V ROZJÍMÁNÍ.
Nad prostým stolem, v dlani skráň,
při chudé lampě dumám
a plnou hlavu starostí
a plné srdce žalostí
a plné oči snů mám.
Můj život! tak tu hledím naň
jak na keř, který chřadne,
v něm bylo mnoho strádání
a ještě více zklamání
a radosti v něm žádné.
Já platil krví jiným daň,
pro cizí trpěl viny,
co druhům slunce zářilo,
mně neštěstí jen mařilo
má úsilí a činy.
Teď jsem tak orván, žalu tkáň
jen v svědomí se noří.....
V tom zdá se mi, kdos nade mnou
perutí zavlál tajemnou,
vše prosycuje zoří.
25
Tak v lesní zdroj, kam pit jde laň,
se útlá dívka kloní,
shrnujíc zlato kadeří
stře vůni doušky mateří,
zrak před svou krásou cloní.
Tak žena muži tiskne dlaň;
tak anděl slzy stírá
v dny krutých zkoušek oběma:
to Poesie – duše má –
v mé utrpení zírá.
26