V touze.
I.
A za mnou zmizí vše, jak dým z mé cigaretty –
to měkké kouzlo pastelových čar,
v nichž nad Seinou se klenou mostů silhouettysilhouetty,
když probouzí se z lože jemně šedých par;
tam nedolétne v dál ten život rozkypěný
a nervosní ten chvat, v nějž jsem se noříval,
ni chansonierů zpěv, ni frivolní smích ženy,
ni boulevardů ruch, ni ticho kathedral –
Oh, ty to netušíš, ty drahá duše v dálidáli,
jak rád už opustím tu krásu kamennou,
ty hrdé paláce, ty stmělé kathedrály
pro jedno objetí tvých nahých ramenou...
12
II.
Nous aurons des lits...
Ch. Baudelaire.
To bude snivá jarní noc, jež tiše dýchne
nám v okno vůni porozvitých poupat.
A v houští zahrady až ptačí píseň stichne,
tvůj prs mou hlavu do snů bude houpat.
A šeptat budu ti, jak marně v teskných chvílích
já líbat toužil atlas lící smavých
a filigránskou jemnost ruček tvojich bílých
a plakat smutek svůj do vlasů tvojich plavých –
Mé tělo prošlehne pak hrozná vášeň divá
i zorničky tvé velké, rozšířené
i sladké údy tvé – – –
A mine noc ta snivá
a na loži nás najdou udušené
polibky...
13