ΔΕΔΥΚΕ ΜΕΝ
Α ΣΕΛΑΝΑ
ΚΑΙ ΠΛΗΙΑΔΕΣ...
(1897)
Tiskem Em. Stivína – V PRAZE. – Nákladem autorovým.
1898.
[1]
Δεδυκε μεν α σελανα
και Πληїαδες, μεσαι δε
νυκτες, παρα δ’ ερχεθ ωρα,
εγω δε μονα ου καθευδω.
Sapfó.
[3]
A MA DOUCE AMIE.
TOBĚ, JEŽ JSI DOVEDLA MNE PŘIBLÍŽITI NEJBLÍŽE K NÍ, JÍŽ JSEM NIKDY NEVIDĚL A NIKDY NEUZŘÍM, JEJÍŽ RET JSEM NEZLÍBAL A NEZLÍBÁM – PONĚVADŽ NENÍ – TOBĚ DEDIKUJI TU KNÍŽKU.
H. J.
[5]
Místo prologu.
A pomalu tak světla shasínala.
Mně bylo úzko před tou chladnou nocí,
jež vanula v mé rozpálené čelo.
A bylo všecko marno. Stmívalo se.
A přišla noc a nesvítily hvězdy.
Já, žebrák, pyšný naříkat a prosit,
já složil hlavu mlčky ve své dlaně
a čekal, čekal, až má chvíle přijde.
A udiven já zvolna zved’ jsem čelo,
když ucítil jsem teplou ruku Tvoji,
jak hladí smutnou, nemocnou mou hlavu,
když slyšel jsem, jak rty tvé šepotají
to nešťastné a proklaté mé jméno
tak s láskou, jako v žití posud nikdy,
a taje dech a nevěře svým smyslům,
já visím na tvých rtech: Což není nutno umřít...?
7
Tak sami.
Bez krve tenkrát zlaté slunce zapadalo
a zmírající den jak by se usmíval,
nám v duších mladé štěstí vonělo a hřálo,
s hor příští noci dech nás tiše ovíval.
Tak sami byli jsme, tak sami tam v té dáli
a kolem cizí lid a cizí zvuky jen.
My plaše vstoupili v ten temný koutek malý,
jenž naší lásky svitem měl být vyzlacen.
To štěstí bezměrné, jež v duších se nám třáslo,
ta vášeň šílená, jež námi zachvěla,
když v lůžko jsem tě nes’, tvým dechem světlo shaslo
a nahá krása tvá jen do tmy voněla...!
– – – – – – – – – –
A ráno zlaté světla proudy zazvonily
(– kdy stínů mizících zní hudba tesklivá –)
o sílůsílu údů mých a tvojich mramor bílý,
dvou Olympanů mladých těla zářivá...
8
Zhaslo.
(Na týž motiv.)
Den zachmuřený posupně se dívá
v mé okno.
Jsem shroucen v lenošce. V mé duši teskno.
Teskno.
Pohádky mojí stříbrné a zlaté
je konec,
zem papírová – já se propad až sem.
Až sem.
Tak. Jak bych ani nedovedl chápat.
A přece.
Přec zapadlo už pohádkové slunce.
Zhaslo.
A sedím schmuřen, monotonně drnčí
déšť v okno,
své cigaretty přímo vztekle hltám –
K smíchu...
9
Eh, přece se to ve člověku zlomí.
Tak náhle.
Ty pohádko má stříbrná a zlatá,
ty zhaslé moje slunce pohádkové –
kde jsi...?
10
Oj, budu zpívat...
Blesk krví prolil temno duše mojí
a hrom v ni zahouk’ píseň svoji divou
a palný var mé vášně rozkypělé
mé snivé touhy zakřik’ hudbu tklivou.
Oj, budu zpívat Donjuanskou píseň
a s rtů žen absinth zapomnění píti,
chci Astarty být pyšným veleknězem,
Tvé nezřít oči, jak pláč v krev je nítí.
Spit polibky a vůní dívčích vlasů
tak prohýřit chci zoufalou noc mnohou –
A zhnusemzhnusen vším, vím, že se k Tobě vrátím,
jen plakat, plakat hořce u Tvých nohou...
11
V touze.
I.
A za mnou zmizí vše, jak dým z mé cigaretty –
to měkké kouzlo pastelových čar,
v nichž nad Seinou se klenou mostů silhouettysilhouetty,
když probouzí se z lože jemně šedých par;
tam nedolétne v dál ten život rozkypěný
a nervosní ten chvat, v nějž jsem se noříval,
ni chansonierů zpěv, ni frivolní smích ženy,
ni boulevardů ruch, ni ticho kathedral –
Oh, ty to netušíš, ty drahá duše v dálidáli,
jak rád už opustím tu krásu kamennou,
ty hrdé paláce, ty stmělé kathedrály
pro jedno objetí tvých nahých ramenou...
12
II.
Nous aurons des lits...
Ch. Baudelaire.
To bude snivá jarní noc, jež tiše dýchne
nám v okno vůni porozvitých poupat.
A v houští zahrady až ptačí píseň stichne,
tvůj prs mou hlavu do snů bude houpat.
A šeptat budu ti, jak marně v teskných chvílích
já líbat toužil atlas lící smavých
a filigránskou jemnost ruček tvojich bílých
a plakat smutek svůj do vlasů tvojich plavých –
Mé tělo prošlehne pak hrozná vášeň divá
i zorničky tvé velké, rozšířené
i sladké údy tvé – – –
A mine noc ta snivá
a na loži nás najdou udušené
polibky...
13
Píseň o nebi, hvězdách, Schumanovi a mé ženě.
Du meine Seele...
Plakala nebesa zlaté své slzy,
plakala, tiše plakala,
zalkala duše má neznámým steskem,
zalkala touhou, zalkala.
Padla si země a nebesa v náruč
démanty, zlatem protkaná,
duší mou prochvívá čarovný nápěv,
čarovný nápěv z Schumana.
Měkce se vlní a bytost mou plní,
v duši se tiše rozlívá...
Z noci té hvězdnaté ženy mé tvář se
usmívá tiše, usmívá...
14
Et erit in die illa lux magna...
Oh, nedívej se tak smutně,
když dusím tě v objetí
a horké mé tělo
vášní se třesoucí
se v tvoje vplétá,
když se smíchem trhám
tvůj šat
a bílé tvé údy
tak k smíchu drobounké
když třímám
v svých žulově silných rukou,
když v nervosních výbuších
vzlykavého smíchu
já šíleně líbám
poupata puklá tvých prsů –
oh, nedívej se tak smutně
a nešeptej
tak tiše a vyčítavě,
tak prosebně a oddaně
to zoufale smutné slovo:
Jeníčku...
15
Já vím, já vím...
A přece chci,
chci, aby přišel,
on, jemuž všichni
v kolébku hodí
kletbu či posměšek,
chci, aby přišel,
jen námi uvítán,
jen námi milován,
jen námi dvěma...
Viď, budeme ho líbat,
tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,
a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,
o slunci písně,
o velikém, nádherném slunci...
Svou láskou ho budeme krmit
a slzy své mu budem dávat pít,
a dechem svým ho budem zahřívatzahřívat,
svým horkým dechem,
svým láskou vonícím dechem...
Ne, neplač, duše má!
Tu slzu setři, jež ti v oku stojí,
tu hořkou, trpkou slzu,
16
a smíchem ho uvítej, až přijde,
takovým jásavým smíchem,
tak plným lásky a sluneční záře a štěstí!
Viď, budeme ho líbat,
tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,
a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,
o slunci písně, o velikém zářícím slunci...
17
Usnula...
Po vzrušení omamném
polibků horkých,
objetí vášnivých,
má žena mi v náručí usnula,
tiše, tak tichounce usnula,
má žena usnula
tichounce, tiše...
Má žena usnula,
má žena dobrá, má žena vášnivá,
mého života divokého
divoká družka,
mých zoufalých chvílí
těšitelka smutná
na věrných prsou mých usnula,
polibky znavena usnula,
v proudech svých vlasů usnula
tichounce, tiše...
18
A touha po Něm,
maličkém,
v mé duši zpívá ztajená –
Na lůno tvé
svou horkou kladu skráň,
zda neuslyším
bít jeho srdečko maličké,
zda neuslyším dech jeho slaboučký
v tvém těle vanout –
má krásnovlasá ženo,
jež tiše jsi usnula,
na věrných prsou mých usnula,
polibky znavena usnula,
v proudech svých vlasů usnula
tichounce, tiše...
19
EPILOG
Hymna Kráse.
A siné a rudé pochodně blesků nám na cestu svítit budou.
Jdu za Tebou, za Tebou,
v své extatické touze,
s čelem rozžhaveným,
s rukama rozpjatýma
po bělostných cípech Tvého vlajícího pláště,
s očima upřenýma v temno,
kde mizíš, kam unikáš,
fantóme světlý,
fantóme nádherný nejsvětější Krásy!
Jdu za Tebou...
A půjdu.
Celý svůj život,
po skalách a propastech,
v oblačných výších ledovců,
v špinavých bahnech velkoměst
a v bouřných pustinách neznámých moří..moří...
21
Vím. Budeš unikat. Prchat mi budeš.
Ale já půjdu.
Za Tebou půjdu,
za Tebou poletím v prázdnotu kosmu,
za Tebou poletím od hvězdy k hvězdě,
na rtech tu hromovou píseň své vášnivé lásky k Tobě!
A já Tě dostihnu,
k sobě Tě strhnu
a polibek žhavý rtů hříšných a smrtelných
já vtisknu v čela Tvého bělost nesmrtelnou!
A přece-li ochabne síla mých paží
a já budu padat,
s pláčem a zoufáním řítit se do hlubin,
Tvé zázračně bílé nohy
obejmu v křečích,
a s mrtvolou bledou
a zkrvácenou
milence šíleného
ty poletíš dále v prázdnotu kosmu...
A siné a rudé pochodně blesků nám na cestu svítit budou. –
22
OBSAH:
Str.
Místo prologu7
Tak sami8
Zhaslo9
Oj, budu zpívat...11
V touze: I.12
lI.13
Píseň o nebi, hvězdách, Schumanovi a mé ženě14
Et erit in die illa lux magna...15
Usnula...18
Epilog:
Hymna Kráse21
E: av; 2004
[23]