MARTIN DRÁTENÍK
[85]
Šel hospodář, by shledl, co mu vzrostlo v poli,
zda sýpky zbohatnou i stáj i dům i stoly,
a stanul u pole: Sto korců v jednom kuse
tu před ním leželo a vlnilo se klasy
zlaťounké pšenice, z níž jako ženské hlasy
je slyšeť šeptati, a jak by vlasy rusé
a chrpou propletené vítr česal šustě,
tak zlaté pšenice se klásky třely hustě.
Tu mladý hospodář tím zmámen ševelením
své ruce do kapes, jak chtěly, nechal sjeti,
i rozkročil se pyšně nad tím valným jměním,
toť samý boží dar, kam jenom oko letí!
Hruď dmula se mu, dýchal, jakby dokřiknouti
až na konec chtěl lánu – však by nedokřikl.
Odtamtud křepelka: „Pojď pod mez!“ jasně volá,
a sedláček tam musí, touze neodolá,
po mezi obrostlé, tak jako jindá zvykl,
políčko obchází, ač ví, že se mu rmoutí
už doma mladá žínka, an jí oběd stydne,
a vždycky hubuje, když pozdě jít ho shlídne:
„Toť utrápí mne už! Jak schvalně bysi chodil
tak pozdě k jídlu! Vše jak na vítr by hodil!“
[87]
Vzpomněl si hospodář, v čas mínil přijít dneska
a nadcházel si polem, kde je kratší stezka.
Když ale na dvůr vcházel, čapku v pravou stranu,
již čeládka se brala právě od oběda.
Tož kroku přidá hned a myslí na obranu,
a s křikem veselým se hrne, za stůl sedá
v kout beranici šoupnuv, lžíce se hned chopí,
a že kol žena chodí s pochýlenou hlavou,
zří na ni v rozpacích, hned v mísu zraky klopí.
„Já bloudek myslil, že se na mne hněváš zase.“
Tak začal s úsměvem a žena ozvala se:
„I nebudu se hněvať zrovna tobě k vůli,
neb chceš mě hněvati!“ – – A hospodář se tulí.
„Však počkej! Na čase! Tvůj vlastní vzdor tě zkrotí!
Když tak ti navařím, takou si péči dávám,
slepičce vezmu vejce, včelám med a kravám
nejhustší smetánku, jen aby chutnalo ti, –
vše vystydne, že raděj vylila bych všecko.“
„Nu, ženuško! co mluvíš jako malé děcko!“
„Já žádné děcko! Ty však, čím jsi, zapomínáš,
neb čeleď musí sama k obědu se modliť.
A kdo má chleba skrojit? V míse zamíchati?
Vždy prázdna stolice, kde jindy ruce spínáš,
a vždy ti musím z mísy do hrnéčka odlíť.
Tak všechno víc ti nežli vlastní žena platí.“
„To v žertu díš?“ – „Ne v žertu, do opravdy říkám.
Vzdor na vzdor děláš jen, co spolu jsme se vzali
Ó neměla jsem chodiť od své mamky nikam!
Však jsem se nepřejedla u ní ještě chleba
a bytu nepřebyla! Proto ti mě dali,
bych soužila se u tě? Toho mi je třeba?
Ne, není!“ – „Ženo!“ – „Mlč, jen mlč a nepovídej!
Už poznala jsem tě! Nic nedbáš, celý jiný!“
„Nač křik ten? Lán jsem hlídal!“ – „Jdi si, jdi a hlídej!“
88
již plačky spustila. „Znám dvéře maminčiny!
k ní odejdu a ještě dnes si složím věci.“ –
„Mlč, ženo!“ okřikl ji hospodář a lžíci
odtrhnul od úst. „Mají viděti to svědci,
jak umíš zlobit mne?“ – „Ó neokazuj, znají,
žes prudký, bouřiť umíš.“ – Se sinalou lící
tu hospodář jal misku, stolu na pokraji
jež stála s polévkou, tu v obě chytil pěsti
a s prudkým slovem tak jí mrštil o roh stolu,
že ihned pukla ve dvé: „To už nelze snésti!“
A mastná polévka se roztékala dolů
se stolu crkotem. Tu odněkud hned skočil
pes chundeláč a hubu do mastnoty smočil
a lízal s podlahy. Tož s nářkem hospodyně
v pláč hlasný vypukla, tvář pod zástěrou majíc
ji tiskla ke kamnům jak zoufalá a štkajíc
by byla nestichla, když náhle z dveří síně
zazvučel pozdrav jasný, že se oba zdvihli:
Hle, na prahu tam stojí dráteníček štíhlý,
to Martin dráteník. On přilehlé má spodky
ze sukna bílého a ze řemínků botky,
pás přes plece má černý, na něm žluté zdoby
se lesknou různé: Matička a srdce, křížky,
jež od zloby ho chrání, také od choroby.
Od pasu pak mu visí brašna s příhrádkami,
a od ní tříseň řemínků a žluté plíšky,
i penízky je pobita, že lesk je samý.
On rukou, rukávec s níž dlouhatánský vlaje,
pás v prostřed drží na srdci a na rameni
si huňku nese hrubou i drát kotoučový,
a nade vším se klobouk velký prostíraje
tak s hůry všechno kryje, že ho viděť není
těm ptákům nebeským, jež za jeho by krovy,
jak Martin říkává, i hnízda mohli míti;
89
však nemá hnízda tam, leč někdy čerstvé kvítí.
Jak houba obrovská, jak křemeňák to velký,
jenž rosou přetížen se po okraji třese,
tak při chůzi se okraj klobouku též klátí.
A vítají jej rády na zápraží selky,
hned pod zástěrou také děvečka mu nese,
co rozbila, i děcko, by nezřela máti.
Jej tedy spatřivši hned žínka rozběhla se
a mísku popadši před manželem svým prudce
podala drataři, by zdrátoval ji zase.
A Martin sundal tašku, natáhl drát v ruce,
naměří žmoule chleba, k sobě rovná střepy
a těstem chlebovým dřív kousky mísy slepí.
A počínaje se již drátem oháněti
řeč načne s povzdechem, neb sám byl v jizbě třetí:
„Ej, panímámo milá, jste dnes zasmušilá.
Snad málo dojí kravičky, len málo roste?
Či nepřijeli na pouť přátelé a hosté?“
Když selka mlčí, hledí si dál svého díla,
z pod střechy klobouku však vzhlednuv k hospodáři
řeč znovu začíná: „I tak než člověk stáří
se dočká, všelicos tu zažije a zkusí;
a přece konec konců štěstí uznať musí.
Vímť povídati také, jak se štěstí hledá.
Bůh dal mi za ženušku dítě malované;
nu zaplať pán bůh, říkám. Slova zlého nedá
a po vůli mi robí, co chci, to se stane.
A přece jednou, hleďte, přišli na nás žaly,
že oba jsme si srdce težké udělali,
že zanevřel jsem dlouho na ženu i hory
a po světě se toulal smuten, v srdci chorý.
Vzdor byl to paňmaměnko! Tvrdošijná hlava. –
Za plůtkem chaloupky píď pole doma máme,
90
nic víc, než za půl dne co žena zdělá zdravá.
Tam z jara brambory si vždycky zakopáme
a máme na zimu. Co žena? – Inu mládí!
A nezkušená! Bych prý aspoň pro letošek
jí nechal zasit len. Tak, považte, mě svádí:
že viděla by ráda ten políčka trošek
se modrať květem lnu jen aspoň jednou v žití;
dokud je mladou, že by ráda také předla,
kus plátna že si utká z napředených nití,
a vybílí a složí. – Takovou mi vedla.
Řku: ,Drahá ženo, bloudku! A co budem jísti?
Nic nepychej a nepřeď, není-li co přísti.
Máš dobrou suknici, já košili mám celou,
ba máš i peřiny, ač jinde slamou stelou.‘
Tak domlouvám a žena utichla. Však v koutku
vždy smutně hrabávala ve své truhle chudé,
hadříky hledala, ostřižky vyndavala
je v rukou zkoumajíc tak, jak když děcko loutku
chce vystrojit a měří, co a z čeho bude.“ –
„Nu, brambor nasázej, než ze světa se vrátím;
dvě bečky máš jich ještě a půl korce hrachu,
buď tady zdráva živa s Bohem beze strachu.
Však tentokrát svou cestu tobě k vůli zkrátím.
Tak děl jsem, bera huňku s brašnou na ramena
za chlebem do světa. Když loučila se žena,
zas ukazujíc smutně na políčko naše,
zda len smí přece zasiť, tázala se plaše.
Však vidouc, že se chmuřím, za ruku mě jala
a na rozloučenou mě v slzách zulíbala.“
Tu dratař pomlčel drát v zubech přidržuje,
po očku nahlednul, jak žena statkářova
se slzou v oku zbožně lapá jeho slova,
91
a hospodář že za ni stolici blíž snuje.
Tož Martin dráteník rty do úsměvu svírá
a drátem chřestě zvučně paměti své sbírá.
„Tak hrnce drátuje jsem zašel do daleka.
Zlá touha po horách, a doma žínka čeká;
já sotva třetí kopu hrnků podrátoval,
již domů, domů jen jsem tesknou touhu choval
a cestu obrátil. Že výděleček stačil,
myslil jsem překvapiť svou žínku: koupil plátna
půl kopy režného a tak s ním domů kvačil.
Co bude radosti! si myslím. Noha chvatná
jak ptáka křídlo spěší. Chaloupka blíž lesa,
hle, zpola zarostlá a korou obložena,
jak sama ze země by byla vzrostla stěna,
a podél stromky drží ji jak živé sloupky
zelením ověšené. Touhou se již třesa
vzkřiknul jsem do dáli: Hned pejsek od chaloupky
zaštěknuv vyběhnul, však nikdo na zápraží
se nezjeví, mne slůvkem dobrým neoblaží,
a nikdo nevítá. Síň prázdna. Na okénku
s muškátem reseda jak jindy. Pátrám venku
a vyjdu za plůtek i trnu: Naše pole,
políčko jako dlaň, když odcházel jsem, holé,
teď jemným květem modrým jako obarveno,
lnem vysokým se vlní. V něm si pyšná celá
má žena, v pestré sukni, plejíc hlasně pěla.
Ač zachmuřen, přec něžně volám její jméno.
Jak vykřikla! a již mne vroucně celovala
a radostí se skoro do pláče mi dala.
– Nu, těšil jsem se také, ale na políčku
ta barva blankytná mi starosť působila.
Co mohlo tu být brambor! Na několik beček.
92
A boskajíc mě žena dí: ,Můj šohajíčku,
nic už se nehněvej!‘ – ,Nehněvám, duše milá;
co budeme však jísti?‘ – ,Neseš výděleček.‘
Já smutně kývnul hlavou: ,Plátno jsem ti koupil.‘
Šel, ukázal jí plátno, jež jsem složil v síňce.
I shýbla se a zkoumá, – slzí proud jí vstoupil
do modrých očí, proto něžně pravím k žínce:
,Chtěl jsem tě potěšit a překvapiť tě něčím!‘
,Nic kupovať jsi neměl a raději s větším
se vrátiť výdělkem; teď právě nazbyt není.‘ –
Řku: ,Vidím, vidím, že jsem žádné potěšení
ni tobě neudělal, jako ty mně žádné.‘
Tak náhle vyjelo mi z úst to slůvko zrádné!
Dnes ještě mrzí mne a rád bych je vzal zpátky,
neb bylo příčinou té první naší hádky.
Já roztrpčil se velmi, žena naříkala – –
a taková přec láska mezi námi stála. –
Tak stalo se, že ráno, za úsvitu zory,
já za výdělkem šel zas přes doly a hory.
A tenkráte jsem dlouho po světě se ploužil.
Po ženě domů ovšem přečasto jsem toužil,
však moje hlavička mi nedala jíť zpátky.
Co vydělal jsem peněz, všechny za čas krátký
jsem poslal domů ženě, aby co jísť měla.
Já nešťastník! však o to malou jsem měl péči,
by zármutkem a steskem po mně neumřela.
Však také na mne touha doléhala větší,
neměl jsem pokoje, zlé tušení mě jalo,
chodil jsem pomaten, byl dvakrát v jednom místě,
a v noci nespal jsem. Mé srdce usedalo,
i tušil jsem, že něco stalo se jí jistě.
93
Až na konec, ni nevím, kudy jsem se plížil,
já stál jsem před chaloupkou, a své čelo křížil:
Vždyť nevěřil jsem zraku; celý zmámen vidím,
jak sedíc na prahu má žena v pravo v levo
cos v klíně houpá zpívajíc a hlavou vrtí
v klín nesouc polibek. – Já vykřiknout se stydím
a blahem chvěje se a touhou chytám dřevo,
bych podepřel se. Spíše nadál bych se smrti!
Však tu již ona shledši mě tam ubožáka,
s radostným povykem se hrne, běží, skáká,
a v smeknutý můj širák, prach a pot byl samý,
robátko živé vsadí napřed nožičkami.
A vešlo se v něj zrovna, zaplať pán Bůh za ně.
A bacily mne jeho přeútlounké dlaně,
jež sebou trhaly a já řku: ,Baci, baci,
mé robátko, že táta se tak pozdě vrací!‘
A tiskl jsem to líčko k drsné líci svojí,
až hlasně zakvílelo; a tu jeho máti
je zdvihla pod pažíčky, až se upokojí,
a v mou je náruč zase nedočkavou vrátí...“
Tu přestal dráteník a na dno mísy ťuká,
ji k uchu přikládá, a k oku sáhla ruka,
by slzu utřela. Však vedle hospodáři
vzdechnuvše upřímně a jemný úsměv v tváři,
se k sobě přichýlí a pokyvují hlavou.
„Tak hleďte, paňmaměnko, znám já píseň pravou:
Vždy sedm žalostí a po osmé je štěstí.
A když jsou dva, vždy snáze život mohou snésti.
Už čeká žena doma přes půl roku na mne. –
A dávno minuly nás už ty vášně klamné;
robí mi po vůli a pláče, když jdu z domu.
Blah ten, kdo strasti své má vyprávěti komu!“
94
A Martin staví mísu dobře zdrátovanou,
nazvedá širák, pod nímž v jasném lesku plají
dva zraky – vlaštovky, jež křídlem třepotají,
a nedoschlé dvě slzy pozvolna z nich kanou.
A manžel dí, se schýliv k ženě pro hubičku:
„Nu dobře jste to zadrátoval, dráteníčku!“
95