a dlouhé, dlouhatánské ruce – hu! teď zase,
mráz běží po těle, jak sova ozvala se.
Tu chlapec násilně zrak zavříť usiluje
jej křečovitě mhouře – hrůza, hrůza mu je.
Už po vodě to pleští, v třtině se to hýbá,
to něco jiného než pták a nežli ryba!
Chce křiknouť, bojí se však. Zamhouřené oči,
pro tyčku shýbá se, již do vody ji smočí
a pomalu již tlačí vorek z rákosiny.
Jen domů odtud, domů! Zapomněl své viny,
jen strach a hrůzu cítí; nedbá nic, jak bude,
jen prchnouť strašidlům, jež vůkol vidí všude.
A voda jemně šplouná, srdce jeho buchá,
an zastaví se náhle, ruku vedle ucha,
otevře oči do tmy, otevře též ústa,
a každým okamžikem úžas jeho vzrůstá.
To klapot pantoflí teď slyší nade hrází,
klapání pantoflí krok každý doprovází.
Tak jeho tatík večer zemdlen od roboty
chodívá v pantoflích odhodě stranou boty,
jež Joza mu vždy zouvá a je staví v koutek,
i nezanedbá znaje, že za okny proutek.
Teď trne Joza! V skutku, pantofle to klapou,
jak tluče pata o podšev, jak nohy šlapou.
Teď zastavily se, a Joza sotva dýchá.
I slyší nad rybníkem za nočního ticha
ta slova rázná: „Já řku, pusť mou jalovici!“
Je chvilku ticho, a pak slyšeť okenici,
jak vrzla skřípavě, a štěkot pronikavý.
Hlas druhý slyšeť konečně, jenž takto praví:
„Jdeš pro jalovici? A nahledl jsi k čaji,
121
že po úrodě mám? Už keře pěkně zrají,
už je chci pokládať, tu máš! Ta rohatina,
nestvůra čtvernohá! mým neštěstím je vinna.
A že už dávno, bratře, morem nezdechla ti!
Ať vlačinoha němá mléko navždy ztratí!
Nu, povídám, až úzko, vidím-li tu spoustu.
Tak sotva člověk jednou dostane se k soustu,
tu máš, zas přijde na tě kráva boháčova!“
Tak divně do noci zní sípavá ta slova
tu jasně a tu slabě větru zavanutím.
Hlas potom první: „Myslíš, že tě nedonutím?“
Tu štěkot psa, hlas třetí do řeči se míchal,
ač nerozuměl hádce, přece neutichal
a za každičkým slovem příchozího štěknul,
jenž takto vykřikl, že se až Joza leknul:
„A ještě jednou řku, bys vydal jalovici!“ –
„Nic nekřič, půlláníku! Dobytče máš stříci.
Tys moje neštěstí a vždycky, od jakživa,
a to už naše máma – jak se na nás dívá
už s oblohy – to o tobě vždy říkávala,
když jsme se škorpili, vždy za pravdu mi dala.“ –
Tu na někoho v zadu osopil se prudce,
a ženský hlas se střídal s mužským v tiché půtce,
až mužský nabyl vrchu, z plných křiknul plecí:
„Jdi spat, ty nerozume! Nepleť se v ty věci!“ –
„Nech nebožtíků, nehodný! Nehlas se k rodu,
ty všech nás vejlupku! Strom daleko je plodu.“ –
„Ty budeš, ty mne, hleďte, z rodu vyháněti?
Já řádné dítě byl: měj ty takové děti!
Jen ty si cvikej synka, aby v cizím poli
škod nedělal, a časem ponauč jej holí.“ –
„Nepleť se do mých věcí!“ zaznělo to prudce.
„Hoch dostane svůj díl, až přijde mi jen k ruce.
122
A tobě naposledy o dobytče říkám!“ –
„Čaj nahraď mi! Dřív z chléva nepustím ho nikam!“ –
„Ty ničemo! tož zítra půjdeš k rychtářovi!“ –
„Tak! k rychtářovi, tak, tak! Ten ať právo poví.“
V tom okenice bouchla spolu s ženským hlasem,
a klapot pantoflí se vzdaloval tím časem.
Jen pes dál vedl svou a co ti nedořekli,
vyštěkal do tmy dlouho řádě jako vzteklý.
A Joza na vorku tvář do otýpky třtiny
zahrabav ležel hořce pykaje své viny,
štkal potichu a chvěl se strachem, mrazem, hlady
a skrčil se jak rohlík všechen dohromady.
Však hlavička ho pálí, hrůzných tvarů plna,
a srdce jeho tísní bázeň nesčíslná,
myšlénky kvapněji se proudí v jeho mysli,
hned vzpomínka, hned obraz divný, nesouvislý
mu letí hlavou: tatík, strýc a jalovice,
hned chundelatý pes, hned vorek na rybníce,
a černé ruce z lesa až sem dosahují.
Sny čím dál divočejší v jeho mysli bují.
Hle, koho vidí? Z vody vystrkuje hlavu,
nic víc než po krk nad vodu tam blíže splavu,
Bednářův skoták, který utopil se loni
v těch místech, v koňské díře! S vlasů kapky roní,
zrak upjat na Jozu, a ústa divně mluví,
tak hluboce jak z lomu houkaly by sůvy:
„Ty koukáš na mne? Já už nikdy nevybřednu.
Mne, hochu, hastrman tu uvázal si ke dnu.
Cha! cha! cha! Však on také počíhá si na tě,
síť pod vorkem má na dně rozprostřenou v blátě.
Přijď za mnou, přijď! Ať doma nedostaneš bití.“
V tom hlava zmizela, a Joza teskno cítí
a tryskem uhání – hle! před ním jalovice,
123
jak cválá k rybníku, a za ní vidí strýce,
jak mlátí do kravky, jež bučí. Joza kvílí
a běží za nimi a běží, co má síly,
a ne již po louce, on břede vodou samou
a patří udiven – či tak jej zraky klamou?
To není strýc, to – hrůza! divná stvůra vodní,
že v běhu zarazil, však nelze hnouť se od ní,
neb údy schromly mu, i bojí se, že klesne,
jak na něj upjatě zří vidění to děsné
a nemrkajíc ani tiše prstem kývá
a nehybně a příšerně se na něj dívá,
ze šosu kape voda – hrůza! Joza cítí,
že za nohu jej náhle ve vodě cos chytí
a táhne pod vodu. Již cítí havěť žabí
po nahém těle lézti; k odporu již slabý
zří strachem vytřeštěn, jak rejdí kolem něho
kouzelní ptáci černí – hrůza z toho všeho!
A v krutém zápasu jen hlavu již má vzhůru,
v tom klesne pod vodu nad sebou spatřiv stvůru.
A s výkřikem zrak vyděšený pootvírá
a vyjeven pln úžasu kol sebe zírá
ni nedýchaje. Vidí – nad ním prosvitavá
báň sklenná, vysoká – zří dolů – plocha tmavá
a postříkaná zlatem jako ta báň výše,
a kolem z tmavých stínů kolísá se tiše
stvol s koncem šišatým a klátí se jen, klátí,
a mezi houštím klasů pojednou zřel pláti
okrouhlý plamen bílý, kulatý a klidný
jak na vysokém kopci, skrze houští vidný,
a k tomu, chlapec trne, slyší někde z blízka,
jak z tenké flétny bez not šveholí kdos, píská,
hvizd sladký, jediný zvuk v tajemném tom tichu,
a kolem plno vůně jako od tulichů.
124
I trval Joza chvíli v blahém ustrnutí,
jak bábě na klíně když poslouchával s chutí
o kraji čarovném a plném krásy, kouzla –
však pojednou mu ruka s beranice sklouzla,
celý se otřásl a probudil se náhle
uslyšev nočním tichem zabučení táhlé.
Tak bylo hlasité a smutné, žalostivé,
že hvizdot utichnul i vánek, který dříve
šelestil rákosím – v to ticho zazní znova
zvuk zvířecí, a Joza vzúpěv hlavu schová
hned do otýpky třtiny zoufale se hrabe,
až schoval v ni své tělo zmořené a slabé.
**
*
Den růžový pln lesku vstává na východě,
a kopce, stromy kol, jak ve svěcené vodě
vše vykoupáno rosou leskne se a třpytí.
Kam vítr zavane, hned zlatem všechno chytí
v půl zahaleno stínem čerstvým, zelenavým,
jenž plynný jako voda voní vzduchem zdravým,
hned se zlatem se střídá, jak jen vánek zahne
kdes větví opodál, a viděť, kady táhne:
tou stranou rázem všecko leskne se a živne.
Jak čarodějným prutem zjevení to divné.
Tam za rybníkem, z něhož ranní pára dýmá,
luh zelený se táhne; nad ním posud dřímá
ponurá smrčina, jak na břeh rozložený
spáč starý vousatec. Však podál lesní stěny
již kravky hryžou trávu, kravky bez pasáka.
Pasáčka teplé slunko na výsluní láká,
on na břich lehl na mez podepřev si bradu
oběma rukama a nohama jen v zadu
125
si hraje mlčky sám a stranou vyhlížeje
zpod štítku čepice, jež víc než třeba kreje
zrak jiskrný, že pod ní jako hřib se krčí
a zádumčivě hledí v zatemnělé smrčí.
A sotva pohne hlavou slyše halekání,
jímž Pavla nad rybníkem dobytčata shání,
ni nepřivítal jí jak jindá, ranou biče
ni pořekadlem zpěvným naproti ní křiče;
než ležel tiše dál, až sama k němu sedla
a mlčky hrábnuvši kaménky vedle zvedla
a pohrávala jimi. Potom vybírala
si ze zástěrky chléb a jabka nedozralá,
a vidouc, kterak Dubák zpod čepice zraky
k ní nazdvihuje stíhá, kde má kousek jaký,
kus chleba ulomila – snědl okamžitě,
též jabko snědl; sotva najedl se sytě.
I počne pohvizdovať zádumčivý stále,
i Pavla sklíčena tak začne nenadále:
„Nic nevíš, Dubáku?“ On zabručí jen krátce:
„Nic!“ – „Nenašli ho?“ – „Ne, a marná jejich práce!“
Zas oba mlčeli, až Pavla polohlasem
dí bojácně: „Ty byl jsi bit? Já slyšela jsem,
jak křičel jsi!“ Tu Dubák zaskřípav jen zuby
a pěstí vyhrožuje sykot vydal z huby
jak houser rozdrážděn a vyrazil v ta slova:
„A vším ta palice je vinna Pšeničkova.
Však zamrzí ho notně každá moje rána!“
A Pavla povzdechla: „Já byla hubována.“
Na chvíli utichli, až kolčavka se kmitla
hezounká po břehu, a Pavla, by ji chytla,
hned skočila jí v cestu, ale Dubák křičí:
„Jen si s ní hraj, ty chytrá! Ona se ti vzpříčí
i ofoukne tě. Nech jí! Tamhle k dubu, chceš-li,
126
se podívej, a kdy by se ti prsty vešly,
tam do skuliny sáhni; viděl jsem tam špačky.
Vytáhni, podíváme se jim na zobáčky!“
Jak vítr poskočila, na dub vztáhla ruku
a došplhala prsty do dutého suku
a váhavě se třesouc do dutiny sáhla,
v tom vzkřikla zděšeně a zpátky ruku vztáhla
sem tam jí třepajíc a vykřikujíc plačky:
„Počkej, ty Dubáku! To nejsou žádné špačky!
Nu počkej, žes mě naváděl!“ A slzí plna
si podál sedla na břeh, Dubák však se klna,
že jsou tam špačkové, až za uši se chytal,
jak smál se od srdce. „Věř, že tam špaček lítal,
a neplač bloude, pojď, já pofoukám! Buď zticha!
Tam nebuď u vody! Slyšíš, jak něco šplíchá?
Pojď sem a nesedej tak blízko u rákosí,
sic na tě vyskočí ten, co má mokré šosy!“
To slovo nedořeknul, Pavla vyskočila
a zrovna za zády se Dubákovi skryla,
i Dubákem to škublo rázem v každém svalu,
neb slyšeť z rákosí jak hvizdot na píšťalu
tak jasně, podivně. Tu děti na se hledly,
a oba slyšeli to, oba taky zbledli.
A když to přestalo, zas Dubák měl se k smíchu
a vysmíval se Pavle, jež se ptala v tichu:
„To nebyl hastrman, viď, že jsi mne jen strašil?“ –
„Kde pak by byl? Však já bych pořádně jej splašil!“
A hlavou pokyvoval. Pavla tedy směle
pět kroků popoběhši na hrdlo tak celé
křik spustila: „Jen pískej, pískej, hastrmane!“
a prchá nazpátek, až za Dubákem stane.
„Jen takhle na něj volej! Přijde se svou sítí,
a nežli naděješ se, už tě do ní chytí!“ –
127
„A já si nesmočím ni nohy do rybníka,
na suchu nemůže, to naše bába říká“ –
„Však on tě zmate jednou, dej si pozor na něj,
ba ani krávy blízko k vodě nezaháněj!
Víš, skoták Bednářů? Víš, v koňské díře loni?
I teď prý jeho duši vodník ještě honí
tu často po hrázi. Snad skotáku se stýská
tam pod vodou. Nu, kdo ví třeba, kdo tam píská,
tak pískalo to divně! Kdo ví, kdo tam není.“
Tu zamlčel se zas, a oba postrašeni,
v to místo k rákosí zrak mlčky upírali
a na rybník, jejž posud mlha ranní halí.
V tom Pavla chytila se druha křečovitě,
ten odstrčil ji však a očima jen svítě
se vztýčil náhle, – jak by nebyl se však vztýčil,
jen nohy zmizely tak ve břich, jenž se vzpříčil
sám pod čepicí velkou na ten pohyb náhlý:
pod kabát dlouhý tak se obě nohy vtáhly.
I šeptal k vyděšené Pavle poloslovy:
„Tam v olšinkách se kmitlo něco skrze křoví
blíž dubu, viděla jsi?“ Pavla kývla hlavou,
a Dubák vykročil hůl drže rukou pravou
a levou Pavle kynuv, aby byla zticha,
v před kráčí k olšinkám. A Pavla sotva dýchá,
v zem tílko tlačíc kouká, kterak Dubák směle
se blíží k olšinkám – mráz probíhá jí v těle,
chce volať za ním, pozdě, už jí zmizel v křoví,
i vykřikne – vše ticho, nikdo neodpoví.
Tož zdvihne se a pádí za kravami zrovna,
neb samotnou ji jala úzkosť nevyslovná.
Schována za kravou tam v strachu dlouho čeká,
až probudí ji náhle výkřik do daleka:
to Dubák na ni volá. Nehnula se s místa,
128
jen očkem za kravou se vyhlednouti chystá,
však Dubák hned ji spatřil; tam stál bujný synek
a na ni kývaje zas volal od olšinek,
až dodala si ducha, brouzdala se rosou
a stokrát zastavila svoji nohu bosou,
když na ni Dubák dupnul: „Nu tak sebou pohni!“
Šla s bázní po špičkách, jak blížící se k ohni,
až odhrnula křoví, vzkřikla. – Ejhle u ní
tu zrovna na břehu, tu skrčen na výsluní
sám Joza živoucí, an jenom ledabylo
se na ni ohlednul, neb více mu je milo
hřát údy na sluníčku, na které se dívá
zrak mhouře ospale, a líce kormutlivá,
vyzáblá, vybledlá, jen zvolna v slunci taje,
co ruka v půdu hrabajíc si snivě hraje.
Tu Pavla spjavši ruce vzkřikne udivena:
„Kde jsi to byl?“ Však Dubák zprudka na ni žena
hned okřiknul ji: „Mlčíš! Ani slova více!“
A Joza mlčky kývnul obrátiv k ní líce.
Tož Pavla zašeptala: „Nemyl jsi se ani
a nečesal, vid?“ Joza bradu mačkal v dlani,
pak mávnul rukou: „Nemyl; co pak mně už mytí?
Já teď už nemusím, už nedostanu bití,
ni modliť nemusím se, ani časně vstávať,
viď, Dubáku? Teď mohu si jen stále hrávať.
Ah ty nic nevíš, holko, co pak říkať tobě?“ –
„A kde jsi, Jozo, byl?“ zas Pavla jako k sobě
zašeptla nesměle. Však Dubák kývnul na ni,
hned srozuměla, má-li něco ke snídaní.
I vyndala kus chleba, Jozovi jej dala
a ještě jablíčko proň v kapse vyhledala
i vnímala pak blaze, kterak chutnalo mu,
když Dubák začal: „Pavlo! Joza nesmí domů,
129
to dobře víš! A proto slůvkem jenom hlesni,
hned má tě hastrman, neb strašidlo tě lesní
zatáhne do smrčí. Dřív zadušuj se tady,
že nepovíš, žes byla s Jozou dohromady!“
„Nu, na mou duši!“ – „Počkej, ještě těmi slovy:
,Ať propadnu se hned, když někdo se to doví!‘“
Tu bránila se Pavla nastavujíc ruku,
však Dubák přinutil ji dorážeje v hluku,
že zařekla se jim: „Ať propadnu se teda!“
a v hruď se udeřila, třesouc se a bleda.
Tu Joza skloniv hlavu povzdechne si v hoři:
„Ach Pavlo, zle je, zle je se mnou!“ zahovoří.
„Tam na rybníce, holko, ve třtině má skrýše,
tam na vorku mám doma, tam já bydlím tiše.
Ach, když já nikdy už se nepodívám domů!
A tady zůstanu. Neb ke komu bych, komu
šel také? I jen ať si zaženou mě teda,
já někam zajdu a pak ať mě někdo hledá!“
Tu Pavla spustila, a štkali dohromady.
„A jak já vím už co! Vždy zůstanu již tady.
Tam na vorku je pěkně. Počkejte, jak si to
tak pěkně zařídím, že nebude mi líto,
ať nesmím nikdy domů. Pěkně na svém vorku
zajedu v rákosí a vykoupám se v horku,
jak zachce se mi, hned, i nadělám si taky
zelené peřiny, a puškvorec, víš jaký?
ten voní pod hlavou. Viď, starý Kodeš spává
také jen na doškách, na zem si podestlává?
A počkej, kytek mám – ach, to bys uviděla!
tulichů žlutých, bílých je tam kupa celá.
Dal bych vám rád, i tobě, také Dubákovi,
co pak mně o ně! ale pak se každý doví...
A ještě něco! Ó, to viděť měla bysi!
130
Co teprv Dubák! Tam vám v třtině pěkně visí
podivné hnízdečko a v něm tak zeleňoučká
tři leží vajíčka, tak, jak by zpolehoučka
ukoulel kraslice tři po trávníku mladém,
tak jako koulíváme jimi dolů sadem.
A ještě, panečku, mám něco. Kdy by chtěli
mne pustiť dómů, já mám, pane, kurník celý,
mám kuřátka, a ta bych mamince dal třeba,
ať dá je ke druhým. Ta zobala by chleba!“ –
„Jsou živá?“ ptá se Pavla. – „Živá.“ – „A co žerou?“ –
„Ty zlaté broučky lapám, z prstů mi je berou.“ –
„A viděl jsi tam, Jozo, také hastrmana?“
dí Dubák najednou a zvědavostí plana
zrak vytřeštil, když Joza přemýšleje chvíli
v dál pohled upírá a hlavu k zemi chýlí
tak vyřknuv: „Viděl!“ Dubák otevřel i ústa
a jeho obdiv, úcta k Jozovi tím vzrůstá.
Však Pavla na toho i na onoho hledí,
a posedává bleda blíž k nim do popředí.
A Jozovi se stesklo opět po domovu
i zalkal lítostně a požaloval znovu:
„Ach když mne opustili na tom světě všichni!“
Však Dubák konejšil ho: „Neplač, bloude, stichni!
Nic nestýskej si, netuž do domova svého,
však já tě nenechám tu dlouho samotného!“ –
„A co říkají u nás?“ Joza dál se táže.
„I neptej se!“ dí Dubák – „táta mne si páže,
a když jsem okolo hnal, zuřil zrovna prudce,
i zaslechl jsem pouze: ,Až mi přijde k ruce
ten ničema, já potom nezdržím se věru!‘
A panímáma skryla oči pod zástěru.
A pak jsem slyšel ještě: ,Zdrtím ho jak hroudu,
a třeba byl má krev, já lotra udám soudu.‘“
131
„Však máma“ – řekla Pavla, – „ta tě všude hledá,
a přijdeš-li přec domů, jistě na tě nedá.
Vždyť plakala, když dlouho do noci tě včera
však marně hledali, i děvečky, kde která,
i čeledín. Byl poplach na vesnici, pane,
a dnes ni stéblo u vás na líc nezůstane.“
„Ty Jozo“ řekl Dubák, „nevracej se domů!
Víš, že máš tátu zlého: jak já přijdu k tomu?
On včera k naší mámě rozkacený přišel,
že prý tě svádím, křičel, aby každý slyšel,
a máma vyhání mě a se mnou se hádá.
Však hladila by máma ještě jednou ráda!“
Tu dvakrát načavši tak Pavla prozradila:
„Dubák byl bit!“ a hnedle obličej si skryla,
neb pod štítkem se na ni obrátily oči,
že s bázní čekala, kdy Dubák na ni skočí,
však on jen povzdechnuv zrak vedl v jinou stranu
a vzdorně podotkl: „Však doma nezůstanu!
Dřív ale vykonám, co umínil jsem sobě,
pak mámě odejdu a přijdu, Jozo, k tobě.
A Pavla, bude-li chtíť, může přinésť v klíně
kus chleba ob čas nebo něco od kuchyně.
Viď, Jozo? Dobrá, jak jen doženu dnes domů!
A zůstávati budem třeba tamhle v lomu
a nebo někde.“ – Dubák horoval tak vřele,
však Joza chvěl se stále na vystydlém těle
a oštipuje sobě s nohou přischlé bláto
tak sobě zastesknul a odpověděl na to:
„Jen kdyby tatínek mi odpustil, já přece
rád bych se vrátil domů, neslezl bych s pece
a seděl pořád v koutku, nebo ve dřevníku,
až zapomněl by tatínek a nechal křiku.
A máma, maminka! Když mně se po ní stýská!“
132
Tu Dubák nevrle bil holí do křoviska,
až na vše strany čerstvé ratolesti letly.
a tak se osopil: „Nu jdi ochutnat metly!
Já ti jen povídám, že tatík tvůj se chystá
a tak tě zchromí, že se nehneš ani s místa.“
Tak děl, a Joza spustil nářek usedavý,
i Pavla shrnula si v oči šátek s hlavy
řkouc: „Neplač, Jozo, vždyť tě máma tvoje hledá,
i řeknu jí, kde jsi, pojď za mnou domů teda!“
Tu Dubák vyskočil, i Pavla sebou hnula.
„Cos řekla to? Ty nevíš, žes se zařeknula?
Jen slůvkem něco mukni – pán bůh pomoz tobě! –
hned propadneš se v zemi, za živa jsi v hrobě.
Hleď, Jozo! prozradí tě, pak – nu jak ti milo;
jdi, padni v ruce tátovi! Ten dělá dílo.
Vždyť pro tu jalovici vesnici snad sboří!
Nu dnes si u rychtáře ti dva pohovoří.
A dají-li se spolu takhle do pranice –“
V tom Dubák malou hlavu zdvihl z pod čepice
a ústa otevřena zespod vidět pouze;
i Joza najednou si z pláče vzdechnuv dlouze
jak omráčený stichnul, Pavle však, jež právě
si v očích slzu prstem utírala hravě,
prst v oblouček se zahnul a sjel v malá ústa,
kde mamka s hubováním přistihla jej zhusta.
Tak ztrnule zrak všichni upírali v dáli,
jak by se blížilo k nim, čeho se dřív báli:
Hluk ze vsi zmatený sem doléhal jim k uchu,
a Dubák vrtěl sebou náhle v divném ruchu:
„Teď, teď to začne! Pavlo, popas moje krávy,
já někam půjdu. Nedej do velké jim trávy.
A ty se, Jozo, schovej honem do rákosí,
kdo ví, co nepřijde! Já provedu teď cosi.“
A co naň obě děti v ustrnutí hledí,
133
již kvapí k otázce jich nedav odpovědi.
„Kdy bych snad nepřišel, žeň brzy na poledne!“
již zdáli volal. Joza sepjal ruce bědné
a zakvílel: „Tak vidíš! Tak už je to tady!“
A hlavičky své bědné chýlí dohromady.
Leč Pavla chytajíc ho chvějně za košili
pobízí úzkostně: „Jdi, Jozo, hochu milý,
ach kdo ví, kam jde Dubák, pospěš do rákosí“
A zašplounaly již dvě malé nohy bosy.
„Jdu, jdu,“ je slyšeť. „Jdu, však co se se mnou stane,
když tam je hastrman!“ A slza mu zas kane.
Již do třtiny se ztrácel zpět se ohlížeje
a nezapomněl ani toho obyčeje,
když šlápnul do vody, hned třikrát poznamenal
se křížkem smočiv ruku a tak při tom stenal:
„Jdeš Pavlo pryč?“ – „Jsem tady, Jozo!“ – „Já tam zhynu!
A Dubák nechal mne!“ I shýbal při tom třtinu,
by viděl na Pavlu, jež těšila jej: „Hochu,
neboj se, holečku. Hleď, tak si šplíchej trochu,
tak, hraj si s vodou, vidíš? Viď, že nemáš strachu?
Jsem tady, vidíš? Kuku! Přinesu ti, brachu,
hned po poledni chleba, něco od oběda,
a tady zakokrhám. Přijdeš? Nu tak teda!
Hleď, jak jdu do vody!“ A zdvihši nad kolínka
svou vetchou sukničku též noří zpolehýnka
v chlad vodní bosou nohu, radosti z té schůzky
se směje čiperně, když náhle o břeh kluzký
se noha smekla, Pavla s mokrou leze kytlí
výš na břeh vzlykajíc, strach, zoufalství ji chytly,
a smutně rozbírajíc slíplou sukně látku
tak sušiť sebe sedla plačky na hromádku.
I Joza z rákosí ven vyhlednul, šíj vypnul
a na zoufalou Pavlu tiše sotva pipnul.
134
V tom jako rázem hromu děti poskočily:
kdes nad rybníkem blízko někdo, co měl síly,
tak volal v dálku: „Chyťte lotra! Chytněte ho!“
Tu Pavla zmatena a zapomnělá všeho
jen po těle se chvěje stojíc přimrazena,
když zaslechla, jak dole zažblunknula pěna,
a v kruhy hladina se rozhoupala lesklá,
jak obrovská by ryba sebou z vody pleskla
I pojala ji hrůza, do trysku se dala
a pryč, pryč od rybníka svoje kravky hnala.
**
*
Po bílé cestě běžíc Pavla ze vsi cupá,
cos povídajíc sobě schválně ve prach dupá,
že dým se za ní zdvíhá. Ve klín přes ty chvíle
prst její zajede, jejž obalený bíle
vždy ona oblízne a dá se do úprku,
až hlava se jí třese, div nespadne s krku.
Tam blízko mlynářského mostu náhle stane
a otáčí kol kolem zraky polekané,
neb nevidí a slyší volať svoje jmeno,
ne volati – jen šeptem bylo vysloveno,
a Pavla dusí výkřik vidouc k žasu, hrůze
jen hlavu vyčnívati na mlynářské struze
a vedle prst, jenž hrozí, aby zticha byla;
vždyť Dubák to, a Pavla blíže přistoupila.
Ve vyschlé struze stál, a poplašeně blýskal
zrak jeho divoký, vždy ob čas kapsy stiskal,
jež plny kamenů mu visely až k zemi,
a nebo hněvně v kapsách zarachotil všemi.
„Co se tu schováváš?“ – „A ty jsi neviděla,
jak tamhle na mě číhá, skrčen do půl těla,
135
ten ježek rybnický? Tos měla rámus tady!
Když právě od rychtáře kráčel ze hromady,
já zrovna v nejlepším jsem byl: čaj na vše strany
jen lítal pod mou holí jako posekaný,
ten jeho čaj! a já jen rubal, hvízdal holí
jak do žita – tu máš! Tam v Kovářově poli
hnal přese všechno on. Jen v očích se mi kmitnul,
již letím jako pták. Ten kdy by mě byl chytnul!
A teď tam na mne číhá, jako na myš kočka,
však spíše čaj mu vzejde, nežli mne se dočká!“ –
„Nic, Dubáku, se neboj!“ Pavla v řeč mu skočí.
„Už nic ti nesmí udělať! On bude krotší;
vždyť zavříť dají ho! Jdu Jozovi to říci,
že nedostane bití pro jich jalovici,
že máma pro něj pláče, že i táta truchlí,
ač hněvy na bratra v něm posud neutuchly.
Má přijíť Joza domů.“ – „A tys vyzradila?“ –
„Nic, nic jsem neřekla.“ – „Hned bysi v zemi byla!
Nic neraď Jozovi! Ať počká, až se setmí,
že přijdu za ním. Slyšíš? Je to s vámi dětmi!
Hned bys to zkazila. A co to neseš? Ukaž!
Hle, chleba s tvarohem! Co pak ty nevyšukáš!“
I vyndal, okukoval krajíc na vše strany,
též líznul po krajíčku, kde byl namazaný,
a zas dal do zástěry vše tak nedotknuto,
ač nerad právě: „Na a pěkně dodnes mu to,
ať čeká, přijdu. A teď, holko, koukej, kady
bys vykradla se, ať mne nepozradíš tady!“
Tož Pavla olšinkami po struze se plíží,
až nad rybníkem stane, s břehu pilně shlíží
i vidouc, že je sama, v olšinkách blíž dubu
již plna naděje si našpulila hubu,
jak na zvuk kohoutí, a ručky přiložila
136
na obě strany k ústům, za křoví se skryla,
a sedíc na bobku tak hlasně kokrhala,
jak kohoutí ta cháska nedospělá, malá.
Pak se tlukoucím srdcem, ani nedýchajíc,
sluch napínala, v ruce uchystaný krajíc.
Tu něco zašustlo, tu něco zapleštilo,
však opět přestalo a vůkol ticho bylo.
Tož za chvíli zas Pavla napodobíc kury,
hlasněji kokrhá i hází hroudy shůry,
však ty jen zažblunknou a mrtvé ticho zase,
jen žáby hlučely, jen sluka ozvala se.
Tu sevřelo se Pavle srdce jako v kleště,
i sotva mohla strachem zakokrhat ještě,
pak volala již jmenem Jozu nešťastníka,
a zoufalá zas hroudy hází do rybníka,
leč marno. Křičí – hlucho! Pláč jí volať nedá,
tož po břehu sem tam hned chodí a hned sedá:
„Ach co to na nás přišlo!“ usedavě vzlyká
a spíná ruce, zraky třeští do rybníka.
Zlá tucha jala ji a bázeň nevýslovná.
I stalo se, že na to podál patřil zrovna
ze mlýna výměnkář. Ten přišoural se ztěžka
pěšinkou bílou, neb jej každá hrouda mešká,
a pořád cestou bruče vyrážel v ta slova
vždy krokem přerušená: „Holka Lacinova!
Tu chodí, plete nohy, sbírá pavučinu.
Tak, tak! Či trávu sčítáš? Však ti neprominu,
počkej ty čtveračko! Už mám tě. Pět kop holí
ti vysázím! Co pláčeš? Nu co pak tě bolí?
Pět kop ti vysázím, že kalíš vodu naši;
tu hází v rybník hroudy a nám rybky plaší!
A co pak pláčeš, dítě, co pak hledáš tady?“
Tak žvatlal stařec, ale Pavla dohromady
137
se v klubko schoulila tak hořekujíc hlasem:
„Já za nic nemohu, já za nic nemohla jsem!“ –
„Co žvatláš, dítě, pověz, co se přihodilo?
Cos do vody ti padlo? Co a kde to bylo?“ –
„Já nepovím, když nesmím – když jsem zařeknuta.“ –
„Co? Zařeknuta? Komu?“ stařík slova klutá.
„Pojď, pojď, a budem hledať! Konev? A co teda?
Mluv, co ti spadlo v rybník, a co jsi tak bleda?
Vždyť tamhle něco vidím – na vodě to plove,
na moutě, jako šaty,“ řekli jeho rtové,
a dívka s výkřikem se vrhla na zem líci,
a hrozný vedla nářek, rvala rusou kštici,
a šátek s hlavy strhla přes obličej celý,
až hrozné neštěstí rty její pověděly:
„To Joza Pšeničkův se utopil!“ Jen vzkřikla,
hůl vyměnkáři padla, postava se viklá,
zrak jeho vytřeštěn, a hrdlo protáhlo se
užaslým výkřikem, až ptactvo na rákose
po hejnech zavířilo: „Umučená hlavo!“
I splásknul rukama a hledě v levo, v pravo
tam nad rybníkem spatřil výrostka se bráti;
hůl zvednuv na něj kýval, nemoh zavolati,
neb leknutím se dusil. Ten tam napjal uši,
a když naň stařec volal, aby přispěl duši
a Pšeničkovic Jozu vytáhnout šel z vody,
jen vztáhl ruce vzhůru jak dva hromosvody
a zděšen najednou vzal nohy na ramena,
jak kdy by vystřelil ho, přímo do vsi žena.
A za ním výměnkář už do prázdna jen volá:
„Jak pak těm rodičům se řekne pravda holá?
Tak řekni: ,Lidičky, ach jen se nelekejte,
bůh s námi se všemi, a k rybníku hned spějte‘
Tak už s tou novinou! A co pak ty, mé dítě,
138
co jsi dřív neřeklo? Jen do rybníka hbitě!
A já už nemohu.“ Tak stařec hořekoval
a nad plačící dívkou hlavou pokyvoval,
co zatím z dálky lidí výkřiky a řeči
se blíží k rybníku, a poplach čím dál větší.
Hle kolem vody náhle s povykem a křikem
se lidé sbíhají, se staví nad rybníkem,
a přibývá jich stále, také jejich hluku,
a všude viděť úžas, ruka lomí ruku,
ten druhým naproti, ten opět běží k vodě,
a výměnkář všem dlouze mluví o nehodě.
Tož nahýbají všichni s hráze obličeje,
a koukají se v rybník, jenž se leskem skvěje
jak zrcadlo, v němž postať odráží se sterá,
jak velikánské oko nesmírného zvěra,
jenž jako ve jhu býk zří stranou v líném kroku,
že oráč zří se celý v jeho čistém oku.
Tak na hladině klidně viděť na pohraji
postavy různé, jež se k vodě nahýbají,
tvář vedle tváře viděť, různo ve skupení,
jich pohyby i stromů za jich zády chvění.
A jako velké brvy tenké pruty třtiny
svým stínem tepou v čela matné lidské stíny.
Tam takové je slyšeť hovory a křiky:
„I je to rána, lidé! Dýchám, bohu díky;
vždyť lekla jsem se, ani nemohu vám říci.
To zrovna přikládať chci – vařím čočovici –
a ještě povídám: , Jdi, doskoč, Mančo, vedle
se bochník vypůjčiť; teď bochník sní se hnedle –
pekli jsme nedávno už z nového – to řeknu,
a holka jen vám skočí, jen co k plotně kleknu,
a jako by to bylo teď, v tom vkročí táta:
,Tento se utopil!‘ tak zrovna. A zas chvátá.
139
,Kdo?‘ ještě zeptám se, a více nemohla jsem
vám ani hlesnouti a vykřiknouti hlasem,
a polínko vám držím u samičké plotny,
ne a ne přiložiť; tak strach mě pojal notný,
že vypadlo mi z ruky“ – Takto mluví jedna
a pozorujíc náhle, že se dívá ze dna
tvář synka jejího, hned obrací se k boku
a synka štilcem rázným nutí do poskoku.
„Já ti dám rybník! Hajdy, ke kolíbce, hbitě!
Vždyť vykřičí si hrdlo doma samo dítě;
nandej mu z trouby kaše! Nesněz mu jí, sice –“
a založivši ruce naklonila líce
zas v klubko kmotřiček, kde vykládala jiná:
„I je to, bože, s dětmi, sotva vyjdou s klína;
to náš, jen přijde ze školy a předpis hodí,
řku: ,Spatně psal jsi!‘ a hoch bůh ví, kde už chodí,
a koukám – ten tam! Dávno vystydla mu kaše.“ –
„I tohle máte, kmotro, zrovna jako naše.
A já jen vždycky říkám: anděl strážný aby
sám děti chránil vody, člověk tvor je slabý.
A ukažte mi, kde to nebožátko plove?“ –
„A tamhle! Nevidíte?“ trojí řekli rtové,
pak soused hodiv rukou zas ji v kapsu schová,
a soud svůj vyjadřuje v takováto slova:
„Nu utopil se, utopil. To máte snadno,
neb voda nemá trámů a má dolů na dno.
To máte tak: hoch pěkně naváhne se s vorku,
to víte – chtělo se mu koupať v takém horku,
a naváhne se s vorkem, voda na vor vběhne,
a chlapec zaleknuv se ani sebou nehne,
a vorek už se zvrací, chlapec náhle spadne,
tu lapá na vše strany, podpory však žádné,
oč opřel by se; padá, chytá se a chytá,
však táhne ho cos dolů, jako na dně skrytá
140
jakási nestvůra snad. Inu táhne ho to,
ať je to cokoli, a není pomoc proto.“ –
„Tak slyšíte,“ zas vedle se hlas mužský zvedl:
„že jen ten Dubák chlapce nevinného svedl.“ –
„Hm, Dubák! počítám; ač nevím co je pravda,
jak povídám, – řeč podnět k povídačkám zavdá –
nic nevím, a to zrovna, kdy by na tom místě
mně vysázel sto dukátů tak pěkně, čistě,
a dukát jako dukát kulatý a stejný,
bych pravdu řekl, nevím, jsem jen obyčejný,
však všechno se mi zdá a všechno podobá se,
že vinným toho všeho – povídám však zase:
já nevím, pán bůh zachraň! To, to! Křivdiť komu,
však tímhle vším je vinen, jářku věřte tomu,
rybnický Pšenička!“ – „On!“ – „Pravda!“ Tak se střídá
hlas za hlasem: „Hle kterak baračiště hlídá!“
A všichni ohledli se, tam kde zpod poklopu
se hlava shýbala, by uhnula se stropu,
jsouc sama pod štítkem zas jako pod přístřeškem
placaté čepice a pod bradou mu ježkem
vous trčel zcuchaný, když do výše ji zdvíhal,
a pohyblivým zrakem hlučící dav stíhal.
„Vidíte, kterak číhá jako sysel z díry!
Má barák zrovna jako klec na netopýry.
Nu, já vám řeknu, že se na půl honu vyhnu,
když mám jíť okolo, neb cestou-li ho stihnu;
on kouká za člověkem, kroky sčítá za ním –
jak povídám: když mohu, raděj se ho straním.“ –
A v tom zas jiný hlavu v pravo, v levo shýbá:
„Já myslím, kmotři, tolik: tady třeba chyba,
tam třeba chyba. On má sešlý barák pouze,
a jen my baráčníci víme, co je nouze.
Teď musí se tak člověk nad tím chlebem třásti,
a zrakem se víc na něm nežli zuby pásti.“
141
Tu hovor náhle stichnul, neboť nad rybníkem,
půllánský Pšenička a za ním žena s křikem
se hnali zděšeni, ba plazili se více
v žalostném zoufalství tvář sobě skrývajíce.
Muž v němém bolu klopýtá, však matka bědná
rve sobě hlavu, a jak bez rozumu jedná
i volá odhrnujíc vlasy s obličeje:
„Pro rány boží, lidé, co pak se to děje?
Co pak jste dělali, co pak jste udělali?
Kde je můj synáček, kde tvoreček můj malý?“
A když jí ukázali na ten předmět tmavý,
tu vykřikla a vlasy trhala si s hlavy,
hned do vody se hnala, sotva že ji chytly
sousedky soustrastné a s pomáchanou kytlí
ji vyvedly, co takto lkala zarmoucena:
„A vždyť já, kmotřičky, jsem přenešťastná žena,
já bídná osoba. A vždyť já musím sobě
ty vlasy vytrhať, když pomním na své robě!
Proč pak jste chudáčka mi vypudili z domu,
že samotinký neměl požalovať komu,
sám jako ptáček, jako žebráček se skrýval
a doma místo jenom na mém klíně míval.“
Tak žalovala kvílíc, ale otec zatím
své ruce sepjav prosil: „Ať půl statku ztratím,
kdo vytáhne mi dítě!“ – „Na koňské je díře,
kdo pak tam doplave?“ tak ozvalo se šíře.
„Vor!“ někdo prohodil. „Vor, kde je vorek? Hbitě!“ –
„Zachraňte, pro boha vás prosím, moje dítě!“
Tak za křiku a nářku všechno vorek hledá,
vše ve vodě se brodí, po vorku však, běda!
ni památka. V tom někdo vzkřikl z rákosiny:
„Už mám jej; tady je!“ – „Kdo?“ otázal se jiný. –
„Sem pojďte, lidičky! Je tady, plove tady.“
142
Hned lidé sběhli se v to místo do hromady.
Vor pouhý bez Jozy však našli, obklopili. –
Hle na něm kupa květů, žlutý a zas bílý,
A velké listy různo spořádané v ladu;
však každého zrak nejdřív padl na hromadu,
kus šatu kryje ji – to Jozova je bunda,
a pod ní něco píská. Kdos ji zolna sundá,
a černá kuřata se rozeběhla zpod ní;
užasli všichni kolem: „Ejhle slípky vodní!“
A ten co zdvihl bundu, zas ji z ruky pustil,
však za kuřaty už jen hustý rákos šustil.
„Tak se přec utopil!“ kdos povzdechl si z davu.
„Na koňskou díru s vorkem!“ Otec rval si hlavu,
však matka omdlévajíc div se zdržeť dala,
že neskočila v rybník; tak se volať jala,
an přimlouval jí ob čas manžel hlasem krotším:
„Nic nebraňte mi, nechte, do vody ať skočím!
To nemůže tak býť a neuvěřím tomu!
Můj nebožáček bál se, bál se jíti domů,
od vlastní matky prchnul pro ničemnosť zlobnou.
A když já už tu drahou hlavičku svou drobnou
snad nikdy neuvidím!“ Tu též otec změknul
a pěstmi tiskna zraky plakal a tak řeknul:
„A to já nikomu před bohem neprominu,
že ukradnul mně dítě, život mému synu.“
Když viděl pak, an s břehu slézá bratr zvolna,
tak zahřešila v hněvu duše jeho bolná:
„Teď koukej, ničemníku, koukej na své dílo!
Bůh sám tě potrestej, a je-li ti co milo,
to poslední ať ztratíš, vrahu mého syna!“
Tu rybnický níž v oči čepici svou šina
jen zlehka zdvíhá nohy, šlape opatrně,
tak jako by bos kráčel po ostnatém trně,
143
však přece plašil žáby při svém každém kroku,
jež v rybník žblunkly vždycky v obloukovém skoku.
Tu vztáhl ruce, které v samomluvě hbitě
se třepetaly, křiče: „Mohu za tvé dítě?
Já nejsem žádným vrahem. Vrahem nejsem, brachu!“
Však vida bratra v ústret, ustupoval v strachu,
když půllánský tak volal: „Shoďte ho v tu vodu,
ať nevidím ho dále, zhoubce mého rodu!
Ty zaplatíš mi draho, ničemníku syna.“
Však sousedé ho mírní: „Bůh ví, čí je vina;
vy nezapomeňte se, kmotře, spaste duši,
bůh bude souditi, a jemu pomsta sluší.“
Tož zatím rybnický, jenž ustoupil až k plotu,
až k baráku, tak začal psího za štěkotu:
„Pojď, sněz mne celého! Pojď, utrhni si ze mne,
pojď, pojď!“ A sám již sápal svraštiv čelo temné
kůl u plotu, jej vyrval a hned prudce vrhnul
vstříc bratrovi, pak také tyčkový plot strhnul
a křiče stále: „Tu máš!“ kus za kusem házel,
a pronikavý štěkot psa jej doprovázel,
jenž dorážel vždy zubatou svou hlavu klada
na přední tlapky, a zas uskočí, když padá
kus plotu, došku, boudy, trámů celé kusy –
pán jeho škube barák jako peří s husy.
I nastal povyk hrozný z nářku, smíchu, lání,
a rybnický jen: „Tu máš!“ křičel bez ustání
a dále škubal barák, před bratra to házel,
a pes jej štěkotem svým dále doprovázel.
Tu bratři osamotněli, neb v stranu jinou
se všecko obrátilo. Lidé sobě kynou
a ukazují níž, kde olšin sazenice
přes louku řádkou stojí: tam, hle, jalovice
se pase osudná a nyní zdvihne rohy,
144
natáhne šíj, a již se pletou čtyři nohy
k olšince kmitavé, z níž ejhle! vystrčena
ční ruka v košili, jež držíc hrstku sena
jím láká dobytče. A když už bylo blízko,
tu ruka najednou se vzpjala nad křovisko
a pěstí pohrozila v čelo jalovici,
však při tom bylo viděť také drobnou kštici,
jež vyhýbla se z listů – a tu výkřik náhlý
se vůkol rozlehl, že hned se zpátky vtáhly
i ruka také hlava, ani po nich vidu,
však hluk a jásot nastal u rybníka v lidu,
a kde se vzal, tu vzal se, v poli nad rybníkem
pojednou Dubák všechny přehlušil tím křikem:
„Utíkej, Jozo, utíkej!“ Tu jako bývá,
když zajíc v jeseni kdes pod mezí se skrývá,
pojednou zaslechne hluk, štěkot, napne sluchy
a necítě se jistým a jsa pln zlé tuchy
zadními běhy v skok se odrazí jen kmitne,
dvakrát se dotkne půdy, více vzduchem lítne –
v tom spadne k zemi, stane na své běhy zadní,
dvě kratší visí pod hlavou a sluchy nad ní
jak špičaté dva listy, vidí k hrůze, vidí,
jak obstoupla ho v kleči tlupa krutých lidí –
cos větru podobného pronikne ho rázem,
již letí, není viděť dopadať ho na zem:
tak spatřil náhle hlučný zástup u rybníka,
jak z křoví po čtyrech se tajně něco smýká,
a konec olšinek se Joza vzchopiv letí
sekaje nožkami, a jemu do zápětí
ryk nesmírný se zdvíhá, čím dál blíže k němu:
„Jen za ním! Chyťte, chyťte! Nadeběhněte mu,
dřív, nežli stihne lesa, v rokli Škaloudovu!“
Tak bylo slyšeť v ryku jak při hlučném lovu.
A chlapec vida, že je zaskočen i z předu,
145
zaúpěv jal se za hlavu a vida v sledu
již honce na blízku, zpět pelentil zas k vodě,
a pátral po vorku již v rákosí se brodě.
„Zachyťte, nedejte mu v rybník, Kriste Pane!“
Tak dolehly mu hlasy v ucho polekané,
i slyší opodál: „Sem, Jozo! honem tudy!“
Hlas pozná, vyskočí a znova napne údy,
jen za tím hlasem jako slepý, hluchý míří,
hlas v běhu se mu třese, v hlavě mu to víří,
tu v cestě strouha – skočil, žblunknul v kalný močál;
a zdvih se oklepal, zrak protřel, kvíliť počal
jsa mokrý, zablácený a zas kvapil k předu
a skoro zajásal, neb jemu na dohledu
tu, ejhle, Dubák, an se v místě rozkračuje
a nadskakuje živě, šourem tělo snuje
blíž k Jozovi a plácá rukou o kolena.
V tom, běda, Joza spatří, kterak nachýlená,
vyzáblá postava se za Dubákem šourá;
tak příšerný to pohled jako na kocoura,
když na vrabce se plíží. A to nemrkaje,
s posupným úsměvem, jenž v chytré líci hraje,
strýc rybnický hle, jako po mouše by lapal,
dlaň napřahoval, hubou na hlucho jen klapal,
jen jeden skok a Dubák úpěnlivě vřísknul,
že opáčil to les, však už jej v týle tisknul,
jak kocour vrabčáka a příšerně se tulil
rybnický Pšenička, již přes koleno půlil
jak hádě Dubáka. V tom výsknul Joza taky
a v pravo, v levo veda poděšené zraky,
odevšad sevřen letí horem pádem k vodě,
a když byl v rybníce, tu jako na svobodě
se obrací, však vida za sebou hnáť všecky
dál stoupá do vody, jež mu je po pás dětský,
146
již po hruď; po šíj samu, teď se na dně smyknul,
a celý zástup za ním žasem, hrůzou křiknul,
až kolem po lesích to valně zahučelo,
neb dole na vodě cos hrozného se dělo:
Hoch zmizel pod vodu, a na ní velké kruhy,
jak jeden zanikne, hned kolem něho druhý,
tak jako velká tlama, dá-li se jí tráva,
když přežvykujíc klidně sobě pochutnává.
Tu nové těleso však rozvířilo vodu:
rybnický Pšenička se nahýbal až k spodu
svým dlouhým ramenem, a nežli se kdo nadál,
již mokré břemeno v střed lidu skládal,
a druhé odstrkuje křísil hocha hbitě,
až s povykem se matka vrhla na své dítě.
Jak hrdlice se smála, hučíc jako kvočna,
když hřeje kuřata, a Joza chápať počna,
když maminka jej zdvihla, v klín jí hlavu schoval
a kolem nohou objal, ruku poceloval,
jež probírala vlásky, hladila mu bradu.
„Tak, tu ho máte!“ řekl rybnický a v zadu
si složiv ruce hrdě odcházel z jich kupy,
když oboří se naň a přede všemi tupí
pojednou vyskočivši matka Dubákova:
„Teď pojďte také se mnou na dvě, na tři slova,
vy starý blázne! Myslíte, že mám já syna,
byste ho otloukal? Ó, to jsem pane jiná!
Já vámi zatočím, vy starý pleticháři!
Tu koukněte se na něj, naši hospodáři!
On jeden takový, on chce se rovnať s vámi.
Vždyť jsou vám dobře jeho špekulace známy;
vydělal na okurkách jednou, potom chodil,
semínka skupoval, pak na buben mlýn hodil,
byl šenkýřem a vždycky vydělal si hezky,
147
a nynčko, jak to víte, zasil si čaj český.
Jen počkejte, až sklidí! Škoda na neštěstí,
že zůstaly mu tam jen pahejly a klestí.“
I řáholila hlásně, též se druzí smáli,
když Dubačka proud řeči udržuje stálý:
„Tak hleďte, kmotřičko,“ díc ona ruce spíná,
„ten starý blázen jak vám mohl zničiť syna,
a ještě taky mému chtěl by ublížiti!“
Však půlláník se usmál: „Dobře dostal bití!
To máte pěkné kvítko; on to všechno stropil.“
Tu jala synka Dubačka, jenž hlavu sklopil,
když lidé smáli se a máma domlouvala:
„Pojď ke mně, synáčku, pojď! Kdy bych na tě dala,
ti všichni sprali by tě nejraděj.“ – Však její
synáček spurný, zježený a v obličeji
jak krocan rudý, jako křeček rozkasaný,
a nohy jako by mu chtěly v různé strany,
on matku odstrčil: „Eh jděte, mámo, domů!“
A všichni srdečně se opět smáli tomu.
Však podál rybnický jen hýbal retem spodním
a mlčky, kormutliv stál nad zrcadlem vodním,
zarmoucen poslouchal, jak Dubačka mu lála
i pozoroval trudně, jak se chasa smála,
když s vorku mužové dva nesli utopence,
jejž plovať viděli, i zasípal jen tence,
neb jeho burnus byl to. – Voda z kapes tekla
i z rukávů, a chasa, jež jej dále vlekla,
vždy nadzdvihla jej vzhůru, tropila si smíchy,
jak nad nebožtíkem žal projevujíc lichý.
Povzdechnul rybnický a pohled dolů nořil,
kde na hladině náhle drobný kruh se tvořil,
kruh rozplýval se šíře a v něm jako v kole
tvář vyschlá, zoufalá se objevila dole,
148
však hned se rozplynula v samé kruhy zase,
v něž od drobné jen kapky voda rozběhla se.
Tu přistoupila k němu jeho bědná žena:
„Pojď domů, starý, pojď! Je čočka dovařena,
máš dělať došky, víš to! Nekoukej tak dolů
do vody upřeně, pojď odtud, půjdem spolu.
Budeš si, bloudku, stýskať! Dočkáš bohdá jara,
a zase budeš síť. Pojď, ať se hlava stará
ti nezamotá, pojď!“ A muž se jí dal vésti
jen smutně vzdychnuv: „Mámo!“ a zrak utřel pěstí.
A tu mu v cestu vkročí půlláník tak pravě:
„Nu jen si to tak neber! Vždyť máš rozum v hlavě!
Či je ti líto, že jsi zachránil mi syna?
Pojď, ať ti ruku políbí. Ďas sud, čí vina!
Pojď s námi posedět!“ Však onen smutně vece:
„Což tobě? Syna máš, jsi šťasten přece;
však já jsem nešťasten a ve všem – vždycky – všude!
A zůstanu již navždy stvořeníčko chudé.
To ještě jsem si myslil s čajem naposledy,
nu a jsem hotov!“ – „No, no! by ti toho tedy
tak líto nebylo,“ dí půlláník, „dám tobě
v Rybníčkách brambor po korci, ať konec zlobě,
a nasázej si je tam ještě přes rok taky!“
Tu smutně ještě, ač mu při tom svitly zraky,
dí rybnický: „Když, bratře, budeš už tak hodný,
na přesrok ne brambor – čaj – vidím že je plodný –
čaj český budu síť, a přece přijde doba –
nic nesměj se mi, bratře – budem šťastni oba.“
Již vzdaloval se zvolna zástup od rybníka,
a v jejich středu Joza, který posud vzlyká.
Co vede si jej matka plna radovánek,
on jako úkropek a jako hastrmánek
jsa mokrý, zablácený ohlíží se zpátky,
149
a tu vždy přiskočí blíž Dubák, vodní statky
a poklady mu nesa, celou otep květů,
a po jedné je noze Pavla stíhá v letu.
I zůstal tu sám opět rybníka brod čistý
jak velké oko země přimhouřené místy,
jež chvilku nahledlo v tvář lidí a jich dílo,
a tak se rmutem lidským na čas zakalilo.
Teď opět čistý zor se v hloubku nebes noří
bez mezí, nesmírnou, kde věčná světla hoří.
150
Obsah.
Strana
Eva Cikánka7
Martin dráteník85
Na rybníce97
[151]
Opravy:
Na straně 15. na 8. řádce shora má státi podobrví místo podbrví
„ 35. „ 5. „ starost radost
„ 53. „ 12. „ „ řepa řípa
„ 58. „ 8. zdola „ daly dali
„ 63. „ 13. shora „ lnu lnů
E: pk; 2002
[152]