Místo prologu.
A pomalu tak světla shasínala.
Mně bylo úzko před tou chladnou nocí,
jež vanula v mé rozpálené čelo.
A bylo všecko marno. Stmívalo se.
A přišla noc a nesvítily hvězdy.
Já, žebrák, pyšný naříkat a prosit,
já složil hlavu mlčky ve své dlaně
a čekal, čekal, až má chvíle přijde.
A udiven já zvolna zved’ jsem čelo,
když ucítil jsem teplou ruku Tvoji,
jak hladí smutnou, nemocnou mou hlavu,
když slyšel jsem, jak rty tvé šepotají
to nešťastné a proklaté mé jméno
tak s láskou, jako v žití posud nikdy,
a taje dech a nevěře svým smyslům,
já visím na tvých rtech: Což není nutno umřít...?
7