EVA CIKÁNKA
[7]
I.
Kraj v Půlčechách je rovný, úrodný, pln žita
a pšenice, jež jako dukáty se žlutí,
jimiž se platí zem. Tam ves je na půl skryta
ve hlavách stromů, které květy s listím sypou
na šedé její střechy, ploty na sesutí:
a přede vsí je suchý břeh se starou lipou,
kde po práci se večer mládež ráda schází,
kam s hodů hostitel vždy hosta vyprovází.
V ten čas, kdy k severu zas čápi letí v kraji
a přinášejí svačinu těm, co jsou v poli,
již poslední snop žita ve vsi mlátívají.
A v hlučném tepotu, jejž slyšeť po okolí,
kdy pravidelně rána v taktu k ráně padá,
tím šesticepým tepem mlatec písně skládá,
jež sladí práce trud a ohýbají ruce,
jak nohy při tanci se řídí podle hudce.
Tam v statku, prostřed vsi, jsou otevřeny vrátně,
a na humně cep k cepu bouchna v stranu lehne
[9]
a opět vzletne k patru, dotkne se ho chvatně,
by stihl opět druha, v žlutou slámu šlehne;
tak v hybu vlnitém jak mnohořečná ústa,
jak hbité jazyky se předhánějí cepy,
a s nimi o závod jdou řeči, žerty, klepy,
pod cepy ale zrna vystřikují hustá.
Teď první mlatec cep svůj vězeť nechal dole,
hned druhý dopadl, a poslední, jenž právě
se patra dotkl, sletěl poslední jsa v řeči.
Tu čeleď stranu obrací, a ke stodole
se blíží drůbež, vrabci, zrnka zobou v trávě
a rozprchnou se hned, jak slechnou kroky něčí.
Tu ejhle, ze síně se blíží hospodyně
a v koši chleba jim a tvaroh k němu nese
i sedla na žito a zasedla hrsť velkou,
všem mlatcům rozdala. Z nich každý pak se čině
do kůrky kousá, myslí, na cep podepře se,
jak hlad svůj měřil by tou jeho délkou.
„Nu zaplať pán bůh, selko, na stokráte více!“
ret utírajíc řekla dělnice, pak jiná:
„Již ani dvakrát víc! Kam dala by to selka?
Však nemá dcer, a jaká čáka na dědice,
když darmo posílá za nevěstami syna –
jeť vybíračný, on, a k dívkám liška velká!“
Tu Jáchym čeledín, jenž právě zajel v krajíc
svým nožem zahnutým, jejž Slovák mu kdys prodal,
a sousto na vše strany obrátiv než podal
je usměvavým ústům, jež se upejpajíc
je lapla do zubů, neb jinou měla práci;
on posunkuje rukou k té, co domluvila,
tak prohodil: „Hle, jak se zamlouvá – jeť vdovou!
Jen nadcházejte mu!“ Ta odsekla však rádci:
„Nu bože, na moutě! Jen suknici míť novou –
10
však nejsem ledacos! Mám za barákem pole,
půl vsi že na nich oře, já tam sbírám klasy;
mám doma čtyři stěny – škoda, že jsou holé!
A v plotu kopu tyček, na hlavě mám vlasy,
a na drůbeži pírek nikdo nesečte mi.
A co prý největší je štěstí na té zemi,
až chvála bohu toho mám – půl tuctu dětí.“
Tu všichni smáli se, i selka zasmála se,
a Jáchym oráč žertem prohodil k ní zase:
„Což Bětuna! Ta může si naň pomýšleti!
A víte, komínem proč pouštěť teplo může?
Nu, sedlák dříví koupí, Bětuna však zkrátka
si dojde v les, kdy libo, jako do dřevníka,
ač za to zasvrbí ji třeba někdy kůže.
Pak příbuzné má – a krev není syrovátka –
však zvou ji ve vsi ,teto!‘ a všem svatým tyká.“
Zas všichni smáli se a po očku vždy vzhledli,
co hospodyně říká, a dál chleba jedli.
V tom z maštale však vyhybla se napřed hlava,
tak plna černých kudrn, jako smrček jehlí,
a tvrdé čelo, ostrý nos, však ústa smavá,
jak podle vzoru v kámen ladně vytesaná.
Však nejdřív zraky znáť, z nichž ohníky dva šlehly,
div nezapálí stodolu, v niž dopadaly.
Byl Jaroš to, byl mladý Vejvodič; teď stana
se žbírkem v ruce – koníky jím hřebelcoval –
tak děl: „Hle motovidlo, jak si věchet chválí!“
I ušklíbnuv se, honem v maštali se schoval.
Než mohla Bětuna svou spustiť litanii,
cos všechny vytrhlo: psi ze vrat v náves vyjí,
a mlatci vzhlížejí, kdo odkud kolem kráčí.
11
I uviděli hosti – k smíchu byli, k pláči:
hle tam, kde prach se zdvíhá, divní hosté jedou.
Vůz černohlávků pln, již vykukují vzhůru
a jiskříce se tisknou v košatinu šedou,
jak z košíku, jejž selka na trh v město nese,
ven vystrkuje hlavy drobné plémě kurů.
A za vozem jde koník s hlavou nakloněnou,
je kosť a kůže, belhá, a jak ožene se
svým chvostem dlouhým, vzkřikne něco vždycky,
co visí koni s boků, obaleno plenou,
po obou stranách: drobný rod to lidský,
dvě černá děcka sbalená, a každé hryže
si z ručky jablko, jež sotva držíc křoupá.
I křikne vždy, kdy koník mrskne chvostem.
A nepřistoupí na křik žádná matka blíže,
však karavana černá dále do vsi stoupá,
co lidu zástup již se dívá tmavým hostem,
a s láním vítal je, kdo vyběhl ven z dvora
před dům se postaviv a přístup do vrat bráně
cikánkám pochvatným, z nichž každá měla tvora
malého na zádech a přes něj chudou kytli,
a v skutku podobna jsouc ve svém spěchu vráně,
jež křídla černá vzedme k poletu jen hravě,
spíš běžíc po zemi: tak ty, kde co by chytly,
hledíce kolem, chvátaly a přes příkopy
i ploty v před, až u domu je zhurta stavě
sám hospodář neb čeleď hnala rozdurděná.
Však cikánky již z cesty hlučný povyk tropí
a žebroní: „Jen vy nám, pantatínku drahý,
k vám nebraňte! Jen trochu, tatínku náš, sena
tam pro koníčka. Táto! Kousek chleba dejte,
zas nadělí vám pán bůh, aby vaše prahy
smrť nepřekročila ni člověk zlý, ni nouze.
12
Nu, pro to zdraví vaše! Požehnání sejte,
a hojně se vám zrodí, tatíku můj milý!“ –
Tak kroky na sáh vedly, řeči na dva dlouze,
rty hýbajíce zručně všude žebronily
až k statku Vejvodiče, jenž byl ve vsi středu
a napřed zahrádku měl, dubová též vrata,
jež na pilířích velkých byla zavěšena –
pilíře kamenné a staré ku pohledu
i šedé, dílem byly sochařského dláta;
neb nejvýš dvojice psů byla natažena
dovedně tesaných, z nichž oba vzhůru hlavy,
sluch i zor napjatý, jak strážci domu praví
v dál větřili, ač oba pokryti již mechem.
Sem podél plotů blížil se již s velkým spěchem
po návsi prachem zástup hlučný, divný, pestrý.
Šli tmaví mužové, psy chutě odháněli,
již koně kousali do vetchých jeho nohou,
co zatím po dvorech se hnaly černé sestry,
šat svrchní přes rámě, v něm děcka, rance měly,
a prosby dotěrné i kletbu tajně mnohou
z úst šlouce za vrata a v okna vzhlížejíce.
I došly k statku Vejvodičů. Přede vraty
stál čeledín, cep v ruce, když tu k němu blízko
se žena přihnala, tak smědé měla líce,
jak socha bronzová, na krku plíšek zlatý,
a zrakem jiskřilo to černé cikanisko,
jak ukradlo by slunci. Vyhrnula pysky
jak třešní zbarvené i ukázala zuby
jak bílé oblázky, když voda přes ně běží –
ne voda, řeči však: máť jazyk jak had slizký
a mrštný, bodavý, div nevyběhne z huby.
Stál Jáchym čeledín a vzkřikl věru stěží,
ty oči blýskavé když zabodly se v něho:
13
„Hej, selko, drůbež zavřete, hned, nechte všeho!
Jdou vlaštovičky!“ Vzkřikl a v smích dal se hrubý
výš povytáhnuv koženky a beranici
dál šinuv do týlu, že zachytla se v letu
jen v rusých kadeřích. Však dívka bílé zuby
tak vycenila naň, jak krásná zvěř, a v líci,
jež byla černá, vlas jak pásky ze sametu
jí spadl v prouhách – střásla jej tak vedouc řeči:
„Nu, zlolajný! Křič, křič! Máš hrdlo notné.
By kříž tě hodně bolel, ruce při mlácení!
Pusť, mužíčku, pusť! Hle, jak polívka ti svědčí!
však já ti udělám, že hrdlo tobě zkrotne!“
Dál od cikánky patu odšoupnuv on vece:
„Hle, obludu! Ty drzá, hleď, ať potkáš brzy
kůl první v plotě; pozor, ať tě nepřeměří,
však viklá se. Jsi z čertovy mi ptáček klece,
a uleť dřív, než přiletí, co rádo mrzí,
neb čertu dušička, cikánům blázen věří.“
Však cikánka tak divoce naň zrakem blýskla
tak blízko stanuvši, že dostal husí kůži;
a na krok od něho, přec k pilíři jej tiskla,
ač netkla se ho ani. Dřív pak, než se vzmuží,
zas ona začala: „Huj, pěkný mládenečku,
huj, páchneš valachy. Jdi hřebekovat vranky!
Však vyložím ti, chceš-li – podej mi jen ruku –
kdo ukradl vám ondy brambor plnou bečku,
i jaké budeš míť a měl jsi radovánky.“
Tak prořekla, a mlatci zasmáli se v hluku,
co stáli tady. Všichni jemu domlouvali:
„A dej si, Jáchyme, dej, podšívko ty jedna,
dej si jí hádať přec, co asi hádať bude.“ –
Cep složil s ramenou, jejž druzí k sobě vzali,
zpět nohu pošoupnuv a ruku velkou zvedna
14
vstříc cikánce, jež rety ohrnula rudé,
co druzí dychtivě v smích nastrojili líce,
by propukl, jak udá se, a hlavu k předu,
naň zírali, on, Jáchym, škubnul rukou zpátky
jak od ohně. Tu smáli se hned řáholíce,
co dívali se kol. A znovu zkoušel vědu,
svou ruku předložiť pobouzen od čeládky,
však po všech kolem kroutil z podbrvípodobrví zrakem
a váhal zas i smál se. Černá prorokyně
však zkoumala již pilně v tahu všelijakém
rýh sledy na ruce. A byla jeho ruka
jak vráskovitý list, rýh, jako na křovině
je proutí rozmaríny, jako kůra puká
na starém stromu, ač zas počíná již kvésti.
A jsou-li proutky to, z nichž pokvete mu štěstí,
tož dal mu pán bůh hojně na té zemi;
však jsou-li cestami, po nichž má k němu jíti,
tož jistě zabloudí, než vyplete se všemi.
V těch osud lovila cikánka jako v síti:
„Tu čára přes čáru, a tu se rozbíhají;
to jako cesty jsou, po nichž se chodí v kraji.
Nu aby pán bůh ti dal milosť: čtu já tady,
že budeš dávať do úst a mříť při tom hlady.
A přijdou vrtochy jak mouchy do tvé hlavy
a jako jsi se smál, pláč spustíš usedavý,
a za stodolou, za humny se často stavíš,
na hrušku hlavu podepřeš a zmokříš kůru.
Nic, hochu, nespomůže, smutku nezastavíš,
leč zabiješ-li v půlnoc na svém těle můru.“ – –
„Hned zabiju ji!“ Vzkřikl čeledín a zdvihnul
tu ruku do výše, v níž zlý mu osud četla:
v tom bystrý její zrak tak v očích se mu mihnul,
jak z mraků blesk, že zadržel dlaň maní
tak napřaženou výš – a zubů řada světlá
15
se vycenila naň, smích slyšel od ní ryčný,
i kolem smáli se. Tož rozdurdil se na ni,
svou ruku nechal spadnouť, hřmotnou ruku, pádnou,
a v mžiku obličej ten její chytrý, sličný
jak krásná nádoba, v níž nesouc vodu chladnou
o kámen dívka rozbila – hned v samé vrásky
se rozběhl, a zuby bílé na oblázky
se změnily, jež v závod s jazykem se tlukou.
I hlasně lála prchajíc. Však Jáchym bledna
stál nehnutě, pak pomáhal si k slovu rukou
a zakoktal: „Ta černá! Poludnice jedna,
snad udělala mi!“ – A z mlatců ti se smáli,
a řekli druzí: „Udělala!“ – Se záhrobně
pak stará paní máma shlížejíc sem z dáli
a držíc slípku krotkou, ochočenou,
jíž Sedla říkává, a přežvykujíc drobně
cos v ústech válela, tak bradou třesouc křikla:
„Pojď, hochu, pojď, ať pokropím tě posvěcenou!“
On odprosil se však – neb úctě byla zvyklá
ode všech na statku: „I prosím, paní mámo naše,
i škoda na černé je svatého. Já myslím,
že zaženu to bramborou s nákyslým,
jen přimluvte se za nás, ať je dobrá kaše.“
I zasmáli se mu a přisvědčili mlatci,
cep každý opět jal, by pospíšili s prací.
Jen hospodář vzal klobouk a zamířil do vsi,
kam jiní sousedé se také zvolna trousí.
Stál přes dvě stavení jen dvorec s velkým statkem,
kam Vejvodič se bral spěch maje důležitý,
neb vryla se mu vráska v obličeji hladkém
i tučném, oholeném, a těch zraků svity
cos věštily, jak blesky bouři věštívají.
Šel podél plotů každý stromek převyšuje
16
a rovně rostlý tak jak dřevo topolové.
Teď potkal souseda; hned ruce sobě dají
a ukazují k tlupě, jež se cestou snuje
tam zrovna míříc do vrat, kam i sousedové.
A vráteň vrzla do kořán se otvírajíc,
z ní zaštěkali psi a zakejhaly husy,
a z telat stáda jedno do vrat zabečelo,
však prutem zeleným je zahnal chlapec rusý,
jenž při ústech si držel namazaný krajíc.
Ten spatřiv cikány, jimž do dvora se chtělo,
co síly v těle měl, hned mrštil v obě vrátně,
a ty se zavřely. Sám posel od úřadu,
jenž černou tlupu vedl, dvířkami všel v statek,
a za ním sousedé již sbíhali se chvatně,
by v hromadu se sešli, dali sobě radu.
Co cikáňata venku bita od svých matek
o překot vřeštila, a ženské hubovaly,
však muži pohodlně v trávě rozloženi
si z dýmek bafčili, tam v radění se dali
a stále křičeli: „My chceme vysvětlení!“
A rychtář poslu z města, jenž vykládal spisy
z té brašny veliké, jež po straně mu visí,
tak domlouval se ptaje: „Co nám přivádíte
ty lidi černější než zem, co s nimi tady?“
Tu poselák si rukou po vouse jel, s brady
jenž mu v dvě strany visí, řekl tak: „Nu víte,
tu máte černé na bílém, a kdy by bylo
snad bílé na černém, buď máslo na krajíci,
dám do brašny, už jdu, a mé tvé nesmím říci.
Však, pane starosto, teď by mi neškodilo –
má žena vám dá duši za chlebíček z venku,
a děti zrovna tak, když jabko někdy nesu.
17
Však, chvála pánu bohu, máte letos pšenku.
Tak, zde jsou lejstra, tady to tak psáno stojí,
ti cikáni že snesli do Brandejských lesů
půl kopy drůbeže kol z vesnic a dva vepře,
jež z Lužan chalupník si od podzima hlídal.
I nařizuje úřad, by je obec slavná
ku práci držela, má trestať, kdo se vzepře.
Že všichni přísluší sem do obce již z dávna,
kdy prvně úřady se ptaly, kdo kde doma.
Nu, zrodili se vám tu, a již jsou to vaši
teď vás jich nezbaví ni kouzlem bába chromá,
ni ďábel rohatý jich z obce nevyplaší!“ –
„I vyplaší!“ děl starosta. „Jen vy jich zpátky
nám nevoďte; my proces uděláme krátký:
pryč vyženem je vždy – však jsou tu zase v týdnu!“
Tu vážně poselák se nafouknul a řekl:
„Nu vidím, pánové, já dokud nepřihlídnu,
jich že se nezbavíte! Počkejte!“ – Tu smekl
a péro cídil na čapce. „Nu uvidíme!
Však dále nemluvil, neb před ním velký pecen
se octnul. Nedbaje, zda křížkem už je svěcen,
hned zajel nožem v něj a říznul v čáře přímé,
až padnul odkrojek, že chvála pánu bohu
by po práci měl drvoštěp dost z něho půlku.
Pak v skrojku důlek vyříznul a do tvarohu
si nabral lzicí, dvakrát uložil jej v důlku
a přikryl výkrojkem zas, do brašny chléb vložil
a ještě krajíček si namazal a požil.
Pak povstav k odchodu tak činil konec řeči:
„My pomoci vám nemůžeme, sousedové,
tak chtějí to už míti paragrafy nové,
ač máte s nimi kříž. To mou už bude péči.“ –
Tož pěkně děkoval dluh čině pánu bohu
a hodiv brašnu v bok již za dveřmi měl nohu
18
a kolem oken již se kmitl věštec práva,
jen ještě selce přál, by hodně byla zdráva. –
Tu sousedé zas vespol raditi se jali,
co s cikány by konečně přec započali,
by na vždy měli je již pro budoucnosť s krku
a nemusili stále platiť od postrků.
Řeč jako rozprávka; zas tak se uradili,
by přes noc cikáni kdes pod dohlídkou byli,
a zítra – inu zítra teprv s nimi začnou.
By zatím ve vsi nekradli, tož aby se jim
chléb dodal starý, třeba tvrdý, okoralý,
jen co by stišili tu chasu bídnou, lačnou,
tu čeládku, i koňům vychrtlým též jejím
kus sena, řezanky by sousedové dali.
Tak uradili se a přes noc by je hlídal,
že nebyl ve vsi nad něj, Podhola: má času,
a silou svou je často přiměl do úžasu.
Ať někdo se mu přidá, by ho v hlídce střídal.
A na tom zůstali, hned k pastoušce se dali,
by na Podholu si hned k službám zavolali.
Tam právě Podhola teď holoubata učí
se v budník navraceť. Byl na hřebeně chaty,
jež v střechu díry má a laty na záplaty,
vše z došků, kalenců, svých pánů o nic chudší.
Tam hřeben obkročiv jak na koně si sedl,
na ty, co po vsi šli, se ani neohledl,
jen vzhůru patře kamsi bílým šatem mával
v tu stranu do nebe, zkud vraceli se v zmatku
bělostní holoubci zpět v svoji zemskou chatku,
když v modrém prostoru, kam první hnal je nával,
svých sester – dušiček – snad nenašli, tu v stesku
z té modré propasti zpět letí třepotavě.
19
Však ještě jedenkrát se vznesou v ponebesku
jak chmýří ve vánku, a plni jasu, síly
vzduch pijí s paprsky, až závrať v jejich hlavě
je svrhla nad střechu, kde krmitel je hlídal
a líce nadýmal, jak zrovna v světa díly
by větry vyslať chtěl: teď hvizdot mocný vydal,
jímž ke krmení dvakrát svolá je vždy za dne.
A hejno s křídelci již různo zčeřenými,
z nichž pírka létají, teď na dvůr rázem padne,
kde zatím z ošatky jim Jaroš zrní hází,
syn Vejvodičův dobrý, veselý a mladý.
Tož padli holoubci jak nový snížek všady,
v zem zobci ťukali, až na ošatku vzletli,
a Jaroš mluvil k nim a volal do zahrádky
přes plůtek z otýpek a srovnaného chvojí,
skrz které protékal a kloktal pramen světlý;
tam jabloň košatá se přes plot chýlí zpátky –
jak dívky na slůvko když s milým u vrat stojí –
a visí s jabloně sněť košatá, v ní ptáčků,
tož ptáčků sýkorek, co na stromě je listů.
Ti snítky sčítají jak v klítce hopkujíce
po větvičkách. – V té zeleni hle šněrovačku
jak kvítek červenou, a k tomu Jaroš místu
zřel opět volaje, ač neviděl tam líce
k té šněrovačce rudé, jaká líc k ní sluší;
ta byla ukryta v chumáči ratolestí
a švitořila s ptáky, hádala se s nimi.
V tom ruka panenská z těch listů mihla k nůši,
skrz chumáč větviček si na jev cestu klestí
a drží jablíčko za štopku prsty svými
tak rudé, spanilé, jak z lupenu teď zlíhlé,
a nechá spadnouť v nůšku je ze žlutých proutků.
Hned za ním shýblo se však tělo dívčí, štíhlé,
20
a nad to jablíčko, jak schválně obložena
kol listem zeleným, líc, oku na pochoutku
a srdci pro touhu se náhle objevila.
A sotva zjevila se, červená jí plena
na větvích uvízla – a hned se hlava skryla.
Však Jaroš volal: „Pohleď, jak se vydařili!
Hleď, Evo, holoubek, co je ti tolik milý,
mně do klobouku vlezl!“ Zasmál se tak pravě,
však marně pátral zrakem po té pěkné hlavě,
jež v listí úkrytu zas bzučela jen cosi.
Tož hleděl dál si ptáků: ti však rázem jedním,
jak rukami by zatleskali, vzletli prudce
u volný vzduch, jenž ptáky, syny své, rád nosí,
i zakrouživše sedli domě na sousedním,
co Jaroš poslední hrsť drže ještě v ruce
se díval vyjeven, jak před ním dál se kulí
jablíčko červené a z polou pěkně žluté,
tak čisté, netknuté, jak z kůry vyloupnuté
a vnadné jako líc, jež k polibku se špulí.
Však nesplašilo jablíčko ty ptáky bílé,
neb spatřil Jaroš zástup stoupati sem právě,
jenž s různým pokřikem se blížil k chatě chudé.
Tož Jaroš poskočil, a již se k zemi chýle
chtěl jabko zdvihnouti, když jiná ruka v trávě
již sáhla po něm, ruka tmavá, prsty rudé,
a vztyčiv se zří Jaroš, cikánka jak snědá
zakřoupla v jablko, a jiné ještě hledá.
„Hej, Podholo! Hej, slyšte, jářku, holubáři!
Hle, hle, jak střecha spodem pod vámi se boří.
Lať praská ve vazbě – je znáť již na ní stáří.
A hambalky-li spadnou, vás to šlaka moří.
Buďte přec moudrým, jářku, nedělejte škodu!
Dnes máme něco pro vás: jsou tu Zalabáci,
21
a nechceme je přes noc pustiť na svobodu,
by nekradli nám. Zítra chcem je míti k práci,
jak úřad nařídil. Dnes budete je tedy
za humny hlídati, ty černé neposedy.
Jak, chcete? Slezte přec!“ – Tak vzhůru hlasy zněly,
však Podhola jen dál svým šátkem mával vzhůru,
duch jeho se zrakem snad zmizel do azuru,
kde bohu před oknem tlum ptáků běloskvělý
křidélky třepotal. Až sousedé kdy zdola
prudčeji křičeli, tvář obrátil k nim zpola
a cosi zabručel a zas se díval k nebi:
„Co najednou vám cikánů je zapotřebí!
Jen buďte hodně rádi, prchnou-li vám brzy.
A milí sousedé, mne sloužiť vám už mrzí:
byt v pastoušce mám drahý za ty služby všecky!
Pes much se nenají jak já, když louskám pecky!
Dnes nikam nepůjdu!“ Tak domluvil a zase
výš hlavu pozvednuv po širé nebes pláni
své ptáky bělostné jak pastýř stádo pase.
Tu soused na souseda hledl udiveně,
a všichni mlčeli té divíce se změně.
Však plni nevole když kárati ho chtěli
a vzhůru patřili, už jeho neviděli,
neb obklopen byl celý jak zjev jiných světů
bílými křidélci, jak sám by do povzletu
se chystal obr pták; on však jen shýbal hlavu,
v šíř líce nadýmal a pískal po svém mravu.
22
II.
Tam, kde se lípa širší nahoře než dole
nad cestou košatí a drobným třese listem,
se zvolna ubírá pan učitel sám v pole
i ohlíží se k nebi, po obzoru čistém,
jak čas by hádal, dumá, klobouk posmekává
a čelo hladí rukou. Jistě boha chválí
a jeho slunečko, čte moudrosť boží v trávě
i v každé bylince, jíž v duchu jméno dává.
Tak vykračoval zvolna, když tam spatřil z dáli,
jak pod lipou si bafčí z krátké lulky právě,
jež od úst sahá k bradě jen, hus pasouc hejno
od Vejvodičů babička. I kývnul hlavou,
však již ho spatřila též ona, ustydla se
a dýmku schovávala, neb jí není stejno,
s kým ze vsi mluviť má, by pověsť měla pravou.
Pan učitel však dvorně vybízí ji zase,
by dopřála si jen, sám že si opět šňupne,
by v hlavě problesklo, když zrak a mozek ztupne.
„Vše dobrou stránku má,“ děl učitel a snivě
zrak v pravo v levo toče rozhlížel se v nivě,
jež v slunci leskla se a v takou dál se táhla,
jak boží plný klín, jak štědrosť neobsáhlá.
Tam je kraj rovný, jasný, bez kopců a lesů,
že ze vsi viděť do vsi, jde-li od komínů
kouř o hodech neb svatbě. U volném pták plesu
se rozletne v tom vzduchu čerstvém jako vínu,
i viděť jeho směr, až padne pod oblohu.
Jen tu a tam že prostor na rovině dělí
strom dřeva štíhlého a širokého listu,
neb žlutá kupa stojí vysokého stohu;
23
dle nich si pozdní poutník v obzor hledě stmělý
cíl cesty měřívá, ví, o každém tom místu
co pověsť vypráví. Též tu a tam se krčí
kus boru pořídku, skrýš poslední všech bájek
a duchů tajemných, z nichž jedni tady zbyli
ti ptáci ve vzduchu, co hnízda mají v smrčí.
Však znají milenci též javorový hájek,
kde pod listem svou milou očekává milý.
V tom širém kraji rovném, rozprostřeném valně,
kde nikdo netuší, proud hluboký se valí
tak tiše, mocný, sám, jak obložený schválně
kol křovinou, že povrch zřídka zaleskne se
kdes pod obzorem. Teď tam výš se mlha nese
blíž obzor schylujíc, a pan učitel vece:
„Nu, babičko, mha stoupá – co říkáte času ?“
A jemu ona: „Říkám, v červenci lez s pece!
Tak, pane učiteli, myslívám si vždycky,
že kukačky se nedočkám, a zas již husy pasu;
ba někdy krátký, dlouhý zas je život lidský...“
„A kolik let vám, babičko?“ – „I pán bůh to ví,
jenž za mne počítá dni, hodiny i chvíle:
když dobytčí byl mor, mně bylo sedmdesát;
jak dlouho od něho, můj syn vám nejlíp poví:
tři tenkrát ztratil kravky, straku a dvě bílé.
I budou hnedle mi z těch dřev již rakev tesat.
Můj starý, nebožtík, měl, za humny co stojí
ten topol starý, rád – nu víte, člověk z mládí
vždy trochu blouzní. Bože, měli jsme se rádi!
A co mi řeknete? My pokud byli svoji,
ten topol stále zelený byl, stále svěží,
a jak mi zemřel můj – i co tu věčně trvá? –
ten strom, zda věříte, již zvolna počal schnouti.
A já již chřadnu také, co mi v hrobě leží;
24
syn musí mi dáť dělať truhlu z toho drva.
Tam za stavením, hle, má suché, holé proutí.“
Tak řekla stařenka a lulku v ústech majíc
v zem prutem šlehala si snivě pohrávajíc.
Tu zas pan učitel: „Nu, babičko, tak plaše
se nesmíte mít od nás; uvidíte hnedle
svá pravnoučata, jářku! Kdy pak svatba bude?“ –
„I kam pak Jaroušek? Kam pak to dítě naše?“ –
„Nu nu! je panečku chlap z něho jako jedle!“ –
„I pán bůh chraň! My nedáme mu děvče chudé,
a bohatá proň roste. Něco vyhledáme:
můj syn má leckde zámožné své známé.“ –
„Toť ovšem jiná!“ dí pan učitel a šňupá
svůj palec zvolna zdvihaje, kde na hromádce
prach vonný nesl, šňupnuv si pak blaze supá
a ruce složiv na hůl, kterou vetkl v zemi,
tak rozmlouval: „I je to, babičko má, práce,
než rod se opatří. Vy ovšem dobře máte,
že nevěstu mu zámožnou, rod dobrý, starý
zas hledáte – tak slušno vaše na stavení,
neb v knihách paměť je na plémě kolikáté
a předky veliké, již rozličnými sváry
a času bouřemi své velké potratili jmění.
Však ve vsi ledacos též staří lidé vědí.
Nu, vnuk váš po otcích když také ducha zdědí,
vždy bude zemanem a ve vsi prvním slouti.“
„O pane učiteli, ten nás nezarmoutí,
ten se nám zachová. Jen to mne mrzí vždycky,
že s holubářem Podholou má stálé spolky.
A člověk ten, mi věřte, není z čistých rodů.
Je silný jako zvěř, až cit uráží lidský,
tak jaksi ošklivo. A co z té jeho holky –
25
ať bůh mi odpustí“ – a při tom hledla stranou –
„že pravdu dím, sám černý vykukuje trochu.
Vždyť se to ani, věřte, pravou lidskou pannou
mně nechce zdáť. Znám dávno ji, už od malička:
to jednou vám, kde zříte Matky boží sochu,
jdu na večer – a hrůza! – S podstavce zřím vláti
šat ženský; tvora zřím, jenž božské Matky líčka –
jsou leskle zlacená – tak líbal náruživě,
že zázrak čekala jsem: polibek že vrátí
líc svatá kamenná, neb spíš, že poodstrčí
ji boží Matka, že ji líbala snad lživě.
A jistě stalo se. Neb pojednou vám slítla
a nebylo jí tu. Jdu, zřím, tam jak se krčí
na stupeň sochy. Kříž jsem dělala a chytla
už, myslíc, třeba raracha. V tom plakať slechnu.
Kdo jsi to? volám. Odhrnu jí šátek s hlavy
a oddechnu: To Eva! Rarach! Jak mne zlekal!
I vyhnala jsem ji a vyplísnila všechnu. –
Plod padl nedaleko stromu, jak se praví.
Kdož ví, zkud přinesl ji. Cizí vody nekal,
však nic v tom rodě čistého již nezdá se mi.“ –
Pan učitel však vážně v pravo sklonil hlavu
a z prava v levo, z těžka zabořil hůl v zemi:
„Jsou, zlatá babičko, sic lidé divných mravů
i holubář i Eva. Proto, že se neví,
ký původ mají lidský – přišli od hor kdysi –
však nelze odsoudiť. V nich přec jen duše boží,
a kdož pak ví, kým pán bůh svoji slávu množí.
A jak pak dlouho jsou již tady usazeni?“
pan učitel dí dále. „Sám již nevzpomínám.“ –
„Jak dlouho? Bože můj, půl tuctu let to není;
když Jaroušek náš počal za ruchadlem chodiť.
Tenkrát kdys podvečer, že nemohl již jinam
26
se vydať pro tmu, přišel na nocleh k nám v statek,
na zádech posadu měl plnou holoubátek.
To pro Jarouška bylo pravým potěšením,
a když mu holubář dvě holubičky bílé
z nich daroval, pak mysl měl jen na holuby,
a víc než maštele teď zaměstnáním denním
mu byli ptáci. Holubář tu zůstal v díle,
nám štípal pařezy, ač nevrlý byl, hrubý
a stále bručavý a nerad viděl lidí.
A dcerka, co s ním přišla, pásla u nás husy –
to víte, na statku že každý dělať musí.
On dělal za čtyři. Jak bůh tak všechno řídí:
ví sám bůh, odkud je – pak přišel za pastuchu
po starém ovčáku.“ – V tom zmlkla, neboť k uchu
jí kroky zazněly, i kývla učiteli.
„Vlk za humny!“ on pravil, „o němž řeč jsme měli.“
Tož mlčky hleděli, jak podál s břehu hrudy
se dolů sypaly, a za nimi se tiše
muž plížil veliký, jenž poblíž hovor slyše
půl těla shýbnul k předu, sevřel k sobě údy
a nohu pozdržel vždy, než ji spustil k zemi.
A za ním druhé nohy jeho šlépějemi
se bosé zjevily, jež objaly vždy kámen,
jak našláply, a zvolna na jev z hustých křoví
se noří celý cikán – seno s pytlem s ramen,
jejž rukou druhou nadlehčuje zádům hoví.
Ti sotva pod břeh slezli, když tam všechny husy
křik hrozný vedouce, jak někdy u nich bývá,
že těžká křídla svá též do povznesu zkusí,
hus řekla huse – zavířili a se vznesli
ti ptáci bílí, velcí, oblouk v letu kreslí,
a s křikem těžkou perutí z nich každý kývá.
I spráskla ruce babička a darmo křičí.
Tož kývla ukazujíc panu učiteli
27
k těm dvěma níž: „Kam ti, tam všechen pokoj ničí.“
I běží lajíc husám, které padly do vsi.
Však Podhola se smál, ta její slova slyše:
„I to já, babičko, mám z pekel ze zahrádky
tu mocnou bylinku, tož lucipera vousy,
jež plaší housata.“ Smích dusil v sobě tiše,
co řekne, poslouchal. Leč babička jen zpátky
se obrátivši řekla: „Fuj, to pěkná jste mi chasa!“ –
„Nu,“ pravil Podhola, „jak babička se kasá!
A je to rozum, ne-li, pane učiteli?
Kdo za to může jen, že uletly jí husy?
I, chudý člověk opravdu již od každého zkusí.“
Pan učitel však zraků, které v zemi lpěly,
vstříc k němu neobrátil, ale holou bradu
si na hůl podepřel, kde rukama ji třímal,
v svém srdci laskavém on s lidí hříchy snímal.
A jak by nemohl v té dumě nalézť radu,
on vzpřímil se a hůl v zem opět vbodl rázně
a vzdychnuv: „Inu tak!“ jde dále užit prázdně,
tu travku uškubne tam zdvihne kvítek svadlý.
Leč okem zkoumavým se ob čas, v čele mráčky,
podívá za muži, jaké to divné táčky.
Tam Podhola, když marně ukrýval se lidem,
s cikánem v hovoru, naň obořil se zprudka:
„Jsi šibal prolhaný, a ruka má mě nutká,
bych nedal ti tak zlehka odejíti s klidem.“ –
„Chraň pán bůh, tatínku,“ děl cikán kučeravý
a snědé čelo vraštil, že vlas s jeho hlavy
se nad oči vždy stáhnul. „To se raděj vyhnu,
co bych se pálil, hleďme! Nedáte kus sena,
ni krajíček – nu tatínku, to není vaše žena,
dál půjdu, dál, až pravého snad stihnu.“ –
„Stůj, černý, promluv přec, a jaké že má vlasy?“ –
„Má skoro vybledlé, jak na horách jen mají.
28
I je to, tatínku! A řekla vaší ženou
že byla nehodnou již před dávnými časy;
zná vaše holuby a řekla, tady v kraji
jak po nich najdem vás. Nu, jednu naměřenou
mi dáte ovsa, pantatínku, pro koníka.
Co ženě pošlete, já donesu! Vždyť chudák říká,
jen kousek chleba od vás! Máte na dvorečku
otýpek z roští kupu, na zápal nám dáte –
my dali jsme jí také, když k nám přišla slába,
i z rožně dostala, když na ohni jsme pekli.
Vy tolik na dvorku hus, slepic, všeho máte.
Teď chudák nemůže, ač tolik naše bába
jí dala koření, a sami jsme se svlekli,
jí dali na tělo – neb leží, nechoďte k ní ani,
nic není hezká, ošklivá, jen pošlete jí,
snad hlady umírá. Nu, a to dítě její?
Jen tu chce viděť jednou. – Nevoďte jí nikam
a dcery nermuťte. Vše vyřídím, jak říkám,
a všechno donesu.“ Tak cikán vedl svoji;
však holubář si povzdechnul a hlavou v nepokoji
hnul, čelo zamračiv: „Teď, nejsi-li jen šibal
a cikán prolhaný, hned pověz mi, kde leží,
však to mi pověděti půjde tobě stěží,
lež mluvíš-li.“ A cikán pro pytel se shýbal
řka potutelně zas: „Jen dejte, pantatínku,
já povím víc, jen dejte!“ – „Kde bych vzal co pro tě?“
dí nevrle mu Podhola. „Mám prázdné ruce.“ –
„I hezky, pantáto, za přítmí jetelinku
neb sena pírek několik, kůl shnilý v plotě
zaberte na cestě!“ Tak pravil černý svůdce
přes rámě přehodiv, co zdvíhal, skrčen tíhnul
a Podhola jsa sám zřel, kudy by se vyhnul,
by lidí nepotkal, neb doléhal mu k uchu
křik jakýs od studánky – bál se toho ruchu.
29
Tam pro vodu šli ženci, s nimi chasa jiná
blíž ke studánce, v břehu jež se v křoví skrývá
a v listech koření. Tam ptáček hnízdo mívá,
ten ptáček linduška, jenž chodce upomíná,
by šli, se napili. On sám jsa zpívá vždycky,
však ihned šustne křovím zaslechna krok lidský.
Tam pospíchali s polí, ana právě žena
jak uhel učerněna, v trávě rozložena
džber líně spouštěla ve zřídlo skryté v chladu,
co její děcka dvě, jak polní kvítí nahá,
svých ruček pohyb shlížela tom na zrcadle
čirého pramene, kam jako do pokladu
z nich jedno ke dnu až svou nahou ručkou sahá
po lesklých křemenech, jež jako hvězdy spadlé
se v duze lesknou průsvitné. To podívání
teď měli ženci žízniví. Hned s polí se vše shání,
i ze vsi na hluk přiběhli. Hněv pojal všecky.
I bylo lání, povyk, hlomoz a křik dětský,
a žena zcuchaná, již lidé potepali,
se hnala s kvílením a ku pomoci zvala,
když tmavé sestry své již blízko uhlídala,
kde kupa plátěných se vypínala stanů
a z nich se tu a tam zrak ukazoval smělý.
Též leckde ohně, z kterých kouř se v jednu stranu
po zemi koulel, pod kotly se chvějně rděly.
Blíž koník hubeňoučký přivázán byl k stromu,
a loutal stébla slámy, hryzal trávu k tomu,
a prostřed umouněné, polonahé ženy
se líně ploužily, a muži leckde spali.
Však mezi nimi běhal vepřík ochočený
a nemotorné hříbě, s nímž si děti hrály.
I povstal muž, jenž spal, a rozhlednuv se k předu
zas povalil se mlčky pod hlavu dav ruce.
Pak vyskočily cikánky a jejich děti
30
a na nohou hned všecko, tak as ku pohledu,
jak vosí hnízdo jest, když podráždí je prudce
hůl pasáka, jenž prchne, vosy za ním letí.
Křik povstal náramný, neb ta, co od studánky
ji zahnali, teď vzdorně obrátila kroky,
vlas pocuchaný majíc, kterým hrály vánky,
i rozhalená ňádra, podepřené boky,
že bylo nevolno i stydno stoupiť blíže.
A proto podál všichni hněvně postanuli
a takou řečí sobě vespol oddechnuli:
„Vždyť říkám to již dávno,“ kmotr Vychna míní,
„vy chcete hlídať je, by vám snad neutekli!
Měl pravdu Podhola; hle, vidíte to nyní.
Nač ještě hlídat je? By naposledy svlekli
snad kabát hlídači? Teď, hleďte, ve studánce
své ruce noří a své myjou umazance,
my nabírať pak máme černé po nich splaky!
Však beztoho nám s vodou za suchých dnů trudně,
když voda vsákne v zem a vysýchají studně.
Vyžeňte ihned pryč, kde tady cikán jaký.“
Pak ten i onen děl: „Z té studánky již věru
pít nechci za život, ač vodu odtud beru.“
A dušoval se pěstí. Také druzí řekli:
„Pít nemůžeme z ní a bychom třeba lekli,
leč vodu vylejem a chvojím vyčistíme.“
Tož pro nádoby poslali a vylévali
při hluku velikém. Ne jako za podletí,
když panny čisté jen jdou ze vsi, která dříme
za svitu měsíce a hvězd, by poctu vzdaly
studánkám, pramenům, když písněmi je světí
zbožnými, snivými, pak vyčistí je do dna
a modlí se, by studánka zas byla plodná.
V noc tichou pohlížejí, ukazují sobě
31
porůzná světélka, jak která kterým milá;
i stojí na stráži až k samé jitřní době,
kdy slunce vítají a myjí líce bílá
si rosou perlovou. – Dnes samí jsou to muži,
však místo zpěvu lajílají, neb si smíchy tropí.
Tak vylili až na dno vodu do kaluži
a rozblátili zem, v níž zbyly velké stopy
jich různých kročejů. Pak ve hromadu
se skupili a šeptem tajně brali radu,
jak udělať, by tam ti neskvrnili znovu
jim studánky. Tož opět soused mluvil Vychna
výš bradu házeje vždy jak se dostal k slovu,
jak hodiť by je chtěl i s bradou na hromadu;
hned kolem něho blíž se skupil zástup tichna,
an takto děl, v zad ruce, k předu hodiv bradu:
“Tak uděláme, braši! Tak, tak! Vyhnať, jářku.
A za nimi, a hnáť, nepřestať u mezníků,
až za ves druhou hnáť! A nevšímať si nářku.
I bude ovšem rámusu a bude křiku.
Jen hnáť je, jen je hnáť!“ Tak vyhazoval slova
a kasal se ven z tlupy pěstí hroze v dáli,
i drže velkou dýmku. A hluk začal znova:
„Pryč, vyženem je pryč!“ tak jedni, co tu stáli,
mu svědčili. Však hnedle rozum obrátili,
když mluvil starosta: „I je to, moji milí,
jen říci: vyhnať je! když nemůžeme zkrátka.
Tu stojí zákon – dost! a přestávají řeči.
Ať přidrží se k práci, bylo nalezeno,
a proto pracovať. Tu marná každá hádka“hádka.“
Hned zase mnozí jeho moudré radě svědči,
a ten neb onen s chválou volá jeho jmeno.
Však Vychna s úsměvem tu rámě po rameni
střídavě pokrčil a rukou tleskl v botu,
již s nohou nadzdvihl: „Co tady o zákonu?
32
Tu zákon přestává, kde pomoc jiná není;
a jaký s nimi proces? Hnáť je na robotu?
To by nám přišli vhod! Leností na záhonu
by padli, věřte mi! Jen s nimi za mezníky,
a utekou-li sami, pánu bohu díky!“ –
„Vy chcete přes zákon, a tomu nedovolím.
Jak bylo určeno, hned zítra půjdou k polím!“
Tak starosta jej káral. Bylo dosti křiku –
až náhle utichli; neb kdosi nad průhonem
se za cikánkou hnal, jež sukně vykasané,
jak s větrem o závod se pouští za povyku,
a rychle nohy střídala, šat jen se míhal.
Tu s břehu sklouzne, trávy chytne se a vstane,
a za ní udýchán ten, co ji v pole stíhal,
jak o vzduch by se opíral, tak lokty v práci
a stejně střídá s nohami. To uviděli
ti, co šli od studánky, a z nich rukou kdosi
tam ukazoval všem, jak za ženskou se ztrácí
cos běžíc brázdami, co za psíka hned měli.
Však ten, co ukázal jim, tak se zahonosí:
„I pokoj dejte mi! To vepřík, pušík její,
je ochočen jak pes a běhá za cikány.
A ten, co honí je, no, čiperný je synek.
Zas krádež nová, krádež!“ – Všichni pohlížejí
a vzkřiknou pojednou, neb přese všechny lány
kdos ženské nadběhl, ji lapil, z šatů, z plínek
jí vyndal slepici s hřebínkem, chocholatou
a ve vzduch vyhodil. A slepička v tom strachu
jak před jestřábem prchá, brázdy se jí matou,
v nichž mizí, vyniká jak koroptev a křičí,
jak snésti měla by. Tu lidé: „Drž ji, brachu!
Toť Jáchym ze statku, jen hleďte! Dobře dělá!“
I viděli, jak hnal ji, ona se však příčí
33
a nechce od něho. On obrátí se na ni,
i ona stane; popojde, hned i ta smělá
se za ním dá. Tož stane k ní jí hroze dlaní
a běží kvapem ke koním, jež na úhoře
tam popásal; však za ním, než se nadál čeho,
tu byla cikánka a stojíc vedle něho,
an o kobylu opřen v její bok se boře
stál pohrdlivě hledě na tu černou stvůru,
jež prve věštila mu trud a noční můru.
Ta úlisně jak had a s ušklebeným pyskem
se před ním vrtěla, hned plašila mu koně
a jinak škádlila, se kryjíc za křoviskem
a volajíc naň „kuku“, hned zas na záhoně
hrsť květin urvala a přivoněť mu dala,
ač odpuzoval stále o bok opřen koni,
však smál se v duchu rád jsa, když ho ke hrám zvala.
A při té hře ten vepřík ochočený, malý
ryl chutě do drnu, v němž polní kvítí voní
a chrouněl rýpaje k těm dvěma sám jsa třetí.
Tak viděli, co do vsi tam se ubírali,
i spráskli ruce divem: „Co už neviděti!
Tam hleďte, Jáchym šelma na humenci pase.“
V tom spatřili, jak prchla s halenou mu kmitem
cikánka v obilí. Hned zmizel Jáchym za ní,
že z dálky viděť jen, jak časem pozdvihla se,
jak přímo z půdy vzrostlá, koňská hlava žitem
na šíji vysoké, zas spadla do obilí.
Tu však dvě postavy, jež divákům se kryly,
nad klasy vynikly. Hle, cikánka ta tmavá
již vyhoupla se na kůň, po úhoře cválá,
a za ní čeledín, až se mu třásla hlava,
ji honil, proklínal; a cikánka se smála
a přes pole se dala, přese všechny meze,
pak s koně skočila, jej švihnouc hnala zpátky.
34
A Jáchym pomaten, pln hněvu, v strachu věze,
by nikdo neviděl, jal koně za oprátky.
To tedy viděli ti, co šli od studánky
a zasmáli se rádi jdouce do vsi zvolna,
ač do jednoho všechny hnětla radosťstarost spolná;
neb již se stmívalo, a podvečerní vánky
šustily obilím. A kdo je v noci jistý,
když jsou tu cikáni; neb v poli nejsou vrata,
jež by se zavřela. Tam žito posekané,
tam nové brambory, chřást řípy velkolistý,
i hrušeň na mezi, jež plody do kulata
okrouhlé zplodila – co se vším tím se stane,
teď vesničany trudí. Každý spěchá tedy,
by povečeřet šel a černé neposedy
pak hlídal pilně přes noc, políčko své chráně.
Sám Vejvodič též zůstal v polích do večera,
než Jáchym s Jarošem se kvapně navečeří
a vystřídají ho. Modlí se Anděl Páně
a zadumán se dívá do modrého šera,
v němž tichne denní trud. Pták cvrliká jen v keři,
a kdesi v dálce troubí první hlídač v poli.
Tma padá s východu a tiché stíny do vsi
se kradou za humny – sny, které soumrak trousí.
Však nad tím rovným krajem až přes hory, doly
průhledná obloha se klene, okno boží,
jímž viděť do nebe. Tam plno třpytu, lesku,
však náhle potají, než zvědí na nebesku,
se plouží od země tlum tmavý, jenž se množí,
čím výše vystoupí, jak zástup černých hostí
vyrostlý z obzoru, jenž hvězdy krade s nebe.
To oblaky jsou noční, plují do věčnosti.
Z nich na srp měsíce obláček naběh’ z dáli,
35
v něj měsíc uschovav se, hvězdičky kol sebe
chtěl strašiť, hvězdy však jej poznavše se smály.
Tož Vejvodič tam hlídal řípu, makovice,
A sotva chvilku stál a dumal o stodole,
zda letos postačí, kdos vedle jeho pole
s otýpkou na zádech se bral. Tma bylo sice,
však poznal Vejvodič, že z cikánů to žádný,
ač k jejich stanům tíhnul. Kročej velký, pádný
a záda široká hned byla podezřelá
sedláku na pohled, však nechal jíť ho dále,
ač stopoval ho tajně, až mu zmizel zcela
tam u bud cikánských. Tož statkář blíže kročil
a sedl na mezník, zrak přísný maje stále
v to místo upřený, kam zmizeti ho zočil.
Dost dlouho hlídal tak. Až trhnul sebou dolů,
neb spatřil postavu, jež zpět se brala tudy,
kde seděl Vejvodič. Když blízko byli spolu,
tu zarazil se muž a škubnuv všemi údy
hned stranou zabočil a po vedlejší mezi
se pustil zrychleně. I Vejvodič v tom směru
mu nadeběhl hned. Muž cizí v úzkých vězí
a neví kudy kam. „Stůj!“ zakřikl ho prudce
již blízko Vejvodič a poznal dobře v šeru
před sebou Podholu. „Kde byl jste, holubáři?“ –
„I byl jsem kdesi,“ temně pravil protichůdce. –
„Jen zvolna, nespěchejte; byl jste u cikánů!“ –
„Byl, nebyl, co je víc,“ děl onen s vážnou tváří. –
„Však zanášel jste seno do těch jejich stanů.“ –
„Však z mého bylo to.“ A Podhola již chvatně
chtěl dále ku předu, když Vejvodič naň křikne:
„Když k službě obecní jsme volali vás, jářku,
těch hlídať cikánů, vy odbyl jste nás špatně.
I jak pak hlídať jich, když proti nám se spikne
36
sám nose cikánům. Vy nejste pro přetvářku!“ –
„Což tolik, statkáři, vám na srdci to leží,
jak já si počínám?“ – „A službu ztratíte-li,
jíž nejste hoden už?“ – „Vy spasíte mne s těží.“ –
„Ne, chrániť nechci vás! Jen jednou jsem si škodil,
dnes bych vás podruhé do obce nedohodil.“ –
„Nu uděláte dobře, když se opravíte;
co dal jste, vezměte.“ – “Však stane se, jak díte!“
S takou se rozešli. Pln hněvu a pln žalu
šel do vsi Podhola. Nic nedbal, koho potká,
neb rozrušen byl tak, že chvěl se v každém svalu.
Jda těsně při plotě, by zachytil se v chůzi,
jak omráčen tu stane: cikánka se krotká
pozdvihla za plotem, kde s Evou hovořila,
a drze dívala se na něj, jak pln hrůzy
svým očím nevěřil, s kým dcera jeho byla.
„Co máte spolu tady?“ obořil se na ně. –
„Už, pantatínku, nic! My jsme už vyjednaly.“
Tak volá cikánka a plný klín si halí
i prchá přes ploty. – Tož po otcově straně
šla Eva zmatena a rozčilena celá.
„Mluv, co jsi měla s ní!“ Zas otec počal přísně.
„Zač nesla plný klín?“ Však Eva oněměla
a jenom povzdechem si ulevila z tísně:
„Ach, tatínku, mám něco na srdci jak kámen.“
Tu otec zarazil jsa překvapením zmámen.
„Těžké-li srdce máš a něco-li tě tísní,
před spaním modli se, a všechno se ti vysní.“
Šli mlčky, utichli, a žádný ani zmínky,
když shledli, ve škole že okno otevřeno,
a v něm pan učitel dva učně, své dva synky
po boku maje, vykládá jim každé hvězdy jméno
37
a mluví o nebi, kde sídlí s andělíčky
jich matka, jež se odebrala nad hvězdičky.
„Můj tatínku!“ tak Eva vzdychla v slzách celá.
„A kdy přec matka má svět opustila asi?
Vždy říkáte, že dávno, a já neviděla
ni hrobu jejího.“ A Eva povzdychla si,
když otec mlčel dál a náhle přidal kroku.
„Tatínku!“ vypukla, „ach, povězte mi přece!
Prý žije maminka! – Či lež to?“ dcera vece
a na údech se chvějíc slzy tiskla v oku.
Tu otec Podhola, kam nohu dal, tam stanul,
rty otevřely se, a chmurný zrak mu planul,
i chvěla se mu ruka, kterou držel dceru.
Však pojednou se vzchopil: „Pojď již odestlávat,
je krátká teď už noc a musíš časně vstávať.“
A rozkročív se dlouze s dcerou zmizel v šeru.
III.
Již dlouho nadarmo si Eva tiskla víčka
chtíc usnouť v postýlce, a mnohá modlitbička
jí se rtů splynula, by spánek přivolala,
však nadarmo; zrak tlačil, horká hlava plála,
a drobné slzičky jí skáply na podušku,
až v polosnu se přece utišila v lůžku.
Než brzy procitla a víčka otvírajíc,
hle, v záři měsíce, jenž do okénka svítil,
stáť otce spatřila. I lekla se dech tajíc:
„Co je už ráno, tatínku?“ tak divila se,
když halenu si zapjav otec klobouk chytil
se střechou širokou a stanul u postele:
„Jen ještě spi. Jdu pryč; však navrátím se zase“ –
38
„Kam jdete, tatínku? A na jak dlouho asi?“ –
„Snad zítra dopůldne a možná že i déle.“ –
„Vy jdete k mamince?“ tak Eva povzdychla si.
„Co to jen v hlavě máš, co ti to namluvili
ti černí lháři! Neznáš cikánské snad kůže?
Vstaň pěkně časně ráno – však se noc už chýlí –
a vyžeň v zadní hony, teď se tam pásť může,
dej pozor na ovce a zavři na závoru.“
Tak otec odešel a Eva samotinká
už stěží usnula; až znamenavši zoru
prokmitať stromovím a svítat do okýnka
rovnýma nohama hned seskočila s lůžka
a nesla holubům zob hojný na ošatce;
a holubi, jak na ně hvizdla jejich družka,
hned zatleskali křídly, a jak větrem listí
k ní zevšad spadali, a jako děti k matce
jí k tělu tulili se holoubkové čistí.
Pak do zástěry vzala černého hus chleba
a drobnou kudličku, jíž hrabávala v mezi,
když byla menší ještě, teď jí řezá proutky
a krájívá si chléb, neb k obědu si třeba
jen loupá vodnici, když někdy v nouzi vězí,
a na ohníčku peče brambor na pochoutky.
Tak pomodlena, myta, přičísnuvši hlavu,
dvé kůzlat ženouc vyšla shánět po vsi bravu.
Též na statku dnes všechno na nohou již bylo,
neb začínají žně, že tak se vyčasilo.
Už křepelka si řekla s rannou vlaštovičkou:
„Vstaň, vlaštovičko, časně, švitoř na podkroví
a nad okenkem přeleť hochu nad hlavičkou,
spíš u komory však, kde děvečky si hoví,
39
co tvrdě zaspaly, až do červené líce,
neb dívaly se včera dlouho do měsíce.
Jen hospodáře nebuď, ten je tak už bdělý
a nespí starostí, co žitko se mu bělí
a žloutne pšenice, by měl to ve stodole,
a pole okradna nám nechal je zas holé.“
Tak řekla křepelka, a vlaštovička ráda
již cvrčí v podkroví a nad okny se hádá,
by dívky vyběhly a pozdravily slunce,
jež zlatí v zahradě již rosu na jablůnce.
Však dříve hospodář vstal, otevřel hned vrata
sám ještě zívaje a znamení si svatá
udělav na čele i ústech, hruď si křížil,
v zahrádce modlil se, pak bušil na komoru,
i maštel probouzel a ku plotu se blížil,
by pole přehledl a uvítal sám zoru.
Vše zatím na statku se probudilo hlučně;
co komu patřilo, hned chápali se zručně.
Však první na nohou byl Jáchym; jako střela
on sletěl s palandy a k studni ke korytu
pospíšil umyt se, a umyv se tak dělá,
jak s kohoutem by vstal při prvním denním svitu.
I káral děvečky, jež na záhrobeň s půdy
si oči mnouce slezly, dobytku šly sloužit:
„Tak, loudejte se ještě. Mlátily jste hrudy,
že jste tak ospalé? Vy umíte se ploužit!
Má z vás ten hospodář, má boží požehnání,
neb je vás, naděl pán bůh, plno v každém koutě!“
Však ty se ozvaly: „Aj hleďme! I na moutě!
Jak pán si vyjíždí! A kdy pak vstali páni?
Vždyť ještě neutřel jsi sobě ani tváře!
Sám protřel sotva zrak a jiného již káře.
Jak pak by také nespal? Uhonil se včera,
40
viď chudáčku, viď Jáchyme, ta černá dcera
tě prohnala! Tak, tak! Nám všechno vyprávěla
již Bětuna; ta ví to, kdo že na jeteli
popásal koníčky.“ – Tak jedna z děvčat děla,
a druhé smály se. Však Jáchym zrudnuv celý,
jak neslyšel by nic, šel honem ke korytu
a vodou chladnou šplíchal sobě bez soucitu
jen v obličej, a neměl s nikým se již k řeči,
by neutržil od nich hanby ještě větší.
Tož ještě před snídaní vyšli ženci ze vrat.
Však hospodář se stavil s dvěma se sousedy,
již na návsi se sešli, neboť velký převrat
dnes v obci nastať měl: dnes zapřáhnou je tedy
již černé lenochy, dnes k práci bez výjimky.
Když Vejvodič se blížil, ihned oba k němu
se obrátili zdravíc, an si právě z dýmky
o troubel popel vyklepal a plnou k lemu
zlatého kování ji cpe, je k slechu zove
a hlavou hodiv v pravo první vloček kouře
přes rámě vypustil zrak potutelně mhouře
a prohodil: „Nu, víte-li pak, sousedové,
že Podhola je cikán, nebo přítel jejich?“ –
„Co říkáte?“ Hned oba sousedové žasli.
„Vždyť viděl jsem ho!“ – „Kdy?“ – „Nu, včera v podvečeru,
že donášel jim.“ – – „Hleďme!“ oba hlavou třásli.
„I naše babička ho shledla chodiť s nimi.“ –
„A já jsem potkal, hleďte, včera jeho dceru,“
děl soused, „ploužila se s cikánkou kol plotu.“ –
„A tyhle máme nechať bdíť nad stády svými?
To radím vám: dnes hnáť ho na robotu
a nepřijde-li dnes, ať zítra zůstane si
a jde si odkud přišel, třeba v černé lesy!“
Tak prohodiv hned z dýmky kouře silné mraky
41
kol sebe rozestřel a blýskaje z nich zraky
pustil se za ženci, když Jaroš ze vrat koně
vyváděl právě na pastvu; ti zařičeli.
Tam na jetel je vedl a na zadním honě
se s nimi zastavil, neb spatřil, na občině
že ovčí stádo stojí, kůzlata se bělí,
a při nich nedaleko kůzle držíc v klíně
jak sedí Eva, ob čas vysoký prut zdvihne,
a tu vždy pojednou se z půdy ovec zlíhne,
jež kol ní ležely, a drobným krokem běží
za svými družkami. Tu Eva odstrčila
si z klína kůzlátko tak čiperné a svěží
a šátek stáhla níže, líce si jím skryla,
neb uviděla blíže koně Jarošovy
a jeho za nimi. Však nežli nadála se,
již někdo ze zadu jí přes oči dal ruce,
by uhodla, kdo to. Však dívka nevysloví,
ač jméno zná, i ruku, až on pustí zase
tu čilou hlavu z rukou svých po lehké půtce.
Však skrytou zůstala dál v šátek zahalena.
„Co Evo nemluvíš? Jaká to s tebou změna?“
děl Jaroš udiven k ní sednuv pode stromem,
jenž štíhlý samoten stál na občiny svahu
a v snětích maje hnízdečka byl ptáků domem,
již k slávě boha pějí, dobrým lidem k blahu.
Níž pod občinou dole struha rákosnatá
a plná kosatce jsouc skryta ve křoviska
jen tu a tam se travou v ranním slunci blýská,
jak když se krájí stříbro, tekouc, a jak hrudy zlata
květ kosatce se žlutí mezi rákosinou.
Po svahu nahoru drn rovný, ohryzaný,
a na něm bílé stádo, ovce ovci jinou
jak tiskla by a všechny zahryznuté v půdu
42
níž hlavy shýbají bez rohů, bez ochrany,
a za stádem se táhnou ďobajíce hrudu
zobatí špačkové, již křičí pískajíce.
Tam nejvýš pod stromem vždy sedíc vedle kmene
jich pastýřka prut v ruce haléká a zpívá
po ptácích volajíc, však stichne, skryje líce,
když někdo kolem jde, neb když zas domů žene. –
Teď sedí bez hnutí a v dálku se jen dívá,
ač Jaroš mluví k ní tak žertem promlouvaje:
„Nu, vida ji! Tak, tak! Pusť po ránu hned mraky!
Snad málo škaredíš? Či lelky pod oblaky
nemůžeš polapiť?“ A šátek odkrývaje
zřel, slunce východní jak zlatem polévalo
jí líc a budilo, co jako by v ní spalo,
sen o růžích, jež v tmavém ukryty jsou listí
a na světlo se derou silnou svojí vůní.
Chtěl opět žertovať, když kůzlata, jež hrýzti
tam začla křovinu, dvé kůzlátek jak pěna,
teď Evin na pokřik hned obě byla u ní
a kolem hopkala, jak byla zarosena
a na strom vztyčovala přední nožky vzhůru,
větvičky shýbala a hryzla mladou kůru.
Je hladíc Eva mlčela, když Jaroš pravil:
„Snad nehněváš se, že jsem u tebe se stavil?
Vždyť myslil jsem, jak jindá, že si loupíš proutky
neb pro tatíka chystáš lýko na pometla;
však jsi se nezlobila, když jsme byli menší,
a já ti nosil hračky, vyřezával loutky,
ty z jitrocele za to klobouk jsi mi pletla.
A husy ženouc vždy jsi křikla na mne z venčí.
Co je ti, Evo, dnes? Kam vyhlížíš to v dáli?“ –
„Ach, milý Jaroši, mně přešly už ty časy,
kdy spolu jsme si pěkně ještě malí hráli.
43
Co ti to napadá? I já jsem vzpomněla si;
teď už to všecko jinak: starosti jdou na mne,
a vidím, jak vše kolem lstné je ke mně, klamné.
Jsem trnem v oku všem a raději bych někam
pryč zašla v cizinu. A kdož ví! Co tu čekám,
kde každý na mne hledí. Už tu nemám klidu,
líp, kdybych odešla!“ Tak Eva zatesknila
a vzavši chleba z něho lámala si střídu
a zamyšleně loutala, když Jaroš řekl:
„Jsem také takový, že obviňuješ všecky?
Ty odejíť? Kdož ví, zda též bych neutekl.
Však také mně už minul věk a smysl dětský,
i počal jsem již také často rozvažovať.
Ty však se nesmíš, holko, takto ke mně chovať!“ –
„Už nejsme, co jsme byli.“ Eva řekla zase.
„A holuby si jednou od nás vezmeš domů,
pak už k nám nepřijdeš. Co u nás?“ Zeptala se,
a smutně k nebi vzhledši pískla dvakrát táhle,
a rosa perlová v tom se štíhlého stromu
křtem ranním, chladivým je oba myje náhle
a na ně sype samý lesk a v drobném dešti
jak májovec jim ve vlas, v líce stříká, pleští.
Hned Jaroš zvedl zrak a vzkřikl překvapením:
„Hleď, Evo, perlák tvůj to sedl na větvici!“
I hleděl k Evě, k holoubku a pravil s chvěním:
„Což ještě myslíš, že jsem jenom za holoubky
k vám chodíval?“ Tu zmlknul a co chtěl dál říci,
to umlčela Eva povzdechnuvši z hloubky:
„Nic nemluv, Jaroši! Ach, nejraději někam!“ –
„Kam stále jíti chceš? Už se tvých řečí lekám!“ –
„Jdi, hochu, ode mne! Jsou lidé vůkol v poli,
a spatří-li tě se mnou, najdou na tě hanu.
Sám nepůjdeš-li odtud, já tu nezůstanu.“
44
Tak řekla, zdvihla vrbový prut dlouhý, holý
a běžíc po stráni na ovce halékala
a bílá kůzlátka před sebou k ovcím hnala.
„Já nebojím se lidí, ani jejich řečí.
Nic ty se nestarej, co mluví ústa něčí!“
Tak Jaroš dokřikl a pro koně šel zrovna,
ač k Evě zpět ho táhla touha nevýslovná.
I vedl koně domů svislou maje hlavu,
že ani nevěděl, když kolem ženců vedl,
až zaslechl jich řeči, které pro zábavu
si vedli vespol, že se žádný neohledl.
Vzduch plní se jich žerty, písněmi a vtipy,
jen Jáchym pomateně stranou hlavu chlípí,
když Bětuna vždy o tom hovor rozpřádala,
jak cikánka si včera s čeledínem hrála.
Co o tom byla řeč, tak dlouho mlčel Jáchym
a do potu se čině kolem zrakem plachým
se díval na všechny, až vtip svůj ukojili.
Pak, ač pln rozpaků, on zažertoval přece:
„Poslyšte, lidičky, co nového vám povím,
že stáhli za živa líného Honzu s pece.“
Tak zpíval. Smáli se těm žertům Jáchymovým,
jež on dál vymýšlel a jiná skládal slova,
že svou řeč zapomněli, vyprávěli znova
a na Podholu přišli i na jeho dceru,
jak holubář prý chodil včera v podvečeru
s cikány nose jim, jak kdyby jeho byli.
„Je cikán! Jako že mám duši v lidském těle!“
dí Bětuna. „A člověkem-li on, tož dcera –
teď vidíte! – ta je ta neumírající;
vždyť jsem to vždycky říkala a pravím směle:
je cikánkou a je! Ta zná vám, kde je která
45
za plotem strouha, v kolně skrýš neb ve pšenici.
Jak země černá je, v niž kudy chodí, kouká,
a všude schová se: tvor je to, obraz brouka.
Je viděť, odněkud že z díry pošla zemní,
jak cikáni se rodí, nečistí a temní.“ –
„I cikánkou je, cikánkou!“ dí ostrá žnečka,
jež sukní zatočila ruce davši k boku:
„A víte-li pak přec, jakého mládenečka
si vyhlídla, ten brouk? Vždyť Jaroše má v oku!
Člověk by popukal! To ondy jsme ji zase
postihly u statku; ta spatřivši nás blízko,
ku plotu tiskla se. Však my jsme jí tam řekly.
Tož ona, blázna kus, tam listí dala na se
a jím tak sbalena a skryta pod křovisko –
strašidlo zelené – že věru jsme se lekly,
tak vyhoupla se vždy pryč běžíc vedle plotu.
Spas, bože, duši! Nu ten by si vybral slotu!
Vždyť ondy cikánky dvě řekly jí to v poli,
že u Labe je narozena pod topoly.“ –
„I mlčte, klepny, mlčte!“ Jáchym vyjel na ně.
„Jen nechte býti Evu, i kdo si jí všímá!
Má upřímnější srdce, hybnější má dlaně,
než obě vy, ač jazyk mrštný máte v hubě;
či dokázaly byste rukama to svýma,
jak ona z malička již, obstarávať otce
i sebe strojiť, živiť, při tom nejísť hrubě?
Však vařila již sama na desátém roce,
a košili má čistší možná než vy obě.“ –
„Jak ujímá se cikánky! I kého šlaka!“
tak, by je slyšeť bylo, žnečky šeptly sobě.
„I lepší cikánka než klepna ledajaká.“ –
„Aj! Hleďte!“ vzkřikla žnečka. Bětuna pak v hněvu
naň obrátila se: „I bože, jak pak, hochu,
bys nezastal se jí, když sám už černáš trochu.“
46
A žnečka sousedka si ulehčila v zpěvu;
stanuvši na hrsti srp lesklý v ruce jímá,
jím bleskne nad hlavou a vzhledne na Jáchyma,
i dupne levačkou, a již to zvučí v poli,
když plna hněvu, žertu dívka zahlaholí:
„Slyš, bratře, novinu, jež na včerejšek z dneska
se stala v Nikdetíně: je tam panna hezká,
má černá očička, i ručičky má černé,
však očka hledavá a ručičky jsou berné.
Co hledala, to našla, do pole si zašla;
měl zajíc veselku a komár z toho kašlá.
Tak se vám rádi měli, den byl převeselý,
když kučeravá s rusým pásli na jeteli.“
Hned porozuměli, srp blýsknul a smích výsknul,
však Jáchym červený pěsť k rukojeti tisknul.
V tom smích se utišil, neb kdosi vzhlednuv zpátky
tam spatřil Jaroše, an stojí vedle koní.
Teď trhnul Jaroš právě koni za oprátky
a zamračen kol jede, hlavu k zemi kloní,
že všichni ženci za ním povážlivě hledí,
neb že jich hovor slyšel, všichni dobře vědí.
Však Jaroš jel dál do vsi, neboť slyšel z blízka,
jak plna hluku je a plna křiku víska.
Tož s koni pospíšil, a na návsi když stanul,
zřel plno cikánů, již ku práci jsou hnáni,
a s nimi cikánky jsou; – každý se jich chrání,
by ostrý pohled jich snad koho neuhranul,
ven ze vsi raději je ženou za ruchadly.
Jen pohůnkové rádi s cikány se škadlí.
Kolečka vrzají, smích, hádka, hlasy zvěře –
tak po prvé rod černý k orání se béře.
Tu sousedé, co napřed vyšli pohromadě,
na chvilku stanuli, když chlapec po zahradě
47
k nim přiklusal dech lapaje a vyřizoval,
že Podhola zas nepřijde, že není doma.
„Ba není!“ vzkřikl Vejvodič. „Nejspíš se schoval,
když do práce má jíť!“ a sevřel dýmku rtoma.
„Ach, není šlaka doma! Nechce se mu sloužiť.“ –
„On takhle v podvečeru s cikány se ploužiť!“
děl soused Vychna, ale starosta šel k předu:
„Když není doma, není! Snad sám nedovedu
poháněť cikány a přinutiť je k práci?
Jen pojďte, sousedé!“ A dav se ze vsi ztrácí.
Lán za dědinou dlouhý úhorem jen leží,
by půda vylkla si po čtveré setbě reži
a dvojí pšenice. Tam na přesrok má růsti
zas zrno zlatité na koláčovou mouku,
tož pro ně ornici, než půda vláhu pustí,
dnes lidé chystají, klas žitný na klobouku.
A jsou to oráči! Hle, černí, kudrnatí
cikáni nevolní, jež sousedové nutí
tak do práce. Teď řadili se na souvrati,
však cikán na ruchadlo s malou zírá chutí.
Tož na něj pohůnek se s takou pustí řečí:
„Hej, odhoď stranou vlak, pluh postav k půdě plazem,
přišroubuj slubici a chop se jednou klečí.
I nehleď po lesích a horách, koukej na zem,
choď za pluhem, ploď zem a nešlapej ji marně!
Hleď, jaké koně máš, a jak ti šlapou švarně!“
Děl zhurta pohůnek, a cikán vzdychnul hlasem
a pysky ohrnuv svou rukou jezdil vlasem.
Dvě ruce nezvyklé on kladl na dvě dřeva,
jež byla zahnutá, a opřel tělo o ně,
a pohůnek jak trhnul opratěmi z leva,
hned dlouhé krky zdvihli, rádlem trhli koně
i cikánem, jenž syknul, radlice když lesklá
48
do půdy řízla, spatřiv zem, jež nápodobná
jsouc jeho pleti, čerstvou černala se prouhou.
I zavzdychal. Výš nad ním vlaštovice bleskla,
a jeho kučer tkla se její křídla drobná.
I stanul, díval se, jak brázdu vede dlouhou,
však pohůnek již koně dlouhým švihl bičem
a jeho prudkým slovem ku předu hnal v práci.
„Hej, jak jsi lenivý a neumělý v ničem!
V před táhni za koni, křič hat neb taky čehy.
A neznáš ani písně, která dílo zkrácí?
Jak vlak se ploužíš! – Ou! Ty znáš jen váleť břehy!
Hle, jak jsi zajel, černý! Hybaj, táhni zpátky
a nasaď znova!“ Děl, však cikán vzdychal pouze
a hekal, naříkal: „Ach, je v tom světě nouze!“
A naslouchal, jak vedle stejné vedli hádky.
Tak orali sem tam, vždy od meze až k mezi
a nutili tak zem, by dala, co v ní vězí.
Dopůldne orali a odpoledne zase,
na brázdy padali, mdlo bylo černé chase.
V tom trhli pohůnci hned všichni opratěmi,
a koně zdvihše hlavy opřeli se v zemi –
neb pojednou, hle, poselák tu, jemuž s boku
se brašna házela, se v dlouhém přihnal kroku
a „Pozdrav pán bůh!“ volal, ruku na to dával,
v týl čapku odhrnuv, pak hrabošil se v brašně
jsa mezi sousedy, jež zvědavosti nával
kol něho tlačil v kruh, a jemu přes rameno
se dívali. Však on jak živý zákon strašně
se mračil, nedutal, ač často jeho jméno
se kolem ozvalo. V tom škubnul z brašny prudce,
a papír popsaný se mihl v jeho ruce.
Jak bílé ptačí křídlo, tak jim nad hlavami
se zachvěl ve vánku ten bílý papír čistý.
49
kde drobná písmena a paragraf byl samý.
A nad tím prostranstvím ty jemné, skvělé listy,
nad černou ornicí, v níž ani viděť není,
kde brázda končí, nad tím vším ten lístek bledý
má velkou moc a mnoho na těch brázdách mění.
Tu začal poselák: „Vše skončeno je tedy!
Jak jsem vám slíbil, tady, tadyhle to máte.
Tak, hleďte, pomohl jsem lidem kolikráte.“
I zdvihl rozmachem list do výše a četl.
Dlouhými úvody a rozklady je spletl,
že sousedové z listu rozuměli málo,
jen pochopili místo, kde tak zrovna stálo:
„Vše, co je mužského a v obci narozeno,
své právo do ní má; však ženské vyloučeny.
A poněvadž jich děti po svém otci jméno
míť nemohou, že sňatek knězem nesvěcený
je zplodil, přísluší, kam samy jejich matky...“
Ten nález úřadu se všechněm zdál jen vratký.
Před slunce západem pod stropem nebes báně
tu sobě zasedli jak soudci vážní, přísní,
již místo berly otku, za vínek kol skráně
pletence vlasů měli zkvetlých šedou třísní
a znojem skropených. I sedli na radlice,
na stolce železné a otírali líce
rukávci košil svých. „Já říkám, sousedové,“
děl kmotr Vychna zas, „nás úřad šlaka spraví.
Tu máte to, k nám patří na věčné už časy.
A bráti k práci je? Ať každý v potu plove,
než takovéto míti černé pomocníky.
Dejte si svatý pokoj! Jaké s nimi křiky?
Bič na ně obraťte a vypráskejte rotu
hned odtud hezky pryč, ať nekazí nám půdy.
I to se raději chci dříti v prachu, potu;
50
vždyť jak bych oral sám dnes bolí mne tak údy,
a ještě člověk musí mysleť na pohromu.
Pluh na vlak obraťme a jeďme pěkně domů.“
Ta řeč se velmi dotkla práva zástupníka:
„Do voje perte bičem, jak se, pane, říká.
Co chcete, sousedé? To pro vás zpráva skrovná?
Či chcete, aby přišli vyhnat vám jich zrovna?
To jste mi málo chytří, sedláčkové moji.
Tu jasněji než hvězdy napsáno to stojí,
že cikánů jste zbaveni. To nejde, páni,
tak rovně, jako vy když přímo po záhonu,
to musíme my v úřadě vše po zákonu
tak vykličkovať, že vy nemáte ni zdání.
Jen děkujte již bohu a všem dobrým lidem,
že můžete své oči denně zavřít s klidem.“
Tu povstal starosta a takto pravil zchytra:
„Nu dobrá! Muži k nám, jich žen a jejich dětí
však trpěť nemusíme, dobrá! Pěkně zítra
je rozdělíme od sebe a poháněti
zas budem muže do práce, však ženy jejich,
ty s dětmi vyženem. Co říkáte mé radě?“
Tu hned se vyjasnilo po všech obličejích,
a tam se obrátili všichni pohromadě,
kde cikáni již líně v brázdách unaveni
se váleli a tak jim dali nařízení:
„Jak dnes, tak zítra sobě chleba vyděláte,
když úřady vás naší obci přivtělily;
však žen a dětí svých od dneška zanecháte,
neb ty k nám nepatří; ať jdou, kde posléz byly –
vás podržíme si – je letos hodně práce.
Však my teď s vámi, černí, zatočíme krátce!“
Tak starosta k nim hlásal a již obraceli
pluh na vlak, neb již hnedle roviny se tměly.
51
Tož cikáni, že nikdo neměl jich už k práci
zpět honě, s pole muž se za mužem hned ztrácí.
Též jeli ostatní, však zarazili koně,
když uviděli Podholu na Zadním honě.
„Hle, to je on!“ děl Vejvodič, „i jeho dcera;
vždyť jsem to říkal: doma byl dnes jako včera.
Tak dovoluje si, a obec nedbá toho.
Smí dál to býť?“ – „To nesmí!“ ozvali se druzí.
„Byl-li dnes v skutku doma, dopustil se mnoho!“
A povážlivě všichni postanuli v chůzi.
Tož zatím v Zadním honu dcera otce vítá
naň vyběhnuvši z křoví, kde dřív byla skryta:
„Tatínku, kde jste byl? Je maminka již zdráva?“ –
„Jak, dítě, vítáš mě? Snad ve snu se ti zdává?
Zas tě to napadá!“ – „Ó, tatínku, vím všecko.
Prosím vás pro boha, je živa? Nejsem děcko,
ach, řekněte mi to! Chce prý mě naposledy
jen jednou viděť. A já umříti mám tedy
své nepoznajíc maminky? Já musím za ní,
vím o ní, tatínku – vím, tatínku můj milý.“
Tak dívka naléhala, hladila svou dlaní
dlaň jeho mozolnou. On zamlčel se chvíli,
pak tiše prohodil: „Dnes uchystej se, dcero,
budem se stěhovať. Byl jsem si hledat místa
a našel jsem. Líp bude nám, a služba jistá.“
Jak zkamenělá Eva dívala se v šero.
Již dávno otec napřed do pastoušky vkročil,
však Eva v poli stála, svět se kol ní točil,
a mysl její letla přes hory a doly.
Kvil jemný housliček v tom slechla ode školy,
a ze vsi odněkud hlas zapěl dojímavý,
jenž srdce uchvátí, že oko oslzaví:
„Ty stromky boží všelijak se větrem klátí,
52
a sem tam lítají ti podnebeští ptáci.
Můj bože! Hvězdičky zřím jako jindy pláti
nad javorovým lesem, nad májovou strání,
a z mého srdce pojednou se poklid ztrácí,
a nespomůže zpěv ni bohu postýskání.“
Zas bylo jitro samý třpyt a plno rosy.
Již děti vybíhají košilaty, bosy
na náves za lidmi, i zvěř se hýbe všady,
a ptáci vzletli zpěvně k nebi nad zahrady.
Na statku Vejvodičů někdo do vrat klepá.
„I to tě kmotr Vychna!“ hospodář ho vítá,
jenž otevřít mu šel. „Je potahána řípa,řepa,
či něco vyvedla ta rota šlakovitá?“ –
„Nic, sousede, nic, nic! Hle, neříkal jsem vždycky,
pryč ze vsi vyhnať je? Jen pohroziť jim klícky
a jen tím třeba, že je od žen oddělíme;
dnes, považte, jdou pohůnci, by, jako víme,
cikány vzbudili a znovu k práci hnali,
a pomyslete, palouk prázdným uhlídali.
Ti tam jsou cikáni, ni prachu není po nich,
jen spáleniště černá, stlaní po jich koních.
I škoda, že jsem nevstal časněji, bych trochu
je vyprovodil od nás. Tak jsme se těch hochů
najednou zbavili.“ – „Pryč cikáni?“ děl druhý.
„I to je zastrašily nejspíš naše pluhy.
Tak pomysleme jen.“ – A Vejvodič se divil.
„Cikáni utekli!“ hned v celém slyšeť dvoře.
„Cikáni utekli!“ tak každý zahovoře
rukama spráskl. Jáchym obličej však zkřivil
jak velkou úzkostí a ptal se po dvakráte:
„Cikáni utekli? Cikáni, povídáte?
I cikánky?“ A šíji k předu natahoval,
53
a když se všichni smáli nad tím, jak se choval,
jak kohout zarudnul a ptal se skloniv hlavu:
A„A víte, v kterou stranu?“ Tu teprve v davu
smích rozlehl se notný, neboť šelma Jáchym
teď pomateným byl a krotkým, směšně plachým,
a prozrazoval zjevně to, co tajil v duši
i tíhnul zahanben se za velkou skrýt hruši,
když z návsi Bětuna v tom zprávu nesla novou:
„Cikáni utekli i s dcerou Podholovou,
a holubář, prý, hledá Evu po stavení
a po vsi všude, v poli velký nářek veda.
I blázínek, ať mezi cikány ji hledá.“
Když řekla to, stál Jaroš právě u maštele
a naslouchaje sem tam, vyběhl ven z dvora.
Strach náhle pojal ho a lomcoval jím v těle.
Šel spěšně k chaloupce, popatřil na holuby,
již kvapem slétali, jak spatřili ho shora,
a vešel v síňku, skloniv po otci vzrůst hrubý
i pátral v světnici; tam nikdo. Potom venku
se sháněl šukaje a hledal ve přístěnku
i pod schody, kde tmavo, pak i za komínem
na půdě pod střechou, kde staré harampadí
se skládává, a kam jen plachým stínem
se kočka protáhne, kde vrabci piští mladí.
Však Evy nenašel. I sběhl honem dolů,
kde za stavením hlínovník byl prašný, holý,
jen u zdi kopřivy se převysokých stvolů
v zátiší dařily, líp nežli ječmen v poli,
a vedle široko, v půl stěny velké listí,
hněv babí kryje zeď, zelený od závisti.
Tam z kůry stromové byl dřevník roští plný,
hřád byl tam s kukaní, kam slepička, když snáší,
si vleze kdákajíc, tam také řemeslný
54
byl nábytek. Když Jaroš pátral vkročiv vrátky,
nic v šeru neviděl, leč slípka že se plaší.
Již tedy odcházel a k statku bral se zpátky,
pln hoře a pln stesku bral se podél plotu,
hruď rozbouřenou měl, přemýšlel o životu.
Tak na statek se vracel zvolna pozdálečí,
když Bětuna tam s babičkou ty vedla řeči:
„Je cikánkou, vždyť znáť to bylo na ní;
já vždy jsem říkala, proč se ta holka straní
všech lidí počestných a spíš se hlásí k zvěři.
Já poznám každého, to ať mi, kdo chce, věří.“ –
„Já také, Bětuno, jsem říkávala vždycky,
že nezdá se mi býti rod ten čistě lidský.
I považme, přec tedy jsem se nemýlila!
Vidíme, vidíme! Tak často u nás byla,
jak pak by potom mohly dojiť naše krávy,
když chodila k nám na dvůr i též kolem chlévů.“ –
„I bože!“ Bětuna zas. „Jedno pokušení
nás opustilo. Bože, znám já dobře Evu,
to bylo s ní; vždyť často večer po modlení
vám chodila kol statku – i což pak já nevím? –
Jak niť by točila kol domu krokem levým
vždy napadajíc, a tak vždycky čarovala.“ –
„I mlčte, nestoudná!“ v tom zakřikl ji z blízka
zapálen po uši sám Jaroš. „Vámi získá
kdo na cti, klepařko! Kdy byste pracovala!“
Však Bětuna mu hněvně tak se postavila:
„Mě, hospodáři mladý, do práce hnáť, díla?
To jsem si nezasloužila a je mi líto!
Jsem žena poctivá, mně každý dosvědčí to.
Mně neudělal by to pantáta váš starý,
a tohle musím slyšeť dneska od mladého.
jehož jsem učívala hráť si na husary,
55
co nikdo neřekl mi za života mého.“
Tak spustila a šátkem utírala tváře,
když zhlídla na prahu starého hospodáře,
an sáhnuv pro hubku si v kapsu, pro ocílku
a vyndav zakřísnul, že viděť bylo z blízka,
jak kolena se prohnou; rozmysliv se chvilku,
když jiskru zachytil, již v dýmku sobě vtiská
a bafčí důkladně, tak s dýmem střídá slova,
vždy pomlče, jak bafne, a pak řečně znova:
„Co, synku, sobě vyjíždíš tak ukvapeně?
Co je ti po řeči, jež bez toho se denně
teď šíří po vsi? Podobno, že od cikánů
ti oba pocházejí, – snadno poznať vránu.
Sám Podholu jsem včera stihnul; jaké řeči!
A co ti po každém? Nech jen, co komu svědčí!“ –
„Já nemohu to snésti, by se někdo otřel
o toho, koho znám, jenž lepší, než ti všichni,
co pomlouvají ho!“ – Tu otec oči protřel,
jež v dýmu mizely, a vzkřikl: „Mlč mi, stichni!
Ty divnou jaksi začínáš! Kdo lepším tobě,
než všichni my? Co řekl jsi to, robě?
Ni nemukej mi víc! Chceš dáť se v lidské huby?
Už bez toho je řeč, že víc, než pro holuby
teď chodíš k Podholovi; ať mi konec toho!
Však od Podholy věru nezískal jsi mnoho.“ –
„Vy zkrátka máte je za lidi nejbídnější.“ –
„Mám, nemám! Dcera cikánkou je, jak se praví,
a nelíbí se mi jich život a jich mravy.
Nech toho, hochu, nech a hněv můj ukonejši!
Sic na to vzpomeň si, zda nebolí tě ještě
tvá noha od těch dob, kdy lopata tě stihla,
když spolu ryli jsme – až matka tebe zdvihla.“
Tu Jaroš zachvěl se a pravil zrovna třeště:
„I měl jste zabiť mne, když trápiť se mám nyní!“
56
A spěchal do maštele, na palandu v seno
se zahrabal, když otec rozkřikl se v síni:
„Ty budeš trápiť se a hanbiť moje jméno
pro jakous cikánku? Co mluvíš, nezdárníku?“
A za synem se žene do maštele v křiku.
Však tento zasípěl: „A dělejte, co chcete!
Já jinou nechci již, když té mi odepřete!“
Tu otec vykřiknul, z úst rozezlených mžikem
si vyrval dýmku velkou se zlaceným víkem,
z níž tolik dýmu kolem loudil v rozhorlení,
že v oblacích ho šedých téměř viděť není.
A dýmku držel v ruce, jež se hněvem chvěla,
kořenku prastarou, jež zakouřená celá
se leskla do hněda. Ta dílem starých časů
i dědictvím as byla; o svatebním kvasu
ji darem obdržel od švakra od myslivce.
Jen krátká byla, od úst zakroucená v křivce,
se smrstkem pod oříškem, s rudou kočkou velkou,
od níž dva střapečky se klátily mu dole:
a hlavice, ta kořen byla od jalovce,
dovedně řezaná, jak brázdy stejnou délkou
v ní oral s volky sedláček, a přes to pole
strom větve rozkládal, a za ním vidět lovce,
jenž zdraví oráče a kloboučkem svým mává,
an blíže jelen s větve lupen oškubává.
A nad tou řezbou výše koruna jak jasná
je víčko, které přetře vždycky dýmku shasna;
jsou malé dírky v něm, a odtamtud jak mráčky
se dere vonný kouř, mění se na obláčky,
jež pokrývají řezbu obloha jak nízká. –
Teď celý obrázek otcova ruka stiská,
div nerozmáčkne jej; střapce se zaklátily,
a celá dýmka teď, co v ruce bylo síly,
se mihla mrštěna tam, kde syn ležel v seně.
57
Tak mrštiv otec dýmkou vyšel neprodleně
a bouchl prudce dveřmi: „Již tě nechci viděť,
nezdárný synku! Musím za tebe se styděť!“
Za chvilku babička však do maštele vkročí
a po vnoučeti vedouc uplakané oči
šourá se naproti a vyschlé ruce spíná,
svede ho s palandy a plakať započíná.
Vzdor přešel ho, když jeho chopila se ruky
a na komoru vedla k sobě na výměnek
tak hořekujíc: „Dítě! I pro boží muky,
vždyť jsem tě chovala a překládala z plenek!
Kam, hlavičko má, myslíš, kam jsi rozum dala?
Hleď tamhle kolébka, v níž jsem tě kolébala!“
I ukázala v kout, kde jako pro okrasu
kolébka stála velká, dílo starých časů,
jak kraslice, tak červená a malovaná,
v ní vyřezaná srdéčka: to tatíčkovo
a druhé matčino, jak čí je koho strana;
buď hlava tatíčkova, nožky maminčiny,
jak prvně kolébajíce si dali slovo.
Pak byli ptáčkové tam na lipovém dřevu
tak pěkně malovaní, pohled byl nejiný,
než jak by sýkorky, jež v lípě plny zpěvu
kdys švítořily milému i nevěstičce,
když z toho dřeva kolébka je urobena,
tam také přilétly, by dalidaly po písničce.
Však ptáčci umlkli: neb lépe nežli oni
teď zpívá matička, jež od nich vyučena.
A nade vše zpěv matky, když se k děcku kloní
nad pestrou kolébkou, kam andílky zve všecky
ke svému robátku, by střehli spánek dětský.
Tu tedy kolébku teď povytáhla k předu
dál mluvíc babička: „Hleď, jaké mám už vrásky!
58
V té spatřiť kolébce, jak černé ku pohledu
se houpe jakés cikánče, jež přes kolíbku
již vystrkuje tmavé, zakroucené vlásky:
ni nehnu nohou, neřku rety ku políbku,
neb, bože nedopusť, snad tak bych kolébala,
že vyletěl by divous, drobotina malá –
pán bůh nás uchovej a zachraň všeho zlého!“
V tom matka do dveří se vychýlila plačíc
a vzavši v mateřskou svou náruč syna svého,
na jeho rameno líc uplakanou tlačíc
jej vedla do síně. Tam potkali však otce –
znáť bylo na něm, jak je dojat přehluboce.
Vzal syna za ruku a do světnice k stolu
jej zavedl, tam ruce založil a stranou
níž hlavu naklonil. A když tak stáli spolu,
děl zvolna otec: „Pohleď! Na tomhle zde stole –
je z tisového dřeva; každou mluví hranou
o požehnání. Přišlo naň, co dalo pole,
by živ byl starý rod a uctil svoje hosti;
a chvála bohu bylo vždycky do sytosti. –
Na tomhle stole, dím, už dvanáct Vejvodičů
se povilo, co na tom statku orávali.
Ten stůl i se statkem jsem přijal od rodičů
a já jej tobě dám, jak mně jej oni dali.
Chceš zneuctiť jej, chlapče? Či nejsi mým synem?
Pojď, ukážu ti příklad, z jakých brali rodů
své nevěsty.“ I vyndal knížku šedou, starou,
kde na desce jmen řada, každé v písmu jiném,
a nejnovější písmo nejníže je spodu –
toť jméno otce, matky, syna stejnou čarou.
Tu Jaroš poblednul, a u kamen se dala
v pláč žalostný již matka milující synka.
I babička zrak v slzách ruce sepínala,
neb dojala ji velmi dávná upomínka.
59
Tož otec mírněji zas jal se domlouvati.
Stál v okně se synem a ukazoval v dvoře
vše bohatství, jež chtěl by takto zanechati;
by rozum pojal přec a nedělal jim hoře!
Tu pojednou se vztyčiv otec vyřkl k němu:
„Však já se přičiním a bude konec všemu!“
I sebral klobouk, vyšel mluvě v rozhorlení,
že lidé ve vsi na něj zřeli udivení,
až do vrat u starostů vkročil a pak stanul,
když potkal starostu. Pot po čele mu kanul,
a zraky blýskaly, v bok podepřeny ruce,
až po chvíli slov našed rozkřikl se prudce:
„Vy znáte, nejstarší že jsem já ze sousedů!
Mne každý zná, můj statek i mé plodné lány;
však po svých sýpkách věru já vás nepovedu,
kde tisíce mám v zlaté pšence uschovány!
Vy znáte mě, že chlebem zrovna plýtvať mohu,
však neplýtvám ni drobtem – dík zaň pánu bohu!
Já Vejvodič mám, hleďte, nezdárného syna!
A mého rodu neštěstí hle – cikánka je vinna!
Však to si dokážu, by déle v obci naší
nesloužil ten, kdo s cikány jí jednu kaši!
On musí dostať výpověď, sic budu ztracen!“ –
„Nic už se nebojte, v tom nebudete zkrácen;
sám holubář dnes obci službu vypověděl.
Hledal prý něco včera, o lepší snad zvěděl.“ –
„Kéž bych ho nebyl poznal! Sám bůh mě jím trestal!“
Tak spustil Vejvodič, však rázem křičeť přestal
a hlavu vyděšeně z obou pěstí noří,
když z venčí někdo zkřikl: „Hoří! Ve vsi hoří!“
60
IV.
Ven ze vrat Vejvodič se od starostů řítí
a stane na návsi zpět trhnuv nohou prudce
a vzhůru k obloze rozpíná hrůzou ruce,
kolena klesají, zrak počíná se tmíti,
když vidí běhať lidi a tak volať všudy:
„Na statku Vejvodičů hoří!“ – Nehnul údy,
až kolem běže s konví popohnal ho kdosi:
„Přec pak se pamatujte, sousede! Jste mužem.
Bůh pomoz nám! Ať jenom každý vodu nosí,
snad se bůh smiluje, a neštěstí to zmůžem.“
Tu teprv Vejvodič se pustil do úprku
a lidi předeběhnul, až ho kolem krku
před statkem jala žena, kterou sousedkyně
lomíce rukama, jak mohou, těšiť hledí.
Však statkář supaje se hrne do popředí
a skoro plačky volá k těm, co truhly, skříně
ze statku vynášejí: „Odkud, lidé zlatí,
odkud to vyšlo?“ „Z maštele!“ ti jemu řekli.
Tvář zakryl si, co tito dál se s truhlou vlekli,
neb s hrůzou na svou dýmku počal vzpomínati:
„Vždyť tohle není na nás boží dopuštění!“
zalomil rukama. „Vždyť za všechno já mohu!“
A jako šílený v dav hlučný mísil nohu,
neb vzpomněl na knížku, v níž skládal svoje jmění
i spisy všeliké, ač pozdě-li už není.
Tak na síň spěchaje, jež halila se v dýmy,
tam potkal babičku, jež pomatená celá,
zrak v sloupu, přeslici a kvedlík pěstmi svými,
zoufale držela a k němu zaúpěla:
„Ach synáčku můj drahý, co pak se to stalo,
61
co se to učinilo, rodičko má boží?
To naše stavení, že by nás nepřečkalo?
Čím pak jsme zhřešili? Co bůh to na nás složí?
Ach mám tam, lidičky, mám řůženec tam svatý,
a v koutě kolébka – tu pro rod zachovejte,
sic po nás na vždy veta. Honem pro ni spějte!
Obrázky po stěnách mám – vzpomeňte i na ty,
bůh vám to odplatí! Ach co pak z nás teď bude,
co z nás teď bez stavení? Zasteskne se všude!“
Tak naříkala, syn však potěšiv ji krátce
a na vše strany křiče, rozděloval práce.
Tož zatím dým, jenž jako spadlý s nebe,
s těch míst, kde očistec, půl obce zahaloval,
jak z kotle pára ze střechy vždy vystupoval,
jak hrozný anděl, jenž má oblak kolem sebe
a rozhaliv jej náhle zaleskl se strašně,
jak vytasený meč, jak výbuch silné vášně.
Už střechu prorazil, už viděť na hřebenu
kohouta rudého, jak v přísloví se říká,
a jehož, je-li dobrý, mají za plivníka.
Už došky, kalence jak u divokém plenu
se střechy rozmetává, soptí jiskry vzhůru,
jak přidať by chtěl drobným hvězdám do azuru.
A ve víru tom žárném nejvýš u komína,
kde poloptáci oni, siví netopýři,
svá hnízda mají tmavá, hle ta drobotina
jsouc za dne slepa, sem tam zrovna v oheň míří.
Už latě s hambalky jak ze živého zlata
bez došku lesknou se a lomenice shora
počíná chytati. Když babička to zřela,
že plamen šlehá již tam, kde je soška svatá,
tak úpěť počala, jak živého by tvora
měl oheň ztráviti, a chytla se v půl těla,
62
na špičky vystoupla a hlasem modlila se
k svatému Janu – hořelť – a pak klesla zase;
se selkou střídavé tak žalovaly spolu:
„Pohleď, má nevěsto, kde jsem tě požehnala,
v té bílé světnici, kde stůl je prostřen plátnem,
ty ve věnci s mým synem – hosté kolem stolu – –
můj spasiteli, hoří, teď tam plamen sálá!
Ach náš dům není stavěn na základě špatném –
jen haste, lidičky, jen haste!“ zaúpěla,
a hospodyně za ní uplakaná celá:
„Už hoří v komoře! Tam truhla malovaná,
a plno plátna v ní; co za dvacet jsem roků
lnůlnu nasila se, nasušila! Práce planá!
Co vřeten, potáčů, než bylo do přadenka
o dlouhých přástvách v zimě, když k nám na doskoku
se sešlo přadlen, za nimi pak pod okenka
se táhli mládenci. – Kop deset je ho jistě,
Lužanský tkadlec ví, a sama jsem je čistě
na kolích bílila, na slunci polévala.
Ach babičko, mé šaty! Co jsem za ně dala!
Jen sukní padesát! Z nich sedm na neděli
jsem vždycky nosila. I kožíšek můj starý,
i všechno bohatství a od přátel mých dary,
vše shoří mi, i hrnce, nábytek můj celý,
i másnice – tam stojí v koutě u kuchyně...
Ach, kde jsme sedávaly spolu na práh síně
na jaře v slunečku, mně Jaroš skákal z klína,
a hospodář k nám sedal po své práci denní,
nad námi vlaštovky! – Ach vidíte, jak dolů
se řítí jejich hnízda sprahlá od plapolu!
Ach bože nebeský! A kouř jde od komína,
jak koláče bych pekla na to posvícení. –“
63
Tak hospodyně lkajíc rvala sobě vlasy,
to ono vykřikla, nač právě vzpomněla si,
i vzchopila se na ráz, běžíc ke špejcharu,
kde v moučnici má vajec vysázených kopu,
a chlebník plný chleba visí ode stropu.
Leč to i ono snad by zanechala zmaru,
i kupy pytlů plných nejkrásnější pšenky;
než ona v pytli svrchním groš má uschovaný –
ne z tchoře snad, leč od krav, od drůbeže
co nastřádá. Neb často synek od maměnky
si musí vyprosiť, když k tanci béře panny
o pouti k muzice, tož stříbrňák už střeže
máť nějaký a strčí, ani otec neví,
neb on si myslí ještě, hudebník že sleví.
Tam chtěla nyní selka, však ji nepustili,
neb dlouhou řadou lidé od studnice stáli
a z ruky do ruky si konve podávali,
až po žebříku na špýchar, kde vodu lili,
a nade všemi Podhola stál na hřebenu,
jak obr mohutný a z konve deštil vodu,
dnem vzhůru obraceje jako v božím jménu,
by hustým lijavcem střech slámu oplakoval
sám svatý Florián, jenž patronem byl rodu.
V dým z pola ukryt, z pola v pastuším svém rouše,
hned na jev vystoupil, hned v oblaku se schoval,
jak čaroděj se zdál, an zbojný živel krotí,
jenž jemu z kouzelného prchnul ze zajetí.
Se skrání po vlase mu teče, jak se potí,
a po jiskře hned lape, po žluté jak mouše,
jež každou chvíli z ohně na špejchary sletí.
A hospodář jen volá, úpěnlivě prose:
„Ach špejchar zachraňte mi! Mám tam pšenky skládku,
sto korců, chybí dva; neb tolik zrodilo se
mi klasů plnozrných na každičkém řádku,
64
kde símě hodil jsem. Tu sýpku zachraňte mi!“
A vida Jaroše, jak s Podholou se činí,
pocítil v srdci svém tím hořčí všeho vinu
a na něj dokřikl tak žalně: „Čiň se, synu,
čiň, synáčku!“ I spěchal, dobytek by němý
odvázal v chlévu, koně vyvedli už jiní,
když chytaly už stropy od hořících latí
a dobytčata hrůzou začla střečkovati.
Jak první kráva vyšla, s prahu rozhledla se,
krk dlouhý natáhla, v zad rohy, v hrozném hlase
tak zabučela z dlouha, jako hlásný s věže,
jenž v noci hluboké kraj, město, spánek střeže.
Tak mocný hlas to byl, že jistě za vesnicí
až v polích slyšeť byl. Tu všichni pomocníci
hned ohledli se k chlévu, odkud právě s býkem
sám hospodář se hnal. Tím zrovna okamžikem
lať spadla se střechy; býk sotva z chléva skočí,
kus došku hořícího na hřbet sletlo jemu:
srsť hned mu chytla rudá. Zařve a se bočí,
střečkovať počíná a zrovna v trysku měří,
kde sotva uniknuv dřív nebezpečí zlému
se statkář potácel. Býk po něm níže rohy
dva zahnuté své k zemi. Vykřikl tu mnohý,
když statkář klesl na zem. Přibíhali,
leč proti zvířeti byl všechen odpor malý;
býk zuřil spíše víc, když zaháněli, bili
do něho ukrutně. Řval bolestí a vztekem
a hlavu kudrnatou stavěl nad člověkem.
Tu každý bojí se jej za kulaté rohy
zachytit, pojednou až celý udychaný
se přihnal Jaroš, zaúpěl a vzepřev nohy
dvou rohů chopil se, by zadržel je dříve,
než bodnou po otci – ten synek přeubohý!
65
I bylo podívání všechněm hrozné, tklivé,
když otec povstav zas chtěl vysvobodiť synka,
jenž rohů držel se a býk jím sem tam smýkal
víc zuře jen víc bit jsa, bučel nebo hýkal
a Jaroš zápase jen vzhledl na tatínka,
jenž lomě rukama se ohlíží a volá:
„Pro boha živého, už nechte shořeť všecko,
jen pojďte, zachraňte mi jediné mé děcko!
Hned dám vám svého statku pšeničného půli!“
V tom Jaroš vzkřiknul, neb jej rohy přitisknuly
tak usilovně ke zdi, že by jistě ducha
byl vypustil, ač v býka otec silou buchá
jej zabiť usiluje, Podhola když náhle
uvolnil jemu ruce proti býku vztáhlé.
Ten zabučel, když silák shýbnul jeho hlavu
za rohy drže jej až k samé téměř zemi,
že ti, co viděli to, strachem užásali,
a mnohé slovo soustrastné se zdvihlo z davu,
když zvíře červené v tom silami se všemi
do země opřelo a chvostem ohánělo
kol sebe kopajíc i hlavu krátké šíje
vyzdvihlo s Podholou, jenž počal ustupovať
v před nebo do zadu své prohýbaje tělo,
jak býk s ním zápolí. Již pot mu tělo kryje
a postupuje v kolnu, kde se mínil schovať.
Tu však jej ku stěně býk přitlačil a dusil,
že k lidem povzdechnul; znáť bylo, kterak zkusil.
I stáhl obočí, jež velké, jako bývá
u výrů, nočních sov, a jak jím pohne dolů,
tu oko pomalu se v jeho řasách skrývá –
zrak jestřabí a brvy – pírka od sokolů.
On v pěstech mohutných dva rohy zakroucené
a hladké, kulaté dál držel napjav svaly
a býk jen mručel, zraky veliké dva sklenné
66
mu v hlavě leskly se, ač tyčemi ho prali,
dál zatvrzele tiskl; nebezpečno býka
poraniť – nedobiť! Však Podhola se smýká
znenáhla po stěně až se zvěrem se hnuli,
kde kolna podepřena mohutnými kůly.
V ty býka zavlekl, že uvíznul jak v kleci
a pak si oddechnul, i trýzně jeho svědci.
Tak uvolněn jsa holubář hned zase spěchá
i vykřikne: „Vy nimry! Na špýcharu střecha
vám již již chytá. Háky! Trhať krovy dolů!“
Děl a hák dlouhý nořil sám již do plápolu.
Již padá s rachotem změť polámaných latí,
a znovu nasadí, co druzí pomáhali,
a silou obrovskou již lomenicí klátí,
že užasli i ti, co sílu jeho znali.
Šíj nahnul do zadu a nohy opřel v předu,
jak se stavením v boji, tak byl ku pohledu,
jak trhal hákem k sobě, vždy to zapraštělo.
V tom výkřik vznikl vůkol, však už za rachotu
ta šedá lomenice padla, jak by hřmělo,
a udeřila v zem. Tu v hluku, křiku, hřmotu
hned sbíhali se všichni na tom jednom místě
a hrůzou vykřikli: „Je zabit – zabit jistě!“
Z pod šedé lomenice člověka vytáhli –
to Podhola byl nebožák, ni nehnul údem.
Hned všemi pohnul v srdci tento případ náhlý,
hned litovali obra schváceného trudem:
„Cizího zachránil, hle, chuďas, a sám padne!
I tak to bývá v světě. Ruce má už chladné“chladné.“
Tak soused Vychna vzdechnul, starosta pak řekl:
„I vždycky jsem to mluvil, že je člověk dobrý,
a v práci za deset, že přemohl by obry.
Byl hodný, jářku, aby každý před ním smekl!
67
A že byl zamračený, kdož ví, co ho hnětlo –
hádal se se zvěří i stromy – co se pletlo
mu do cesty; a nevíme, kdo byl to s námi,
bylť zavřen v zármutku a s nikým nebyl známý.“
Tak od ohně, jenž klesal se strženým krovem
se zástup nahromadil při neštěstí novém.
Tu všichni ustoupili panu učiteli,
jenž obě ruce v před a nakloněnou hlavu
se mísil poděšen v střed ztrnulého davu
a k nešťastníku tomu naklonil se celý
a k srdci tiskna ucho řekl šeptem: „Dýchá!
Hned do pastoušky jeho odneste jej zticha.“
I naložili jej a čtyři statní muži
jej do pastoušky nesou, lidé se k nim druží,
a jiní hasí dále strhujíce krovy,
tak že již požár klesá. Sýpky zachráněny,
domovní stavení jen, maštele a chlévy
do stěn jsou zničeny. Však dojemnými slovy
statkář je vybízí, by polévali stěny
i sám se čině mezi planoucími dřevy.
Tu po návsi vůz zahrčel. Co pokdy měli,
hned odskočili od požáru, vyhlíželi,
a kde kdo byl, v tom místě, na kolena padli
a bijíce se v prsa ruce křížem kladli,
když viděli, an Vychna v košatinách veze –
v rukou si klobouk drže – s pánem bohem kněze.
Tož ihned za ním zástup k pastoušce se blížil
a taký hovor veda v hruď se bil a křížil:
„Tak, hleďte, pro cizího nasadil své síly,
a nyní chuďas ani nikoho tu nemá,
ni toho, jenž by oči rukama mu dvěma
zatlačil. Bože můj! Vždyť v poslední tu chvíli
vždy člověk pátrá kolem. I ta jeho dcera
68
tak zmizí najednou, jak zapadla by v zemi,
a vyháněla v pastvu přece ještě včera!“
„A zeptejte se ho, snad přece věděl by to.“
„Když posud nemluví! Je nadobro snad němý,
to od leknutí nejspíš. Nedal ještě slova.
Tak je ho člověku chudáka zrovna líto.“
V tom utichnou zas všichni: Z bytu Podholova
se vrací šedý kněz, jenž usmívavou, vlídnou
je tváří pozdraví, co líbají mu ruce,
a potěšiv je v strasti kráčí ku požáru,
kde lomoz utichá a plameny už řídnou.
Potěchou uleví též statkářově muce,
že bůh mu nahradí, co odejmul mu v stáru,
a ze vsi odjíždí. Tu Jaroš úzkostlivý
se od požáru ztrácí, ku pastoušce spěší
a ptá se lidu cestou, holubář-li živý;
chtěl zbaviti se tíhy, zeptať se, kde Eva.
Něm holubář jest posud. Jaroš hlavu věší,
ruka se vlasů týká, k boku padá levá,
tak k ohni vrací se. Když pozřel na tatíka,
jak upachtěn se s trámem ohořelým smýká,
jak zdvíhá oharky a jmenuje, čím byly,
tu nohu od stolu, tam domovních kus dveří,
jež první otvírával, zavřel v pozdní chvíli,
jak zoufale to zdvíhá, očím sotva věří
a posupně se dívá, zrakem sem tam točí
a pomalu se hrne slza z podobočí,
jež kolem úst se sveze zatočenou rýhou,
a k synu pohlíží, tu vzdechli stejnou tíhou
a zraky sklopili...
Již táhlo k podvečeru,
stín houstnul ve stromech a dým se ztrácel v šeru.
Nad smutným spáleništěm černý komín trčí
69
opálen, z cihel, z rumu nad ty čtyři stěny,
v nichž duté zejí díry – okna; z nich se kouká
žhavými uhly smutek. Před vraty pes vrčí,
a kráva s telaty, jak jsou už naučeny,
že do stáje se hrnou, když se stmívá louka,
teď k chlévu berou se a na kouřícím stání
své místo hledají, jak jindá, ač jim brání
přiběhši děvečka a metlou do nich pere –
ni hnouť se nechtějí. Tu matka s hospodyní
se v nový dala nářek, když to každé zvíře
se chtělo domů bráť, a kury v stromy šeré
jak na hřád sedaly. I otci zle se činí
po každé, vzhledne-li, jak přes dům jeho šíře
se valí dým jak oblak pověčného času,
jenž přikryl rodu minulosť. V tom jemu v hlavě
zvuk zvonku zatrhnul, tak zazněl usedavě.
To postrádaje někdo dlouho jeho hlasu
sám za Podholu došel – smeknuv – ke zvonici,
kříž udělav se chopí provazu a lící
se k nebi obrátí, kde svítí už, se dívá,
za provaz tahá, jak by závoru chtěl nebe
nadzdvihnouť zavřenou, neb svět se připozdívá.
A jak jím zatahal, tu klinkot zvonku lkavý
k těm, co jsou venku ještě: „Pojďte domů!“ praví. –
Modlil se Vejvodič a spatřil vedle sebe
v tom pana učitele. „Komu odzvánějí?
Živ Podhola?“ ptal Vejvodič se tesklivěji.
„Živ!“ pravil učitel a pojal jeho ruku
a jemně, rozvážně, by zmenšil jeho muku,
zval do síně ho školní právě prázdné dětí.
Dobytek sousedé se jali odháněti. –
Však Jaroš, jak jen mohl, k pastoušce se plížil,
neb dvojí strach mu srdce zarmoucené tížil:
70
Kde jeho Eva je, a živ-li otec její.
Tak popálen i mokrý, černý v obličeji
zas u Podholy stojí, čeká, promluví-li,
a s řečí dojemnou se k nemocnému chýlí:
„Co všechno pro nás trpíte! To máte za to,
že jste mne zachránil i tatínkovi jmění.
Bůh ať mi svědkem jest – a jeho jméno svato –
že se vám odměním, neb teď už v světě není,
co od vás by mne odtrhlo.“ – Tu schýlil níže
své ucho k nemocnému, dech si v ústech víže
a slyší: „Nevíš snad, kam zašla Eva, hochu?“
Poblednul Jaroš zarmoucen: „Já myslil spíše,
že od vás o ní zvím!“ I zamlčel se trochu,
když hlavou vrtě Podhola zas ležel tiše.
V tom vešel učitel a Jaroše ven veda
tak domlouval: „Jdi ku svým, pobudu zde zatím,
pak mne zas vystřídáš, až do školy se vrátím.
Však stavil jsem se k Vychnovům též pro souseda,
chce se mnou nocovať. Jdi, pospi do zítřka si!“
Tak Jaroš odešel a tvrdě zaspal asi,
neb v bílé ráno teprv s hrůzou paměť budí,
a srdce jak by chtělo vyskočiti z hrudi.
Šel za jinými smutně k spáleništi domu,
a nežli na poptávku přiblížil se komu,
v tom spatřil, Vychna kamsi s učitelem jeli
a ptajícím se: „Za Labe!“ jen pověděli.
V.
„Kde jenom Eva je, když u cikánů není?“
tak Jaroš zaslechnul, když přišel k spáleništi.
„Kdo o ní vyprávěl?“ hned Jaroš v utržení
71
se zeptal souseda. – „Nu Jáchym!“ – „Odkud ví to?“ –
„Což pak jste neslyšel? Však ještě tamhle piští
hanbou a zármutkem. Je stavení mu líto.
Vždyť pošetilý hoch ten pryč byl za cikány!
Ta, co mu udělala, za sebou ho táhla,
že koně opustil i ruchadlo i lány
a za tou černou šel. Až dnes ho ráno znáhla
Bětuna objevila mandel rozhazujíc;
i vzkřiknul bolestí, jak zatáhla ho rujíc,
ze snopů vykulil se hanbou všecek rudý,
neb bez kabátu byl a ztratil nohavici,
byl všecek rozedrán, že sotva skrýval údy.
Tak cikáni ho svedli! Inu je co říci.
Však tamhle Bětuna to vypravuje všude –
ta spořádá ho, dokud poctivá niť zbude.
On sám pak přiznal se, jak cikánka ho černá
na konci zapřela; vždyť měla pronevěrná
mladého cikána, jejž Jáchym utkal v hádce,
a výprask utrživ utekl domů krátce.
My hnedle ptali se, zda Podholovu dceru
snad u nich uviděl, jak říkalo se o ní, –
a hleďte, není u nich. Boha svědkem beru,
že holce křivdili. Však kde se jenom honí?“
Šel Jaroš rovnou cestou hoře pln a smutku
dychtivě k pastoušce. I zachytal se plůtku,
o husu zavadil, jež na jedné jen noze
tu spala před vrátky, a ticha se už hroze
poplašen vrznul vrátky, vběhl rychle v dvorek,
a zastavil se hledě dychtiv do okenka,
v němž v rozích visela jak záslon jemný vzorek,
síť šedá, stříbrná, pavouků příze tenká,
a hleděl dovnitř. Ticho; s protější jen stěny
je slyšet hodiny. Pod nimi na posteli
72
spí hlasně oddychuje, kolem obklopený
perutmi holubů, sám Podhola tak blaze,
jak kdy by nebyl spal už aspoň týden celý.
A holoubkové tiše chodí po podlaze,
i vyskakují po klase, jenž visí s lůžka,
a po skle na okně si bzučí hlasem muška.
Však po Evě ni vidu nikde ani slechu.
Odvrátil Jaroš hlavu, naklonil ji k hrudi,
a sotva zrno ptákům hodí pro potěchu.
Zatesknil, zatoužil. A co se takto trudí,
tu nad ním zatleskal, jak děcko ručičkama,
když matku překvapí, jež hledá je si hrajíc, –
u výši Evin perlák, an se snášel dolů.
Tak bylo Jaroši, jak duše Evy sama
by byla přiletla tu jeho touhu znajíc
a teď jej oblétala žalostivě v kolu.
I shání drobty v kapse, rozhazuje, láká
jej hvizdem. Přilákal. Již perlového ptáka
si tiskne k líci, on pak houká úzkostlivě.
A když tak k němu mluvil a jej hladil snivě,
cos v prstech uvízlo mu – bílá cedulička,
a na ní litery. Hned ptáku s šíje smekl
to drahé znamení, a jal se z písmen hádať,
a písmě k písmeni i slůvko k slůvku skládať,
až po líci proud slzí neutřen mu tekl:
„Na stokrát pozdravuju Tě, co čteš mé psaní,
jež z cizí dědiny Ti píšu chvějnou dlaní.
Neb myslila jsem stále: Neuvidím více,
neb nevrátím se tam, ač slůvek na tisíce
bych ráda poslala i vzdechů, slzí taky –
pořád je utírám a mám jich plné zraky.
Však kdo mne potěší? Kéž na chvilku jsem ptáčkem,
jenž létá v oblacích a na keř sobě sedne,
73
hned přeletěla bych ty dálky nepřehledné.
Však vím, co udělám: promluvím s malým žáčkem,
co do školy jde sám, housličky pod paždíma,
dá z kabelky mi lístek, také péro podá –
a drobné seju písmo pod rukama svýma,
holoubka pošlu s ním. – Ach škoda, bože, škoda!
Vždyť ptáček spatří tě, když krmiť jako jindá
jej bude ruka tvá a z kapes zrní vyndá. – –
Však bůh tě pozdrav hochu na stotisíckráte,
už přeju vám tam všechněm, ať se dobře máte.
Neb už se nikdy, nikdy nespatříme spolu –
neb zažila jsem mnoho, milý hochu, bolů.
Když z domu prchnuvši jsem došla v tyto strany,
kam cikánka mi řekla, tu zrak uplakaný,
jsem sedla na břehu, kde proudy Labe plynou
odkudsi z daleka a opět do daleka,
a zastesklo se mi. I volám na člověka,
jenž kolem jde, a ptám se, pátrám po své matce,
i ptám se druhého, a ten mi poví krátce:
,I cikánů tu dost! Kdo pak se o ty stará.
Včera tu pochovali jednu. Tak, tak včera zrovna.‘
Tvář jsem si zakryla, neb žalosť nevýslovná
mne pojala. Jdu na hřbitov, a tam, kde fara,
stál stařičký pan farář a se díval za mnou,
když na hřbitov jsem vešla, hledajíc hrob nový –
už bylo navečer – a hromádku jsem hlíny
neuschlé spatřila. Tu strastí přenáramnou
mi srdce pukalo, když s dojemnými slovy
mě zdvihl pan farář a na hrob sednuv jiný
vyptav se vyprávěl, co vzkázala mi matka,
když smířila se s bohem, mně i tatínkovi
vše dobré jenom přejíc. – Maminko má sladká!
Co vše jsi vytrpěla, hledajíc nás stále,
žes opustila hříšně kdysi naše krovy,
74
to k vůli člověku nevěrna tatínkovi.
Ó teď už vím, proč často jsme se nenadále
pryč stěhovali s místa, a to nebožátko,
má maminka, nás hledávala v prachu, blátě,
po světě širokém; a sotva našla krátko –
prý vždycky po holubech – otec blíž ji tuše,
hned se mnou zmizel pryč, a matka v nové ztrátě
si zoufala a klesla, jako bludná duše
s loutkáři chodila, a když se od cikánů
cos dověděla o nás, až sem došla s nimi,
a tady chudinka, tu dokonala v Pánu – –
samotna! Ó já vyhrabu ji prsty svými!
Tu sedím na hrobečku, smutně hledím kolem,
zrak tone v slzičkách a srdce puká bolem:
vždyť včera jsem ji ještě mohla zastať živou
a nesměla by zemříť na mou prosbu tklivou!
Již nevrátím se odtud. Vyřiď tatínkovi,
ať za mnou pospíší a najde službu tady,
neb jsem mu uprchla. Pan učitel mu poví,
jenž potkal mě, když jsem si nevěděla rady.
A vyřiď ještě, že se nikdy už v tu stranu
k vám nevrátím. Jak vrátiť? Zlí tam lidé ke mně,
a matku vyčtli by, ač kryje ji už země.
A kdy by nevyčtli, tož přec tam nezůstanu –
neb nemohu, můj hochu, jenom tobě k vůli,
pro tebe nemohu – by někdy nenaříkal
tvůj otec i tvá matka, že jsi se mnou zvykal.
Pán bůh jim zdraví dej, by dobrým vzpomenuli.
A ty si také vzpomeň, podrž holoubata
i mého perláka; až budeš krmit vždycky,
dobře je počítej. Vždyť jak má matka zlatá
snad po nich poznám tě, jestliže život lidský
mě někdy zanese v ten kraj. A také ještě,
až přijdeš v Zadní hon, tam hlínovník je v břehu,
75
a díra do stráně, kde za hustého deště
jsem vždycky skryla se. Až půjdeš někdy kolem,
jen se tam podívej! Možná, že myška v běhu
se kmitne po zemi; tam v koutě pod kamenem
mám obrázečky schované na jílu holém;
ten jeden, od tebe co podepsán mým jménem,
mně pošli po otci a druhý ponech sobě. –
A ještě vzpomínám, že v poslední jsem době
v kukani podkladek nechala na dřevníku.
Co teď už mě to hněte? Nepřijdu v ta místa –
ne, nesmíme se nikdy, hochu, oddať zvyku,
neb nejsme pro sebe – tvůj rod ti jinou chystá.
Na vždycky zapomeň, co bylo mezi námi,
tak jako když ten ptáček zmizí za horami.“
Tak slůvko ke slůvku si Jaroš skládal zvolna,
a slza za slzou mu z oka skápne bolná,
psaníčko stiská v prstech, otvírá je zase,
a volně do školy tak ku svým ubírá se.
Tam vešed do světnice, kde jsou všichni tiše,
a jenom vzlykání a smutné vzdechy slyše,
vrhnul se zoufale s tím psaním před tatíka,
a slovy, dojemnými hovoří a vzlyká:
„Už, tatínku, se na mne nehněvejte za to,
co stalo se; vím, že já příčinou jsem všeho,
vím, pro ten hřích že pro mne na světě vše klato
a přec se nespustím už předsevzetí svého.
A darmo bych vás sužoval i sebe mořil,
všechno mi odpusťte, tu všechnu se mnou bídu,
a dovolte, ať zkusím, nač mne pán bůh stvořil –
chci na vše zapomenouť a si nalezť klidu,
chci dáť se na vojnu.“
76
Jak blesk by z čista jasna
byl udeřil, tak všechny vzbouřil tímto slovem.
Zrak otec vytřeštil a sepjal ruce žasna,
a matka s babičkou se v nářku vrhly novém
zas na Jaroše, tiskly, objaly ho obě
a s pláčem zaklínaly, všecko slibovaly
i otce prosily, jenž zvolna přišed k sobě
tak smutně hovořil: „Již dosti velké žaly
nás, dítě, zkrušily, ty ušetři nás, synu!
Já nedávám ti této hrozné strasti vinu,
a nebudu ti překážeť – bůh dost mne trestá
skrz vlastní ruku mou. Snad je to jeho cesta;
a dá-li, postavím ti statek opět z rumu,
jsi dospělý už sám, pak dělej po rozumu“rozumu.“
Tu všichni s napjetím zas patří k Jarošovi;
ten ale smuten dál, a hlavou vrtě poví:
„Co platno mi už teď: tu vizte její psaní!“
A matce na ňadrech se pustil do vzlykání.
Tu otec psaní vzal a k oknu kročiv blíže,
prstem si ukazuje, četl bez obtíže,
a ženské poslouchaly, často zavzdychaly,
a oko hojnou slzou často se jim kalí.
Když otec dočetl, dí takto odhodlaně:
„Je hodná holka to, a je v tom ruka Páně,
pan učitel ví o ní. Odjel sice někam,
snad pro doktora, však jej každou chvíli čekám,
a holubář-li neví, on mu o ní poví.
Když tomu pán bůh chce, tož pojďme k Podholovi.“
Syn povstal radostně a líbal ruku otci,
i matka s babičkou slz nemohouce zmoci
hlasitě plakaly. Syn s otcem už byl z domu,
když nesouc šalvěje a trochu bylin k tomu
zpět zve je babička: „To dodá jemu síly;
už jděte s bohem, byste dobře pochodili.“
77
V pastoušce už je líp: Podhola odpovídal
a obklad studený sám na ránu si přidal.
Však oči zamhouřil, když viděl, ode dveří
jak polehounku k němu Vejvodič sám měří,
a tklivě zdraví ho: „Zas byste povstal brzy!
Bůh sám vás pozdrav, zachovej na dlouhá léta.
Moc ztratil jsem, však bez vás ztratil bych půl světa.
Jen to mi starosť dělá, velice mne mrzí,
že sám jste v takové se vydal nebezpečí.
Nu, dá-li brzy pán bůh, až se rány zléčí,
chci se vám odměniť, jak jenom zasloužíte.
Mám syna, na ženění skoro, jako víte,
vy dal jste mi ho zas, a já chci také dceru.
Jen kde ji máte, rcete; pan učitel věru
vám o ní pověděl!“ Tak statkář končil v řeči,
a Jaroš od dveří se blížil pozdálečí,
když holubář, jak ležel, na bok zvolna vstával
a loktem podepřen, tvář jevil ustrnulou,
v půl tváře mračil se a usmíval se půlou,
pak jak by zaháněl je, rukou příkře mával,
a chtěje promluviť dvakráte načal slovo:
„Co povídáte, statkáři?“ A klesl zase
jen zašeptav: „Má dcera není pro Jaroše,
ta není pro statek!“ Tu líce statkářovo
se protáhlo, a Jaroš zalkal v žalném hlase,
když otec promluvil: „Což odneseme koše?“ –
„Jste moudrým, sedláku; což nerozum vás chytá?
Kdy bych vám vypravoval! Znám, kde štěstí lítá!
Měl bohatou jsem též, a podnes mne to mrzí,
zašla mi s tulákem a opustila dítě.
Možná, že litovala – ten jí nechal brzy,
však já jsem zmizel jí a žil jsem tady skrytě.
Možná, že příliš trestal jsem, však běda:
Vždy jsem se toho bál – teď dcera matku hledá.
78
Vím, co je pro koho, neb trpce jsem se učil
i nepřipustím, aby druh kdys druha mučil.“
V tom sebou škubnul zprudka, také druzí vzhledli,
vůz venku zahrčel, a do dveří již vedli,
pan učitel a Vychna vzlykající Evu.
Ta jedním skokem klesla k lůžku Podholovu,
jenž tvář svou pochmuřenou nutil do úsměvu,
a ruce k němu vzpjavši zavzlykla v tom slovu:
„Já jsem vás opustila, tatínku můj milý!“ –
„Tys viděla ji?“ otec dí, a dcera plačíc:
„Ach tatínku, jdu smutná od ní, od mohyly!“
vyhrkla ze sebe tvář k jeho ruce tlačíc.
Zavzdychal Podhola a líce do peřiny
obrátiv zahučel a už jich neukázal,
až zas pan učitel, co doktor z města vzkázal,
mu začal vyprávěť a hovor začal jiný:
„Zdráv opět budete, děl doktor, jen se snažte
klidně se zachovať a olejem se mažte.
Vždyť musíte zas brzy v pastvu vyháněti,
co by vám řekly ovce? A ty naše děti
hned by se zapomněly modliť Anděl Páně.“
Tak pokašlávaje a mna si obě dlaně,
pan učitel se usmál, vyndal tabatěrku,
a podav kolem sám též nabral mezi štipce,
a šňupnul skrčiv hlavu vypjav brvy vzhůru:
„Nu nenechte již plakať tu svou hodnou dcerku!
Když nepoznala té, která ji na kolíbce
kdys hýčkala – ta čista vzletla do azuru
a s bohem smířena vám odpouštějíc žehná –
nahraďte její dceři, ta ať blaho pozná,
jež prchlo rodičům.“ – Tu ani brvou nehna
se starý zadumal, a líce jeho hrozná
obměkla znenáhla, když Eva plačíc bolně
79
jej objímala a s ní Jaroš toužil spolně,
a starý Vejvodič mu opět podal ruku:
„Nu, Podholo, jsem také o něco dnes chudší,
zmírněme sobě vzájem strasť a různou muku.“
Tu Podhola vzal hlavu Evy do náručí
a ukázal jí k oknu: „Hle, kdo to tam ťuká?“
A nežli na peřinu sklesla jeho ruka,
zahvizdla Eva tence: hned tu holoubata
i staří holubi se dali do hučení.
Když hvizdla podruhé, již křídla vzduchem šustí
kol otce, dcery, Jaroše, jak chudá chata
by plna byla duší, jež se v ptáky mění
na čarodějky hvizd, než z kouzla je zas pustí.
I posedali všichni holoubkové siví
až na hruď svého pána, jenž jim hlavou kývá
vztyčiv se na posteli a se pousmívá,
i dívce na rámě, jež vyvedla ty divy,
i Jarošovi v klobouk, kam jim zrní hledá
odevšad z kapes, blahý s nimi hovor veda.
„Pohleďte na dušičky! Od maminky letí –
snad ještě v nebi se jí stýská po dítěti,“
děl učitel – „hle, otče, ruka statkářova!“
Dvé potkalo se mužných rukou na ta slova.
**
*
Děl ptáček ptáčkovi: „Kam dneska, bratře mladší?
Či na keř zelený, či vzletnem v podoblačí?
Tam pod jablůnku květnou, milenci kde spolu,
a na ně tenké lístky větřík hází dolů;
my po písničce dáme, oni po zrnečku,
a ponesem svým mladým zrnka do zobečků.“
80
Děl ptáček ptáčkovi a oba šedé peří
po vzduchu rozstřeli, zvlášť každou perutěnku,
a zafrčeli, sedli na tu haluzenku,
kde milá sedá s milým při šípkovém keři.
„Už tady nejsou!“ trávník, lístek, kvítek šeptal.
„On hospodařit šel, jí před bohem se zeptal
a domů si ji odveď na ten bílý statek,
by jizbu zjasnila, by vrčel kolovrátek.“
Už budou tedy svoji! Nový statek bílý
s lesklými okénky, s korouhví na hřebenu,
dnes první přečká hod a rodu vzácnou chvíli,
neb mladý hospodář v něj mladou vede ženu.
Už vozy čekají a koně vyšňoření,
již svatebčané bodří naléhají k spěchu
a nevěstě, jež pláče, pějí pro potěchu,
se smíchem hubujíce, že jí viděť není.
Ta sedí v komoře, ač dávno vystrojena,
ven nechce vyjíti a šaty slzou třísní
i šáteček, neb slyšíc otce, matky jména,
štká, srdce puká při té svatebčanů písni.
A vyvedli ji ven a na vůz posadili,
a Jáchym se již chystal křiknouť na kobyly,
když kolem Podholy se zástup kupil, nutě
jej na vůz usednouť, on pak se tomu bráně
a v kapsách pláště ruce, rozháněl se chutě:
„I já se nepovezu, jeďte jménem Páně!
Mám zdravé nohy, chvála bohu, a dřív pěšky
tam dojdu; je vás dost!“
„I co pak jste tak těžký?“
naň volali a na vůz vsadili jej mocí,
když sama nevěsta též přimlouvala otci.
Již biče práskají, vše hne se za hlomozu,
81
v tom Bětuna se hrne k nevěstinu vozu,
zadrží oprati, ač Jáchym se jí brání,
a se slzami v očích také spustí přání:
„Dej vám bůh mnoho štěstí a na dlouhá léta!
klas na poli ať zraje, jabloň v sadě zkvétá,
hus aby baniny a hojně kuřat kvočna
i kráva měla telátek, by v stáji skočná
vám byla hříbata, čáp starý za komínem,
by chodil statkář s klidem, selka s plným klínem!“
V tom práskl Jáchym bičem, koně trhli vozem,
a Bětuna div tělem nemrštila o zem!
Již slyšeť nebylo, jak laje mu a hrozí,
neb dávno jsou již ze vrat, dávno ze vsi vozy.
A již jsou na drahách. Tu jízdná cesta rázem
se šíří v rovná lada, po nichž kolej mnohá
se rozjíždí a sem tam v půlkruh plazem
se předstihuje, že by zbloudila v nich noha.
Tu sloup je dřevěný, dvě ruky na příč drže,
jež ukazují cestu. Podál vrby shnilé,
jen pahýly, kde pasák často v pozdní chvíle
zaběhlé tele hledá, prohlížeje strže.
Tudy se chodí do vsi, poutník se tu dívá,
kam půjde na nocleh, kde svítí, když se stmívá.
Ve dne pak kotláři tu často výhně mají,
hus hejna pasou se, neb ovčák sobě hvizdě,
pocestným vypravuje o mnohé zde jízdě,
o níž šla pověsť často dlouho v celém kraji.
A jak by sobě selka jdoucí do kostela
v těch místech na den svatby svojí nevzpomněla!
Tu tedy Eva též se ohledla zpět domů
a v slzách znamenala kupy hustých stromů,
topolů košatých, jež všecky ku východu
jsou šikmo vyrostlé; teď v zeleném jich brodu
zapadli holubi, již oblouk po obloze
82
proletše bleskotně, níž v kruhu třepotavě
se snášejí. I vzdechla na svatebním voze,
jenž pojednou se octl u divoké vřavě,
neb výskot ozval se a kolesa jen fičí
ze všech stran porůznu – nastává předjíždění,
bez něhož ještě svatby nebylo a není.
Bič práská, výskot hlaholí a koně řičí.
Však tenkrát nepovedlo se; neb než se rozejeli,
před sebou pojednou zas černé hosti měli.
U valném průvodu jim zatahují cestu
a s křikem dotírají přímo na nevěstu,
koním se pletou v jízdu černí jako oni
a natahují ruce; co pak vyžebroní,
hned v ústa dávají, dál zdržujíce vozy,
ba odvažují se až do košatin mnozí.
Tak jako černé vrány, když se na stoh sletí,
neb jako nákaza když padne černé sněti
na zlatou pšenici, jíž celý lán se zdobí,
tak černé plémě padlo mezi svatebčany.
„Co s nimi dělati?“ tak, kde kdo je, se zlobí,
bičem je shánějí, co strachem křičí panny,
by netkl se jich šatů černý ušpiněný,
a na zlé znamení to vykládají ženy.
„To je ten zlosyn, hle,“ děl Jáchym, bičem švihnul,
„co mi dal na památku!“ – Cikán se však vyhnul.
„Aj, aj! Náš starý známý!“ ušklíbnul se drze.
Už každý svatebčan se nad meškáním mrze
tak radil druhu druh: „Když neustoupí, do nich!
Však prorazíme; to by ďábli byli v koních!“
Vše míní zajeti. Však nevěsta je krotí
a úzkostlivě vzhledši k budoucímu choti,
v tom sáhne poplašena družce v uzlík maní,
hrsť plnou koláčů v něm nabere a hodí,
83
jak zahnať chtěla by to černé zlo, jež za ní
se táhne, po štěstí jí šlapouc, kudy chodí.
I vezme zas a hodí. Jak to uhlídaly,
i druhé ženské koláči se házeť jaly,
koláči bílými s tvarohem, se slívami
i s mákem, hnětynky i bednáře, jichž samy
na korce napekly, by dnes co házeť měly,
koláčků jako kvítí! Lijavec jich celý
se sypal, boží dárek, jako manna v poušti.
Tu hned se černé plémě svatebčanů spouští,
od vozu odskakují, v chumáči se tísní
a pokřik jejich mizí – v svatebčanů písni.
Bič práskne do koní, zpěv, výskot zahlaholí
a svatebčanů průvod rozjíždí se v poli,
kolesa rachotí a vesele se točí,
v nich loukoť honí loukoť v pole rovná, známá,
po kterých hledají své stopy čtyři oči,
a z kterých zní to k nim: „Tu štěstí bude s váma!“
84