I.
MELANCHOLIE
VYTRŽENÉ LISTY Z ROMÁNU
ZLOMENÉHO ŽIVOTA
[5]
ÓDA MELANCHOLII.
Já tebe nezpívám, jež nivou kráčíš snivá,
kdy mlha večerní se klade v ticho brazd,
ni tu, jež v čelo hor se blesku vráskou vrývá
a sněhu kadeří se vine nad propast,
jež v jeseni čár dýše ztlívání,
stře polobarev čaloun splývající
a přebytkem šťav hrozen mokvající
si tiskne do skrání,
jež bosonoha, s rozpuštěnou kšticí,
chce zmdlena polibky se v poustce lásky stříci.
Ať jiní zpívají tvou zadumanou krásu,
tvé stesky, touhy, žal, tvých vzdechů lahodu,
kdy vrba smuteční, jíž do spuštěných vlasů
jak v harfu vánek sáh, se chýlí nad vodu,
kdy v stín jí pluje labuť unylá
a milenci své všeptávají stony,
co příroda šer zlomenými tóny
se celá opila
a ticho do ran kape balsám vonný,
jak v chrámu setmělém žalm smírné antifony.
7
Já hloub se zadíval v tvé potrhané rysy,
v tvou Medusinu tvář, jež zděšený má zrak,
jíž hadů pletence se skrání vpadlých visí
a čelem rozrytým se honí trudů mrak.
Tvá krása jiný vzhled má, ponurý,
než sentimentálních těch snílků snění
ji sobě kreslí v prázdném roztklivění,
zrak upřen v azury,
do dálek, kde se třpyty vidin mění,
nad něž i ve smutku přec rozkošnějších není.
Ne, melancholie, ty neznáš sladké něhy,
v niž halí básníci svůj neurčitý stesk
po čemsi neznámém, co volá je v své břehy,
v ta moře nezměrná, jichž neosvítí blesk
lidského poznání. Jen z vylhaných
jsou vidin černých zpředeny tvé dumy,
vše hrady činů boří se ti v rumy,
smích do úšklebku rýh,
a pod dechem jak hyeniny čumy
vždy radost života se v hrobný puch ti tlumí.
8
Tvé oči podlity bezesných nocí sledy,
a v žilách černá žluč ti kalí zhoustlou krev,
pleť tvoje pergamen je popelavě šedý,
jde ztracen do sebe tvůj třesoucí se zjev,
sem, tam, jak měří kyvadlo trať svou.
Když růže vezmeš do vyzáblé ruky,
ne jejich barvy, vůně, svěží puky,
jež touhou žití vrou,
jak umíráčku opojena zvuky
jen vidíš vadnutí a odpad, tlení, muky.
Ty svazky roztrháš, jež nejpevnější v žití,
od muže manželku, od dětí matku rveš,
cit, lásku zardousíš v své zadrchané síti
a místo poznání si vsadíš na trůn lež,
za pravdu vzýváš její výmysly,
ve visích trapných čelo chýlíš v dlaně,
či nepokoje plna těkáš planě.
Tvůj hrozen nakyslý,
a jenom úhor rodí tvoje stráně.
Ó, bolehlav a blín vplet’ symbolem si v skráně!
9
Tak by ti slušely, jak úponkoví révy
a kůže pardalí a thyrsus maenadě.
Vždyť zkázné myšlénky jen sebevrahů jeví
se východem ti být jediným na snadě.
Znáš jenom tíseň, pocit nicoty,
a nepřátelství oblehá tě všady,
léč pomluv zříš jen, úklady a zrady,
jež duši na hroty
chtí vbůst jak v kopí divé kavalkády
a tělo usmýkat přes prohlubní svých spády. –
A přec jsi velebná i v oné chorobnosti.
Svou mukou veliká. Tvůj krutý majestát,
jenž v černém brokátu jde hrůz, já poznal dosti,
jak slepě zdeptá vše a srdce umí zdrát.
Ó, vyvrchol svou velkost tragickou,
jež vyzírá z tvé pathétické masky
rtů zkřivením a trpnou brázdou vrásky,
a smiluj nad lidskou
se bídou: střemhlav ve propast!... dle zkazky
jak Oidipova sfinx... to k lidstvu zhynout z lásky...
10
PROPADNUTÍ OSUDU.
Když jsi dlouho již své boly nesla,
podvědomé bázně, marné boje
s vlastní duší, kterou sápou roje
zoufalosti, aniž ústa hlesla:
vysílený plavec, jemuž vesla
padnou z rukou bouřné ve příboje,
nemajíc již opor, bez úkoje,
na má prsa s pláčem jsi tu klesla.
„Nemohu již déle zápasiti.
Co jsem zdusit chtěla, samo rdousí.
Konec všemu. S bohem! Tma se řítí.“
A já zřel, jak temný stín si brousí
na Tebe své drápy zhovadilé
a již Tvoje hrdlo škrtí bílé.
11
ODLOUČENÍ.
Což jsme vskutku navždy odloučeni?
Celým žitím mezi náma zeď
běžeti má hluchá, k umučení,
za níž bolů tam i zde lká změť?
Navždy má ten závoj černokalý
zastírat Tvé duše dennici?
Nevysvitne z chmury, jež ji halí,
rozhodit svých růží květnici?
Zřím Tvé srdce hořet skrze mraky,
vidím se je láskou spalovat,
ale dým a dým jen tíží zraky –
co Tě štve v ty tmy se vzdalovat?
Slovo těchy neproniká k Tobě,
nářek, pláč ta krutá sráží zeď,
byli bychom bližší snad si v hrobě,
než v tom mrtvém položití teď.
12
Vím, ach, které černé moci ruka
drtivé ty hradby vztyčila,
závoje tmy zpředla v naše muka,
dýmem světla naše zničila.
Ale sláb jsem roztrhat tu chmuru,
servat závoj, zbořit zeď, ó, žel!
Modlitby se nedonesou vzhůru,
proklínat jsem – z bolu zapomněl.
13
NAD LOŽEM TRPÍCÍ.
Jak Dante – když se nad propastmi pekla
v mrak dumy klonil, scházeje v jich jícen,
kam hrůza světa celého se stekla,
všech bytí lidských bída, hříchy sycen
var vášní krvavý, plam nezkojení,
na požár, jenž vše chvátí, divě zlícen –
zřel muka duší, nad něž větších není,
zřel vidin krutých rozdíravé spáry,
úzkostí kleště, smolná utrpení,
leč nezalek se sestoupit v ty žáry,
by v zpěv svůj zachyt obraz věčné muky,
a kýv, ať Charon převeze ho charý:
tak bylo mně, div krotit srdce tluky,
nad ložem, jež i v snách jen děs Ti mělo,
div odvahu kde brát v těch trýzní shluky,
kdy v slzách líbal jsem Tvé choré čelo.
14
BEZ PŘÍSTAVU.
Proud divoký nás do svých spárů chyt
a unáší. Kam? v úzkosti se ptáš.
Kde naše spása, ochrana a stráž?
Nám brániti se nelze. Zdrán i cit.
Kol v závrati vše víří manie,
nás mládí, radost, naděj opouštějí,
hloub smyčka Osudu se ryje do šíje.
Tak vysílenci oni z Jumièges
kdys pluli řekou proudem strženi,
v mdlob poutu, v nervech rozteklou jak spěž,
na prámu, krutostí kam vrženi.
Při ústí zachránil je poustevník,
čiv hojil žeh, jež spálil Chlodovig.
My přístav minuli – – Dál v šíleném tom reji!
15
Z LISTŮ LÉKAŘI.
Ach, dobrý doktore, jak nařídil jste, píši
své smutné rapporty...
Teď o něco jsme tišší,
tím víc však hroužíme se v tupou beznaděj.
Jsou světla pohaslá, jen bludic kmitá rej,
dál, dále zavádí do zmrtvujících bažin.
Nerv každý úzkostí je křečovitě stažín,
a z hrdla sněžného se déře pouze vzdech,
mrou hlásky členěné na úpějících rtech,
a kromě vzlykání již zvuk se neozývá.
Od stěny ke stěně krok potácí se, kývá,
ten dříve pružný krok, jenž sotva dotýkal
se země, vzlétaje nad její prach i kal;
ta vznosná postava, jež vévodila dříve
jak rudým záhonům trs bílé lilje snivé,
svých družek jásavých vždy chorovodům všem,
i ta se chýlí teď pod žalů břemenem.
Hned v jiskře myšlénka v troud mění se a hasne.
Vše smutek pohltí. A není kotvy spasné.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Oh, pomoc, doktore! Což není pomoci?
K Vám darmo voláme? Já často do noci
zřím Vaši lampu plát. Kdy dovystudujete,
jak člověčenstvo přec té hydry zbavit kleté?
Zře její drásání, již trestem pohrozte!
16
Jste dobrý. Dobrý, vím. Ó, dobrý, pomozte!
Hle, vše se propadá, vše bortí se a boří,
tma řítí se, vždy blíž, co svítilo, vše zmoří,
i mně již myšlénky se matou v bolu tmách,
i mne již jako by kdos dolů, v propast, táh.
Pak přijde zánik, zmar. Jen mrtvé bude moře
v svých sirných výparech se stříti po prostoře,
a bude nade vším, jak z rytby Dürera,
v tmách Melancholie jen trůnit příšera.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Co nového mám psát? Dni plynou stejně šedě.
Duch stále zahalen. Já, v naši bídu hledě,
již vidět přestávám, kdy mlhy víc či míň.
Rád světlu řekl bych: „Ó, světlo, do tmy vplyň!“
Rád řek bych radostí: „Ó, svlaž ta zpráhlá ústa!“
Proč světlo však? Jen žal, žal světlem hustěj vzrůstá.
Proč radost? Radosti lpí na peruti krev,
vždy v opak zvrací se, a v pláč se mění směv.
Noc jenom veliká je matka milosrdná.
Jí v měkké náruči jak na mrtvolu ztvrdna,
máš aspoň chvíli klid. Klid hrobu. Smrti sen.
Leč není času spát. Jde pro nás ještě den,
slz novou hořkostí zas chorá víčka rosí,
již slyší nemocná, jak žal zas brousí kosy...
To dole v zahradě jásají k slunci kosi.
17
ÚTĚCHA.
Tak bezmocně jest mi se dívat, jak nemoc mi Tě odcizila...
jak apathická jdeš ke všemu, jen do svých ponořena chmur a děsů,
jež křečovitě svírají Ti ruce a plaší holubici Tvé duše,
že ubíjí se o mříž klece svého těla a krví třísní si křídla.
Krví srdce zmítaného záchvaty nezaviněného strachu,
hrůzy, jež nemá příčin, než v zmatení chorého čivstva,
ve výparech mozku, jemuž ono vše sděluje křivě,
radost obracejíc v žal, smích v slzu, v ztrnulost ruch.
A pomoci není, než čekat a trpět, přetrpět, přečkat,
zda dřív se roztrhne Melancholie závoj, či dřív svou zardousí oběť,
a jen s Walt Whitmanem šeptat si modlitbu pevného klidu:
„Potkati noc, bouři, hlad, výsměch, nezdar a porážky, jak činí stromy a zvěř.“
18
V PŘÍRODĚ.
Když nešťastný jsi, prchej od lidí!
Co může člověk, než své záští dát?
Ni jeho soucit žatvy neklidí.
Jen prázdná slova, jak zříš větry vát.
Ten ruku stisk; snad dobře myslí to,
cos na okamžik cítil srdcem hnout,
leč konec konců, co mu cizí zlo?
Zas urval soustrast vlastních péčí proud.
A může halíř něčím ulevit?
Ty poklad lásky potřeboval bys,
ne almužnu. Tvůj rozdrásaný cit
jsou živé struny loutny magadis.
V ně tepe písně starý kitharód
o zoufalstvích a dávných zklamáních,
Žal, který zná jen měkký tónorod,
a jemuž v kletbu na rtech vadne smích.
19
Za písní těch, jichž zžírající rým
mi bolnou ironií bodá v sluch,
svou chorou mučednici provázím
dál od lidí, kde umlká jich ruch.
Pod věkovitých dubů koruny,
v luh zelený se cvrčků skřipotem,
na pustou hrázi, kde jak o čluny
si vlna šplouná tichým chlipotem.
V šíř polí, po vydané úrodě
jež oddychují blahem mateřím,
v háj zkolébaný v letní lahodě,
kde leda sojka křikne zášeřím.
Vzduch vonný, vůkol posvátný ten klid,
vše mírní nervů bolné rozchvění;
když večer villy prokmitavý svit
zpět volá, vracíme se ztišeni.
Leč s jitra shonem zase trudů rej
se vrací každou srážkou náhody.
Kdo nešťastný jsi, lidem utíkej!
Lék klidu na prsou jen přírody.
20
SLZY.
Již obzor v stínu zakrsá,
lem oblak západ zlatí,
ó, dej mi hlavu na prsa
a nauč zaplakati!
Slz dávno vyschl v oku zdroj,
mně v srdci zkameněly,
teď myšlenek mých smutný roj
z nich bouřně vzlétá ztmělý.
A stesky, nudy, žaly mé –
jen vy to víte, bozi! –
ve děsů moci šálivé
chrám duše zbořit hrozí.
Poušť zpráhlá žárem oblohy,
v ní Memnon vzdor svůj pění –
já nevím, jsem tak ubohý
či gigant v utrpení.
21
Ó, dobrodiní slzy jsou,
mne nauč plakat zase,
ať novou štěstí báchorkou
svět zaplá mně v jich jase!
Bych znovu se zas uspat dal
té sfinze v obejmutí,
a jen by větší čekal žal
mé nové procitnutí...
22
AŽ PŮJDEM...
Až půjdem spolu loukou asfodelů,
já černý stín, ty bílý paprslek,
skráň rozbodanou trním běd a želů
nám zhojí z pelu
těch květů lék.
Co trpěla jsi, v niveč rozplyne se,
vše zapomnění zhalí ve svůj šlář.
Ty vytratíš se, vidin chorých děse!
nám vzplane v plese
jen jas a zář.
Mé rty jen šeptat budou: Smilování!
a tvoje rty jen budou odpouštět –
ó, postav nehmotných kol tajné vlání
tou žlutou plání
v ten cizí svět!
A ruku v ruce půjdem zase šťastní,
svou láskou silní, jak jsme byli dřív,
již rmutu světa více neúčastní,
jen cenou vlastní
těch blahých niv.
23
A půjdem s úsměvem a v roztoužení,
jak ženich, nevěsta šli s druhem druh,
v tvou náruč, Neznámo, ať ve svém vření,
jež kypí, pění,
jsi Nic či Bůh.
24
V ROZJÍMÁNÍ.
Nad prostým stolem, v dlani skráň,
při chudé lampě dumám
a plnou hlavu starostí
a plné srdce žalostí
a plné oči snů mám.
Můj život! tak tu hledím naň
jak na keř, který chřadne,
v něm bylo mnoho strádání
a ještě více zklamání
a radosti v něm žádné.
Já platil krví jiným daň,
pro cizí trpěl viny,
co druhům slunce zářilo,
mně neštěstí jen mařilo
má úsilí a činy.
Teď jsem tak orván, žalu tkáň
jen v svědomí se noří.....
V tom zdá se mi, kdos nade mnou
perutí zavlál tajemnou,
vše prosycuje zoří.
25
Tak v lesní zdroj, kam pit jde laň,
se útlá dívka kloní,
shrnujíc zlato kadeří
stře vůni doušky mateří,
zrak před svou krásou cloní.
Tak žena muži tiskne dlaň;
tak anděl slzy stírá
v dny krutých zkoušek oběma:
to Poesie – duše má –
v mé utrpení zírá.
26
ZAPADLÁ STANICE.
Ó, smutný okamžiku odjezdu! tě čekaje stál jsem tak sám
u nízké nádražní budovy, spíš boudy se zahrádkou kolem,
kde žloutly již květiny u vodotrysků na umělých skaliskách z koksu,
zanedbaná zábava úředníka v svém hnízdě sešlého prací.
Osamocení, tíha let, dní jednotvárné pošmourno –
ó, znám to, když osud se všlápne ti ve tvář svou podkovou škorní! –
vše v člověku zviklají, co těšilo, hřálo dřív, dávalo pružnost.
Pošmurno sychravé, šeď všední, popelec, škaredá středa ducha...
A takové dnes též olovo s oblohy na mozek padá,
s té oblohy, jež se řekou kalnou tam dole u topolů splývá,
zdajících se z dálky zcuchané záclony oblaků nésti,
jak polouschlá ramena obrů chtějících zachovat ještě,
mrouce v ssutině chrámu dávno vyhnaných bohů,
poslední baldachýn na přikrytí nahoty poslední modly.
A mlhy dál houstnou, a tma stoupá, a mračna se valí
vždy černější, led z nich cítit. Níží se. Vítr si hvízdá.
Písnička divná, jak na bídu srdce mého složená!
Jak pištící mně výsměch na cestu zdranému o vše,
chvějícímu se ještě i o to poslední, čemu říká se: v neštěstí štěstí.
Jak zachycuje se v chřestivé dráty telegrafu, zkomíravou poesii,
která nám zbývá se svým ševelem na místo zlatých strun bardů,
27
strun tepaných ku zvěstem z dalekých krajin – ó, jsme dneska suší! –
to jakoby nestydatá písnička o mém neštěstí letět v dál chtěla.
Ke komu? kam? Jsem příliš už sám se svým zamlklým bolem.
Nechci nikoho. Tak líp je sám krvácet na svojí poušti.
Co komu po mně? Opustila mne ruka, jež mohla mne jedině
zvednout, ochábši sama sklesla – a strhla mne s sebou – –
Nechci již nic! – – Jen žádné útěchy, žádné soustrastné slzy!
Fráse je všechno a maska dutá, za kterou prázdno.
Dobře tak, že šeří se. Alespoň nevidí zkřivené bolestí rty mé
ten shrbený stařík, co šourá se po trati výhybky zkoumat.
Jen zkoumej, ať lépe jsou stavěny, než výhybky kolejnic života
působící jen srážky a skřížení a pohmožděniny a prolitou krev.
Hle, z mlhy již vyskakují světélka signálů rudých. Vás vítám –
tož bude to brzy!... a smutek odjezdu aspoň se zkrátí...
poslové vlídní, jak oči krvavé lísajících se šelem,
kdy zdechlinu čijí. Světélka sviťte! jste pochodně vůdčí
tmami, jež houstnou a budou přibývat stále a dále;
jste poslední zášlehy myšlenek v hlavě, jež hroutí
se v šílenství, co srdce se svírá v zoufalé křeči,
srdce, jež chtělo tolik lásky rozdati světu,
hlava, jež chtěla tolik zlata rozházet na cestu – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Z dáli hučí již vlak. A ticho a prázdno je vůkol.
Nikdo ruku nejde mi stisknout a v objetí zulíbat vrásky.
A vlak již přisupává, dlouhý, černý, jakoby pustý,
vše jde bez povelu, němě, nikdo neslézá ni nevchází,
ani žádný zřízenec se nemíhá ve chvatu služebním po stupátkách,
28
než já tu jsem a světélka, ta světélka, jež bolí tak v hlavě,
se pohybují a křičí bez hlasu hromově, hrozně: „V před! Dále!“
Vlak hýbá se nerušně, do tmy se sune. Tam kostlivec v mlhách
přes propast natažen leží. Most. Most Naděje? Přejedem zdrávi?
Již kola se šíleně rozjela v ložiskách skřípavé osy,
vše řítí se rozžhaveno a tak smutečně, jak mrtvé souvozí duchů.
Světla shasínají. Co bude, nevím. Tma věčná? klid hrobu?
spánek duše? plam pekla? To jisto, v zkrvácené srdcem mým mlze
poslední stanice za mnou – – –
A v dáli se rozpíná nějaká náruč!
29
SOUMRAKY DUŠE.
Básník zoufalý hledá útěchu v indické
theosofii a v mystice.
I.
V symbolů tajemném se přítmí stará duše koupá,
svých hořkých záchvatů na křídlech krví znícených;
jak plápol magický, jenž na zlatých se půdách houpá,
do vírů rythmických tak celá ponořena, stoupá
z křišťálu přeludů v prach černý světů zřícených.
Do pohřbů krvavých, v nichž kohinúrů požár hoří,
má zřítelnice mdlá se vpíjí v slunce žhavý bod.
Ó, tváři Mithrova, ty oko božských, věčných zoří,
sraž víko s duše mé, po pravdě žíznící, ať vnoří
se v tebe, v jedno své, jež lotosem jsi čistých vod.
Ty, Súrjo, umíráš, a bázeň na mou duši lehá
jak hroznýš oslizký, jenž v tlamě hnusné třímá svět,
a více chvěji se, než svatá řeka, samá něha,
kdy ňadra hedvábná a opýřená Kálu šlehá.
Má duše nevinna jak Višnův černomodrý květ.
Mé oko vidělo, že Mája Brámu oči loupá,
jak Jama mrtvolám se smečkou psů v tmě chycených;
Brám sama, bez času jenž v prázdnu bez příčin se houpá,
v symbolů tajemném se přítmí stará duše koupá,
svých hořkých záchvatů na křídlech krví znícených.
30
II.
A duše jeho, křesťanstvím odkojena,
nárazem nové nauky chví se v trapné
nejistotě a přece oddaně, křečí podivné
muky, jakou zmítá se Rádhá, tančící
v žalném roztoužení opuštěné, aby zpět
k sobě přivolala Hariho, jarního Kršnu.
Jak zlatá patena má duše unavená,
mdlá, do snů ztracena, se tiše chvěje, stená,
na bolů oltáři má duše unavená
jak zlatá patena se oddaně chví, stená.
Na nudy oltáři sní duše moje spiatá,
jak svatá, ve záři jež nahá k mukám chvátá.
Svou vášní ztrýzněna tkví duše moje spiatá
na nudy oltáři, jíž sytá k mukám chvátá.
Svou bázní ztrýzněna, Satanu, jenž jest žena,
hymn stená schýlena, jak Kršně Rádhá vzňatá,
na lásky oltáři Satanu, jenž jest žena,
sta jich tmy Císaři v pohybů chvění stená,
nadšením trýzněna, jak vzňatá Rádhá zlatá.
31
VÝCHOD.
Avšak ani tyto nauky nepřinesly mu úkoje.
Co všechna filosofie ti světa – moudře říci může?
Jen bujněj melancholie z ní zkvétá, bodláková růže.
Zda jednu útěchu, tajemství jediného
ti rozluštění rozvije? Spíš splétá, než co zjasnit může.
Vše odvrz od sebe! Jen zbývá resignace,
tvých bolů smutná folie. Toť věta, kterou říci může.
32
CESTOU PARKEM.
Již listí žloutne v aleji,
a příroda schne odevzdaně,
jsou prázdná pole, holé stráně,
ne bolestně, ne rozervaně,
jen tak si pohvizdují pláně
v mlh zádumčivé návěji.
Pod bludným krokem chrastí list,
do vlasů padá jinovatka.
I nám snad přízí jemnou zatká,
co vryla v naše čela hladká
Osudu ruka tvrdá, vratká,
že lze v nich číst.
Číst o zklamaných nadějích,
o šílenstvích a bojů reji,
o ranách, co vždy krvácejí,
o smutcích, bezedny jež zejí,
o kruté žízni po oměji,
jímž každý žal by zjih a ztich.
33
Již nepravdiva run těch zvěst.
Vše srovnáno, ač nezhojeno,
vše přemoženo – nezkojeno,
neb Odevzdanosti má jméno,
co dalo tupý klid nám v léno:
Dál nést! jen nést!
Ó, hochu, kamenem proč řink’s
té soše tam do přísných lící?
V nich symbol žití. Uč se zříci!
Jdem žitím jak v ten park se tmící:
ať na pravo, ať po levici,
na konci vždy se šklebí sfinx.
Hned život sloupne tě až v dřík,
když chvíli do květů tě halí;
teď vznese k slávě, místo chvály
teď značku vyvrhele vpálí.
My klidni již. Rty za vše stálý
jen šepcí dík!
34
KDYŽ JSI SE VRÁTILA.
Z tmy zapomnění, z dna tůní
myšlének zhaslých v zákmitech,
v nichž s bolu černou vůní
melancholie vzdech
mdlý splývá, pln neznámých nesouzvuků,
v slz hořkost, srdcí zrývající muku:
Ty’s k nám se vrátila zpátky,
v života vír a boje tuch,
ve všedních snah rej vratký,
v nových nadějí vzruch,
v jas azuru, v rozkoše smích a pění,
v květ luk a v tance, v lásky roztoužení.
Ty’s přišla, na čelo ve snu
vložila mi svou měkkou dlaň.
„Proč truchlíš? V novou vesnu
uvěř, pozdvihni skráň,
bol zapuď! Hle, na horách jitro hoří,
v nach myrt se slunce vzkříšené zas noří!“
35
Tak děla’s Ty, pro niž noce
probděl jsem v pláči, modlitbách,
a vše, co jsem v tom roce
bídném trpěl, čím práh,
v dál zdálo se prchat, i vrásky s čela,
jak v smutek duše slova Tvá mi zněla.
Já miloval Tě, jak jiný
milovat sotva může víc,
můj život měl jen stíny,
bolest zela mu vstříc;
Ty’s byla mi jediným skvostem v žití,
Ty, slunce mé, jež do temnot mi svítí.
A já Tě zdrávu zřím opět,
něhu Tvých očí smím zas pít...
Tě zřít a umřít, dopět
píseň, na rtu jež chvít
se počala, s posledním dechem v jasu
by splynula a zpívala Tvou krásu!
Tvou krásu zářící, žhavou,
čistou a étherickou. V ní
sníh dřímá liljí, v tmavou
kadeř zajat se stkví,
co oči Tvé planou jak narcis zpilý
a na dně jich Tvá měkká duše kvílí.
36
Jak v rakvi z opálu zmdlívá
v očí těch zdroji jiskrném
má duše, jež se zrývá
lásky závratným snem.
Ty’s přišla! Nám vrácena! V sladké muce
Ti líbám čelo, líbám dobré ruce.
37
II.
ZPĚVY ŽIVOTA
[39]
SVÉ HVĚZDĚ.
Ó, hvězdo bílá, nad života vír
jež svítila’s mi dětství od soumraku,
tvou záři vždy jsem nesl ve svém zraku,
v tvých stopách hledal přes příboje mír,
ať vichr osudu mne rovna vraku
hnal v peřejích svých břitce na úskalí –
ty majákem vždy kynula’s mi v dálí.
Když nad krajem se stříbřil zimy pás
a promyk hvězd mžil nad lekníny sněhu,
když v jarní večer šeřík dýchal něhu,
po olši žhavým steskem šuměl vaz,
když letní noc se v meteorů šlehu
a jeseň v slzách hroznů smála tiše,
vždy střehla jsi mne s nadoblačné výše.
V tuch dětských neurčité záchvěvy
mně’s první nápovědí tajů vzplála,
jichž hádanka nám věčně v srdci pálá
a sfingou pravdu nikdy nezjeví.
Tvůj třpyt, jenž trsem narcisků v tmách sálá,
již mysl hocha plnil cizí touhou
a povznášel v hvědhvězd mléčnou dráhu dlouhou.
40
Tam lepší světy zdály mi se stkvít,
tam všeho čistšího jsem vkládal sídla,
tam nových žití vyvěrati zřídla,
tam velkých vznětů snil jsem plam a vzchyt,
při pohledu v tu propasť hvězdnou křídla
mé duši rostla, síla ku povzletu
nad všední hroudu, vzmach, dát výhost světu...
Jak táhla leta, hvězdo, ve tvou zář
hloub vpíjely se zanícené oči;
co rozum vjemy novými se točí
a divné city propukají, tvář
mé smysly rujné v paprscích tvých zočí:
to krásné, lahodné jsou ženské rysy,
v nichž s božstvím zemská smyslnost se mísí.
Ó, kouzlo skryté v sladké předtuše!
ó, žáre rtů! to rozněžnění v oku,
tu údů ztepilost a plnost boku
jen zlatovlasá můž’ mít Venuše.
Ó, hvězdo, znám tě, tak se ku potoku,
své vnady koupat, skláněla jen ona,
po které lidstvo věčnou touhou stoná...
41
A shon let míjí. Stále vzpíná dál
má zornice se, hvězdo, po tvém světle,
v něm ždajíc přístav duši bouří zhnětlé
a v útok záhad žití pevný val.
Však dnes mi jinak záříš... Sněžně zkvetlé
jak závoj posvátný ti line s čela
Madonny s děckem z malby Botticella!
42
ZA SLUNCEM.
(JANU EMLEROVI).
Výsekem nebe
v ulici těsné,
k výši kde děsné
činžáků nevkusných
čtverec, jenž dusí,
břidlici zved,
divokých husí
zahléd jsem let.
Klikatou čarou
v mlhavé ředi
nad sazí šedí
řítí se do dálky
plavců těch smělých
vlnivý tah,
majáků bdělých
neplá jim nach.
43
Šumným jak ruchem
parníku hřídel,
tepotem křídel
veslují v neznámo,
v třepotném kmihu
nad chmurou hrud
k smavému jihu
žene je pud.
S úzkostně k předu
napjatou šíjí
do vzduchu bijí,
touha jen po slunci
nutí a šine
umdlený sval,
odměnou kyne
teplá jim dál.
Jak vám, ó ptáci,
svobodu vaši,
vzletem jež raší,
závidím, spoutaný
všedností světa
v úmorný kruh –
jak se vám vzlétá
ve volný vzduch!
44
Též bychom byli
vzlét i tak rádi,
soudruzi z mládí,
kam nás hnal krve val,
srdce kde jihne;
kolik však nás
Ikarův stihne
osud hned v ráz!
Vzpomínám zase,
let váš zře dlouhý,
na všecky touhy,
co jich kdy srdcem šlo,
a jimiž právě
ztajil se dech,
o lásce, slávě,
lidskosti snech.
O kraji blahém,
bytostech čistších,
povzletech jistších...
Marno, ach, marno vše!
Tyčíš jen témě
na chimér hlas,
bys o kost země
líp srazil vaz.
45
A přece v srdci
dál touha hlodá,
pálí a bodá:
jednou, ó, jednou jen
s okovy střásti
pozemskou tíž –
a přes propasti
ku světlu výš!
46
MEDITACE.
Do trávy uléhám, již nebe dohořívá,
stesk šumí v korunách, a hloub se hlava vrývá
v ten polštář zelený, jenž květy postříkán,
co vůni jadrnou zem s jejich dechy mísí,
svůj jednotvárný zpěv v jasanech cvrčí křísi,
od meze vane dymián.
V klid vše mne kolébá, trav šelest, výdech země,
snít zvolna začínám, a zdá se mi, že témě,
šíj, bedra znenáhla, pak celé tělo již
se hrouží do země, jež zavírá se nad ním
se svými travami a hmyzu ruchem fadním,
tak měkce shrnujíc svou tíž.
Tma všude, čirá tma. V tom z koutku něco svitlo,
jak růže padla by sem žhoucí, a hned kmitlo
zas blíž to jiskrami, zas prškou bludiček,
teď paprsků již snop sem požárem se řítí,
zář hroudu prolíná, prsť, kořenů spleť sytí,
i nerost, jenž se s pískem spek.
47
Vše světlem jásá teď jak křišťál průsvitavý,
mé oko upřené v něm hmotu, jak se taví
ve stálém přerodu, zří vznikat, zanikat,
v taj stoupám tvoření, vše chápat mním v tom vzmachu,
a je mi, jak bych měl se lidských bájek tlachu
tak z plna hrdla hořce smát!
48
ČLOVĚK.
Tesknila květina v souvrati,
do nebe vpíjela zraky,
viděla ptactvo kol vzlétati,
ke slunci zachtěla taky.
Ze země vyrvala kořeny,
po větru srdce své dala,
vítr jí pel svál a lupeny,
v prachu cest uvádala.
Nebyla květina, člověk byl:
ten také, když po slunci touží,
vzerve se k letu – a v konec chvil
zlomen se ve blátě plouží.
Ten také, kdy nejvýše vzletět chce,
bleskem jak sražen se kácí –
a ještě rád ze své bezmoce
v klid zemského klína se vrací...
49
JEŠTĚ SVÉ HVĚZDĚ.
Ó, hvězdo má,
záštito mého žití,
svůj roztoužený zpěv vždy k tobě vznáším zas;
tvůj jas mi plá
a do snů věčně svítí,
ať vírný žití slap vře syče jako plaz
a sebe divočej se pode mnou v tmy řítí:
vírů jek slaď,
svých paprsků zlať
dál v bolnou skráň mi klad’!
Když trpět jen
bylo mi usouzeno,
já nepříznivý los chci klidně žitím nést;
vždy haně v plen
když padnout má mé jméno
za snahy nejčistší, za ideálů zvěst,
za pravdu, krásy sen a dobra těžké věno:
ústrk se zhusť,
v bouř žití mé vúsť,
jen ty mne neopusť!
50
Svých trestů tíž
snášet chci bez reptání,
i z domnělých jen vin vždyť ve svém nitru dost
jsem trpěl již,
se muče za pokání
a krutě poutaje svých smyslů háravost.
Já poznal prázdnotu, již rozkoš obeclání,
požitků svod;
a výčitek hlod
se hluboko mi vbod.
Přec jsem však hrd
jiným se vyzpovídat
než tobě, hvězdo má, již v duše tmu zřím plát;
tvůj soud buď tvrd,
chtěj si mne na smrt vydat,
ty k tomu právo máš, neb ty jen můžeš znát
i všecky příčiny. Je snadno hanu kydat
srdce ne v dno,
však probádat, zlo
v něm svážit za dobro.
51
Ó, hvězdo má,
Nadšením mému mládí
a Láskou jinošství jsi byla v bludných snech,
vždy vědomá,
co žití svádí, ladí,
i mhou vždy shlížejíc se jeho ve vírech;
ty sladkým otcovstvím jsi spiala proud, jenž pádí:
odpouštět dej,
v dnů soumračný děj
se dál vždy Pravdou, Dobrem, Poesií stkvěj!
52
POZDRAV STROMŮM.
(FRANTIŠKU ŠAFAŘÍKOVI).
Ó, stromy šumné, co je ve vás krásy,
kdy klenete se mocně do výšin,
kdy krajem širým strou se vaše pásy,
živoucí smaragd, před žhavými jasy
zvou husté větve v utěšený stín!
Obrubou vaší zkrášluje se země,
ať vítáte nás z lučin, údolí,
ať skalin, vrchů, horstva šatí témě
ta vaše zeleň, jasně zde, tam temně;
jak u cest pyšně pne se topolí!
A naše lípa... v žírné polí vlně
všem vlídně kyne chodcům umdleným.
Hle, smrčin porost, prostor dálný plně,
se mění v moře, které tajuplně
svůj chorál zpívá hlasem ztlumeným!...
53
Bor odpovídá. Jedlí šeré shluky
v to mísí radost svou i bol i hněv,
vzepějí břízy, habry, duby, buky,
houšť přizvukuje slavíků svých tluky:
toť Tvůrci nekonečný chvalozpěv.
Tu teprve, v těch zvuků, barev moři
a světlech snětmi propouštěných, vlast
v své pravé kráse přede zraky vzhoří,
duch velebě se Všehomíra koří,
prach země s vaším vzepětím chtě střást.
Buď velebena síla, jež vás budí
od věků z kůry zemské bujet, růst,
buď žehnáno i citu lidské hrudi,
jenž ruku dělnou k rozsévání pudí,
kde dosud úhor bez vás leží pust!
Toť nejčistší je radostí, sám zříti,
jak roste strůmek, jejž dlaň zasadí,
byť jediný, za skvělých sadů kvítí,
jež cizokrajnou nádherou zrak sytí,
přec vysévači rozkoš nahradí.
Jeť v rašení tom ztajen symbol žasný,
v něm všeho života jest ukryt taj,
ten věčný rozvoj, smysl žití krásný,
být dobrým, volný růst, zrak k nebi jasný,
sám zelení svou stvořit sobě ráj.
54
Ó, svěžest nitra, srdce očištění!...
Z vás čerpat lze, ó, stromy, sílu k nim,
ve vašich korun vážném šelestění,
co prsa rvalo, tichne, v mír se mění,
vše marnosti se rozplývají v dým.
Cos vyššího ve vašem vane vzletu
a mluví jasně z vaší němosti.
Vás proto zdravím, přímé, svobodné tu –
ó, stromy, vraťte zelení svou světu
zas pohádku o lidské radosti!
55
NAD VODOPÁDEM V KRIMMLU.
Kde řeka řítí se s hor velikánů v dál,
nad vodopádu mhou zamyšlen poutník stál.
Zrak jeho, života jenž dychtivý byl ještě,
v přírody nádherné to divadlo se vpíjel,
jak pod ním hnal se, řval, se syčením se svíjel
proud zlobně vzkypělý, v mrak tříštící se deště.
Své city s varem tím ni srovnat neměl čas,
zde burácelo vše, a každý nerv se třás.
Teď pustý rachot děl, teď příboj hřímání
se zdály do skal prát, jež div se nerozstoupí,
jak křemen krušený v drtivé tlamě stoupy.
Hněv vírů vzbouřených, pěn plané vzdýmání,
vše v stříbro taví se, v plam mokrý rozhání
a znovu sbírá se, vře, jiskří, srší, pryská,
tam mocným výmrskem do výše v chumli plíská,
by chvílí nejbližší zas pokořená, nízká
se čela rozbitých vln kála ve propasti.
Jak jícen Gehenny, před nímž i ďáblu třásti
se v hrůze odvěké, kdy zří, jak Věčný trestá,
ta zeje prohlubeň, kam vln se řítí cesta,
kam jedna po druhé se valí, žene, tryská
56
a tříská o kámen, se kalí, klene, stiská,
vše v jednom obratu: vzmach, náraz, výšin, pád,
že ani nezbývá jim času vzpomínat,
proč, odkud přichází, kam jich se řítí chvat.
A chodci zmlklému, co v myšlénky se noří,
nad slapů chaosem se žití obraz tvoří.
Jak žene řeku zde vpřed síla neznámá,
tak život z neznáma svůj vznik a zřídla má.
Co z jeho tajemství se může zodpovědět?
Proč, odkud jdeme, kam? Co s jistotou lze vědět?
Jen vpřed že dlužno jít, před neznámem se třást,
si hlavu rozbíjet, vždy problém týž si klást,
vždy v novém zápasu být odražen a zhněten,
v tisíce krůpějí se rozbít, stakrát smeten
jak bílá pěna ta, a přec se řítit dál!
Proč?... Kam?... Co bude pak?... Nad slapy poutník stál
a viděl zmatky, bouř, vztek, var, mstu, vývrati
a viděl útoky a viděl závrati.
Ta vlna bouřící v sled aspoň splyne s mořem,
se stiší, zaniknouc v své vlastní podstati –
jen člověk věčně štván je pochybami, hořem.
Kde jeho moře jest, kam šel by tiše spat?
Je hrob to? rodná prsť, přírody širý sad,
kde smísí jeho prach se s prachem veškerenstva?
Kam všechno vyústí? Je Věčnost to, či Bůh?
Hle, nad kaskádou tam se pestrý polokruh
zved slunce polibkem v ty spousty rozpeřené.
Tam duha Naděje a Smíření se klene.
57
Pro koho? Pro ten proud? Či proudy člověčenstva?
Vždy nové řítí se a v stejný smyslů mam,
do stejných pochyb zas, zda s tím, jejž Hospodinem
v svých zveme modlitbách, část se svým celkem splynem,
jak s mořem vlna ta. Plá duha našim tmám?
Nad vlnu bídnější se s rozumem svým šinem!
Ví člověk: – vidmo jen, illuse, krásný klam – – –
58
BLOUZNIVÁ NOC.
MISTROVI.
Vyšli jsme z vinárny, ret ještě polibky vlhký,
nevím, zda od číše víc, či od Héby úsměvosladké.
Vyšli jsme, družnost v srdci a jasnou hlavu, jíž zdály
záhady světa se vše být řešeny přátelstvím, láskou.
Shvězdění míhavá zatím, co v žáru prýštící révy
vteřinou hodiny v propast plynuly při jiskrách ducha,
jimiž rozdával’s, Mistře, nám učňům životní moudrost,
kolem severní hvězdy se stočila skoro již k ránu.
Jaká nádhera noci nás čekala na svěžím vzduchu,
nás, již v nitru svém nesli díl ohně urvaný božstvům!
Okolo hřebů hvězdných, jež ze zlata tepány tkvěly
v stropě tmy temném jak malachit, v nekonečnou báň vzdutém,
zachvívat proud se mi étheru zdál jak s jemných strun harfy.
Byla noc, za jakých Pythagor zlatá z hvězd četl svá slova?
za jakých Platón o věčných ideálů snil sférách?
Vím jen, že Mistrova slova dnes nad jindy sladčeji zněla.
Zněla lahodou klidu, dobytou života bojem.
Po střechách válel se měsíc, míč obrovský, odkopnut prudce
na západ vítězem rusým, jenž neviděn blížil se pevně
přes pouště, lesy a sedmeré moře s křišťálné hory.
59
Stadiem byly tu prostory bezedné, metou – klín věčna,
denně zkad vrací se v pentathlon junné slunce i měsíc
v nebeský football, jenž nemá strážců ni rozsudí třeba.
Hle! teď diskos napích se ve svém šíleném letu
na žerdi tenké, trčící nad stromy ostrova ostnem,
prapor ohnivý, vlající do dálky tekoucím stříbrem;
teď zas, vyrvav se, za listím mizí, jež krvácí po něm,
aby v mžiku svůj kotouč za vršek do mlhy skácel,
záplavu rudou jen zůstavě v kontrast mléčnaté žluti
elektrické lampy v drobném lupení olše.
Došli jsme nábřeží. Řeka nové divy nám tančí
u nohou jako Najada s odkrytým svítivě bokem,
laškujíc si třpytivým závojem stříbrných vlnek.
Usmívá se jím, protkaným churavou vyhnance září,
jako žena, jež vítěze síle vzdává se ráda:
stříbro slz moh jen dát onen, ten zlato jí nahází v lůno.
Chvíle jest plná sladkého zmatku, kdy lámou se světla.
Tam ještě splývá vše v magnetické báchorce luny,
zde již ostrý se stín v dne kontuře rýsuje přesné,
tam ještě Hradčany do tmy vtínají hroty svých věží,
královskou silhouettou se v baldachýn nad Prahu strouce;
zde již osleplým okem se s verandy kavárny dívá
do šera jitra lampion z prohýřeného včera,
hladová nevěstka v portál co krčí se karyatidou,
která již nemůže nést svou bídu ni přetvářku měštců.
Chvíle sloučení noci, dne, světla, tmy, ctnosti a hříchu,
kdy vše jedním se jeví, z týchž prapříčin vyvěrajícím,
loupežný dravec, šeredný netopýr, slavík, co zpívá
60
v měsíčnou pohádku, kos, jenž v městské zdi slaví vpád slunce.
Záhady, hle, jež srdce rvou nám otázkou věčnou...
Avšak zde stačí, by paprslek slunce se s měsíčním protkl,
žlutý stín s modrým, a vše zas novou zelení hárá,
směje se list i vlna, blouznivou rozkoší jaty,
jak teď má hruď, jež se v taje těch obou vnořila mocí.
A vše v tom zásnubu světel a tmy a slasti a žalu
jakoby splývalo v jediný paian, jenž se tvých rtů, Mistře,
v měňavé rozhraní noci a dne, jež tu kolem nás víří
svými fantasmaty jak Breughlův odvážný štětec,
hlaholí soucitem k lidstvu, obdivem k ženě, k přírodě láskou!
61
PODZIMNÍ BOUŘE.
Přes horu, přes řeku, v mraku a kouři
vichřice jek
žene se v přek,
západ se chmouří, západ se bouří,
mlhy se válejí. Šum a ryk, skřek.
Pitvorné tvary!
Zde jak pěst zaťatá s nebe rve cáry,
netvor tam posupný důtkami žene
před sebou stádo beránků schvěné,
onde jak archanděl točitý meč
rozmáv by v seč,
na šíji démonu patu svou klad,
do hlubin propasti chystal mu pád.
Jiný běs střemhlav již dolů se hroutí,
oblačný baldachýn strh si k té pouti –
po něm hned ostatní klesat je zříti,
divocí slonové vzadu se řítí,
rypcem co chytí, sklátí a zmýtí.
Za nimi všechno tratí se v prach,
šelem jak dav by, hřbet na hřbetu, táh,
voj vášnivý, jenž by jen po krvi práh.
62
Slyš, jak jich jazyky chlemtají v tmách...
Divoký rej.
Ej, juchá, hej!
Teď valkyry z mrákavy vyrazí vpřed,
na vraných ořích šílený let,
vlající hřívy, vlající vlasy,
vlající roucha, vlající pásy.
K bouřlivým ňadrům si tisknou a rvou
mrtvoly hrdin, jež vezou tou tmou,
mraky se svíjejí pod podkovou.
Sotva se děvice přihnaly tryskem,
zvířivše kotouče s listím a pískem,
šedivé stíny pnou za nimi lkavě
ramena bílá, šlář choulí se k hlavě
zamotán, slzami promáčen, sdrán:
to nevěsty reků jdou v zbrocený lán,
srdce jim krvácí z nejhlubších ran.
Právě, když zkosené svaté ty květy
líbaly naposled cudnými rety,
děvuchy líté je vyrvaly jim,
v cvalů sled nechaly prašný jen dým.
Nevěsty kvílejí, nevěsty pláčí,
strnisky divoký vichr se stáčí
a hvízdá a píská a sviští a řve,
nač vrazí, hned se vším se hrdlí a rve,
na konec svane je pápěrkou taky.
Nové a nové jdou tuče a mraky,
mlhy se válejí, přechází zrak i,
63
nová a nová zas přikvačí jízda,
k štítům skal vzepne se, v orlí až hnízda.
Bouře má peruti. Letí a výská.
Vše v přísvitu příšerném, zámhou jenž blýská,
se do stínů tajemných choulí a stiská.
Vichřice plíská.
Proč, duše, se chvěješ? Ó, vím, jaká tryská
ti z hlubiny touha. Již cítím sil vzmach,
nad bláto, prach,
úžící hrázi, propastí srázy
se vichru vznést rázy,
setřást, co kruší,
dát svobodu duši,
dráp malosti zchromit,
konvenci zlomit
a v nesmírno nebes, ve vichru ryk
vyrazit z prsou vítězný vzkřik!
64
OBĚTI HOR.
Na úzké horské stezce jsem potkal staříka.
U skály odpočíval, a zřím, že naříká.
Nes věru těžké břímě pro svoje stáří ctné,
nes rakvičku. „To, pane, je pro vňoučátko mé.
Jen malá, slabá rakev, však těžší každý krok,
mně hranou svojí ostře se zařezává v bok,
jak by mne zdrtit měla...“ A slza za slzou
se s potem stydlým mísí tou tváří utvrdlou.
Ji sešlehaly vichry, v ni vryla bída hor,
jak na stoletém kmeni blesk rýhu vrstvou kor,
svou črtu nesmytelnou. Leč nejkrutější ráz
nestačil sehnout, zkřivit ten neoblomný vaz.
Je stařec jako jedle, to tvrdý, český suk,
již mnohý cizí topor zde o to čelo puk,
to ještědský je člověk, kde stanul, pevně tkví,
a ani tisíc bouří jím s místa neochví! – – –
Přec bouř jím zaklátila: to krutý vichr vstal,
jenž strůmek jeho štěstí od vršku v kořen sťal.
„Mám, pane, dceru, těchou mi rostla jedinou,
za šediny mé chleba šla hledat krajinou
a v továrně jej našla – tam dole v Liberci...“
Kmet zamáv hořce rukou, kde mýti ve čtverci
na smaragdových luzích, jimž otravuje drn
všech barviv nádrž, Nisa, pár dýmajících skvrn
65
zřít bylo stopou města soukenných baronů.
„Ty, město ošemetné, lstných plno náhonů...
Za kousek suché skývy nám béřeš zdravou pěst
a synům mateřštinu a dcerám našim čest!
Hůř ani v bravu plachém nedáví lačný vlk...
Co mluvit o svém hoři!...“ A stařík trpce zmlk.
Své břímě přes rameno si tupě přehodil
a zkusil těžkou nohou, jak by se rozchodil.
Po několika krocích vzad slabě nahnul líc:
„Snad ani dcerky svojí nenajdu živé víc,
snad umíráček pouze mi zazní ze vsi vstříc;
ubožkou s hanbou zmítá – horečka omladnic.“
A zas jak stroj dál šlapal po štěrku v prudký svah,
leb schýliv klasem zralým pro Smrti kosný mach.
Již ani neohléd se, kdy s cesty zabočil – – –
Oj, divně horský ráj ten se se mnou zatočil:
kde dřív jsem viděl radost a svěžest, zdraví, jas,
teď rozvrat, bída, smutek a žal se na mne třás,
já v osudu těch šedin zřel celý horský lid,
jenž o každý den žití se musí trudně bít,
rvát s přírodou se o chléb, s lidskými upíry,
vždy znovu vrhán hladu a nouze ve víry,
jenž hyne ve tkalcovnách, kde vodnatí mu krev,
a zapomíná radost a zapomíná zpěv,
a jenž má těžký úkol, v svých strastech nuzoty
stát hrází, o niž vzpírá se útok cizoty.
Vždy vlnobití divé víc hlodá, hloub a dál.
Ó, nedej Bůh, by strhl se ochranný ten val!
66
Již tvrdé naše hory dost propustily zla –
jen v slabých prsou lidských nám pravá spása plá!
Ta věrná prsa dokud za věc svou budou stát,
bouř nejprudší a příval ten neprolomí hrad,
a byť to byla prsa, jež práce vyssála –
jen lidu srdce tolik v boj síly vysálá!,..vysálá!...
As těmi reflexemi můj sílil sebe duch.
Již zapadalo slunce za protějších hor kruh,
na říčkách, na rybnících se lesklo červánky,
tmu mračen prošívalo zlatými varhánky,
paprsky hasnoucími jak v kštici diadem.
Tak zvolna, tiše, hebce v sen kolébalo zem.
Z luk začla mlha stoupat a tulila se v les,
do tvrdých stínů halil se rozházený tes,
jejž Satan kdys chtěl vztyčit zde v posměch Ještědu
a přišed pozdě, s chabých svrh beder k posledu.
Zde dílo Satanovo se léta chystá zas.
Zda dobrý lid náš bude sil dost mít, by je střás?
Hle, stín se řítí kvapem, jen na západě mdlá
se večernice v studu jak naděj třepotá.
A píseň svoji šumnou začíná hustý hvozd,
jak soumrakem by padlým byl denní tísně prost,
od vršku sosny k vršku si volně hovoří,
a v brzku reptá, bouří, hřmí celé pohoří,
jak by slib vytrvání od stráže k stráži šel.
Mně toho dne již zevšad jen umíráček zněl.
67
SNÍH.
I.
To bylo bledé děvče, pomněnek trpící zrak,
a popelavou skrání dum divných plynul mu mrak,
jak kdyby duchem stále do dálek mizelo jen
a k ztracenému čemus tam někam snulo svůj sen,
jak kdyby útlým tělem, jež nese choroby tíž
v své nerozvité hrudi, na zemi nebylo již.
Květ vytržený z půdy tak hyne pozvolna, schne,
k těm, kdo by ujal se ho, stvol mroucí nadarmo pne,
až poslední naň chvilka zákeřně vyřítí se –
v kalichu ještě slza naposled zatřpytí se.
II.
Či byl to v jejím zraku již taký nebeský lesk?
To po matičce drahé ji schvátil bolestný stesk.
Rok bude tomu právě, co pod drn odešla spat.
Matičko utrápená, neslyšíš dítě své lkát?
neslyšíš jeho vzdechy? pláč, který srdce můž’ rvát?
Ach, dosti měla žalu, by aspoň hrobu jí chlad
dal klid a zapomnění. Smrt byla nejvyšší smír,
jenž v nesouzvuku žití jí zazněl z andělských lyr.
68
Let sotva tomu deset, v rodnou se vrátila ves,
děťátko zachuchlané loket zlou cestou mdlý nes.
Mráz tuhý tenkrát fičel. Rodiče zavřeli práh,
pěst marně buší do vrat, ret děcka vysch už a zpráh.
Půl zkřehlé našla tetka, s půlnoční v zpomínkách jde,
poznává svoji Dorču, do teplé jizby ji zve,
slibuje smířit staré. Však hrdost nedala již.
Dál podlomeným žitím statně svůj ponese kříž!
Tak mozolnou ctně dlaní o život sváděla boj,
pro dítě žádný nebyl dost velký starostí roj,
pro její zlatovlásku, jež jemná byla jak květ,
pod nepříznivé nebe jejž svál sem slunnější svět,
tak dragantová, křehká, tak měkkých očí jak on,
tak štíhle rostlých prstů, jež trudů neznají shon
a pro rozkoš se zdají stvořeny býti a jas – –
Ó, jak on jimi uměl hladit jí spuštěný vlas! –
A něžné dítě rostlo, matčin je ovíval dech,
by neměl k slabounkému přístupu nepohod žeh.
A matka pracovala, dřela se ve tváře pot,
jen aby děcku svému poskytnout mohla, co vhod.
Ji sílila ta naděj: jich přijde vyhledat přec,
dél nenechá jich strádat, přivine v oteckou plec,
jen až to velké dílo, o kterém vždycky snil,
se podaří mu vyvést. Neb nechtíc bráti mu sil,
svůj rozdíl cítíc, nuznost, sama se rozhodla jít,
než aby krněl, trpěl, radš zlomí štěstí i cit – –
Však on, on přijde, přijde, zná velkost oběti. Zná,
ač prostá jest jen dívka, jak ráda, ráda ho má.
69
Ba přijde, přijde, přijde! – A v těch svých bláhových snech
se jímá líčit děcku, jaká to radost a spěch
a sláva bude, konec všech ponížení a běd,
až přijde otec pro ně, tak dobrý, krásný...
III.
Jak květ,
jenž příliš dlouho čekal na slunce úsměv a zář,
se nerozvine, vadne, již vraštila se jí tvář,
dlaň hrubla, naklonila se šíj a uvádal bok
pod tíží lopot, s nimiž jí každý zápasit krok,
ač netušila změny, neb v zápas nových vždy míz
jí lily láska k děcku a víra v něho... Až kdys
bouř přihnala se. Hrozná. Blesk sjel a schnoucí sťal peň.
Ji oklamalo všechno. I velká víra ta veň...
IV.
Co přilítla ta zpráva (blízkého statkáře dceř
že k oltáři má vésti „náš slavný umělec Ř***“)
již nevzpamatovala se Dorča z nejkrutší z ran.
O štědrý den ji právě nesli do hřbitovních bran.
U cizích zbylo dítě. Jak cizí, vlastní i jsou.
Umřelo s matkou mu všecko. Co v světě se sirotou?
Jak odervaná snítka je slábo s bídou se bít,
a dobré slovo pro ně tu nemá nikdo ni cit.
Je tílko jeho stonek, jenž chřadne, jak naň dých mráz.
Jen do svých dum a žalů se tulí hlouběj’ a záz’.
Nač ústrky jen snášet a ztráty, bolesti znát?...
Než rok se s rokem sešel, musili v špitál ji dát.
70
V.
V horečce divné sny má, jen stále matku svou zří
a mazlí se a laská, hovoří, žertuje s ní
a pláče, zmozolenou jí líbá dlaň a zas líc,
jež kryje smrtná bledost, jako když umírajíc
naposled žehnala jí – ó, stále slyší ten hlas:
„Až bude tobě nejhůř, já pro tě přijdu v ten čas!“
A opět zří se s matkou, po známé pěšině jdou,
za výdělkem jdou v město, za šera ještě a tmou,
touž cestkou, v nemocnici po níž ji přivedli dnem,
hle, z okna je ji vidět, zrovna se zatáčí sem,
je posněžená celá, až v černý ztrácí se les.
Tam k němu jako hnízdo vlaštovek tulí se ves,
a na té stráni nad ní divného pole je lán;
tam dali matičku jí, řkouce: „Mír budiž jí přán!“
Ó, co v to pole vseto vzácného semení jest,
z něhož jen roste hoře, strom, jenž se dotýká hvězd.
V jizbě se šeří, venku jen bílá leskne se pláň,
procitá děcko ze snů, oko mne vyhublá dlaň,
samo se vidí v jizbě, vše bylo horečky klam,
není zde matky její, konec je laskání, hrám.
Opatrovnice vyšla na chvíli ve druhou síň,
kde stromeček se chystá. „Jen vesele, stromečku, kyň
těm druhým dětem chorým, já krasší stromeček mám,
mou zalévaný slzou, na hrobě matičky tam;
v svatvečer nesmím scházet, zas Kristus přijde dnes k nám
co řek by duši hříšné, že hrůbek nechávám sám?“
A děvče šátek chytne, z nízkého okna jen skok,
71
a po pěšině známé již drobný cupotá krok.
Je dobře umrznuto, sníh skřípe, běží se líp,
a nikdo již ji z města nemůže dojít ni zřít.
Na keřích podle cesty jak lpěl by démantný třpyt –
však co že cítí v tváři? Začíná sněžiti znov.
Jak drobných důtek šlehal by kůži uzlík i kov.
Pápěrka sněžná snáší se krovem na ztichlou zem,
Ježíšek na bílém koni to letos přijede sem;
jen aby dřív, než přijde, byla již u hrobečku,
co sobě pomyslil by o tobě, sirotečku?
Pytel se roztrh s pýřím, za vločkou hrne se vlok,
a rozpálené děvče statečně přidává v krok.
Sype se, sype s nebe, již ani nevidí stez,
a pořád dále, dále se zdá být černavý les.
Sníh houstne, lepí oči, že na krok nevidět proň,
ubohý sirotečku, líp si své pomněnky cloň,
ať nepohasne tady jich tichý, trpící svit –
oj, přec tam v dálce záblesk jakýchsi světel se kmit!...
Snad na růvcích to svíčky kynou přes hřbitovní zeď?
A choré děvče síly naposled napíná teď.
Vždy hlouběj slabé nohy se boří v kyprý ten sníh,
již cítí jen, že klesá... Nikoho, kdo by ji zdvih...
Než najednou – co děje se na silnici? ó, zdar!
to od černého lesa běloušů řítí se pár,
vše na nich září zlatem, a hudba rolniček zní,
jak kdyby otvíralo se nebe nejkrásnější.
Jsou nádherné to saně, a kdo to, nebesa! v nich?
To spanilá je paní, zakrytá ve závojích
72
a v kožešinách drahých, z mušlínu jenom dvé hvězd,
dvé dobrých září očí. – „Bože, to matička jest!
Leč koho s sebou veze? Je mladý, krásný tak muž,
o jakém vyprávěla mi v slzách – ó, vše vím už,
to tatíček je drahý, přec nezapomenul nás:
mám po něm štíhlé ruce a zlatem svítící vlas.
Než jaké zní to zpěvy? Andělů zve mne snad hlas?
Ne, matička mne volá: ,Přišla jsem pro tebe v čas!‘“
VI.
Pár mladý ku rodičům na první vánoce jel,
kraj věru divný pozdrav na uvítanou jich měl:
nalezli zmrzlé dítě. Zavezli do prvé z chat,
daleko statek ještě, a nelze se zdržovat.
Však pomoci tu není, vždyť zhasla očí již zář.
A pro nevěstu štěstí, že nebylo vidět mu v tvář.
73
JARNÍ HEKATOMBA.
Měkký, jak by dívčí ovál
pod závojem zamžíval se,
kraj, jímž tulák já v pouť dal se,
v jarní páře oddechoval,
v jarním slunci usmíval se;
jedva sníh že s lích byl smetl.
Vlhký ještě každou stezí,
zelenal se drnem mezí,
pásy luk a plný mlezy
rašil, klíčil, pučel, kvetl.
Každá mez jak pokropena,
každá louka rozpestřena;
pode tlícím listím hájů
podléštky a koniklece,
sasanky a prvosenky
zvedají svůj stonek tenký,
šepcí báje plné tajů
o Moraně zniklé v řece.
Zima, Tma, Smrt přemoženy,
příroda si pouta střásá.
Život volá. Život jásá.
74
Pojďte, dívky! Přijďte, ženy!
Ze sladké svých ňader tísně
do mladého slunka třísně,
kterou háje ověšeny,
jemné břízky rozechvěny,
zanotujte jarní písně!
Návrat slunce, světla, žití
oslavujte v družném kolu,
rozdech lásky, rozpuk bolu,
úsměv, jímž se nebe třpytí,
pocel, žár jenž v krvi vznítí,
slaďte v písní něžnou štolu!
Za radostí, štěstím honbu
opěvejte do sytosti!
Božstvu jara, plodivosti
při úlitbách vzdejte z kvítí
první jarní hekatombu!
*
A již vidím zevšad sbíhati se ženy,
dívky prostovlasé, kynou na stařeny,
děti letí napřed, vánkem dmou se šaty,
od paprsků zdají celičky se zlaty;
modré, zelenavé sukně dívčí vlají,
jako když si vlnky s nebem, s lesy hrají,
rudé šátky hoří vlčími v to máky,
antických rouch pestro, mníš, ti mámí zraky,
75
k oběti svým bohům spějí rušné davy.
Rychle blíž! Ať stihnu průvod jejich smavý.
Evoe! Zniž cymbál, krotaly a sistry,
vesnu vítej kvítí, zpěv i v rej krok bystrý!
Probouzí se zase dávných časů sláva,
příroda, lid, krása jedním kdy se stává;
poesie zase na rtech lidu zní,
světlo, život, radost slaví vítězství.
Básníkovy bludné sny se staly skutkem...
– – – – – – – – – – – – – – –
Co však zblízka vidím?... Tváře zryty smutkem,
děs jim trhá rysy, ustrnutí v oku.
Není radost, jásot, co je pudí k skoku,
hrůza vyhnala je z chudých jejich chatek,
vyplašená láska milenek a matek,
žen, jež čekají se, dětí polekání;
nářek letí vzduchem, spěch a doléhání,
pobídky a lkání, každý posun tuhne
ve výraz jen bolu; již i slunce uhne
se těm kanéforám smutným, slze v líci,
zlaté řízy šednou v cáry děravící,
úzkost pouze mrská plaché stádo vpřed,
zpěvy ne, jen pláčem zachvívá se ret.
Žalostně tak sny se básníkovy boří.
Což jen bídu rodí naše Krušnohoří?
*
76
Chvátám s davem. Cestou lapám rozptýlená slova,
v tichém pláči polykaná, štkající vždy znova.
Chápu málo, tuším více, jako ti zde tuší,
peruť neštěstí kol vane, koho stihne, zkruší.
Nechci ptát se. Dav mne nese proudem lkavým, dravým,
jenž se žene, stená, kvílí. Již se nezastavím.
Rozbolněná duše davu i mou duši bolí,
cítím úzkost, cítím bolest, platiž komukoli.
Chtěl jsem hlásat pozdrav jaru, slunci, světlu, žití,
chtěl jsem svoji víru v radost tisícům kol vlíti,
v přírodě jsem volné jásat s volnými chtěl lidmi,
smutek, bídu, všednosti rmut přešlými zvát vidmy.
„Zima, Tma, Smrt přemoženy. Život tebe želá.
Příroda si pouta střásá!“ tak má píseň zněla.
A teď prostřed jarní krásy, kterou kol se stříti
vidím krajem zkvétajícím, musím Smrt jen zříti...
Výbuch v dolu. Sta jich zničil. Jiné pohřbil živé.
Ze země, ó, děti, slyšte otců nářky tklivé.
Zemí k paži paž se vzpíná! Mít i sílu tuří,
marná práce; marné pláče. Dole oheň zuří.
*
77
Dělná ruko, tvrdá, zmozolená,
bez tebe co celý svět by byl?
Vše, co lidský um si vydobyl,
za tvořivých co mu zrálo chvil,
mělo-li se skutkem stát, co snil,
o tebe vše díla podepřena!
Ty’s to, která ze syrého lůna,
zemského nám kutáš poklady,
teplo, světlo, kopáš základy
k chrámům vznosným, pyšné na hrady,
role vzděláváš a zahrady,
mrakodrapy tyčíš, až kde luna,
řídíš díla páry, díla mluna;
mramor láme tvoje síla junná,
bez tebe by nechvěla se struna,
barva nezářila na plátnech,
slova pěvců neměla by ech,
zůstali by zakleti v svých snech,
jako myslitel v svých čtyřech zdech;
brokát, hedváb nehalil by ženy,
měšťáků hlt zbyl by nezkojený,
stejně jak snah vyšších ryzé měny.
A co údělem tvým? Holé stěny,
tvrdé lože, zima, tma i hlad.
Jiným světlo, chléb, sůl, plný mlat,
tobě jenom s osudem se rvát,
tobě s bídou na věky se klát.
Ve přádelnách mrháš svoje síly,
78
v hutích, šachtách otupuješ sval,
kladiva tě chromí, stroje, pily,
železa tě tekutý žhne pal,
drtí stoupy, kola, nože, lisy,
se střech, v lomech, při průkopech skal
denně na nitce ti život visí,
a vždy dáš mu víc, než on ti dal.
V tom jsi rovna duchu myslitelů,
básníkův a uměn tvořitelů,
kterým také za jich díla všecka,
lidstvu daná s důvěrností děcka,
za pokrok a volnost, pravdu, krásu,
objevy, jež hmotu nutí k žasu,
bída odměnou, smích, smrtná rána...
Kdy vám dvěma svitnou věčná rána?
Dělná ruko, budiž požehnána!
*
Slunce jásá, hárá,
Osud květy drtí.
Hekatomba Jara
hekatombou Smrti.
Na sta paží, rýčů,
do práce se snují,
trupy zuhelnělé
jenom vytahují.
79
Zříš to děvče mladé
pláčem uzardělé?
Hochu na hruď klade
hrstku petrklíčů.
80
NA KREMLU.
Od zvonu ke zvonu jsem na Ivana stoupal.
Kus těžký za kusem, až kde se zvonek houpal
ze stříbra ulitý, vše třáslo se a chvělo.
Tam kolos Uspenský svým srdcem bil se v čelo,
jak by dnes hlaholem chtěl slavit v nebe vzetí,
tam v tóny vysoké, jak do jásání dětí,
bronz mužný z hloubky řval své pokořené vzdory.
Zvuk lil se v kaskádách přes hlavu, vnikal v pory
a brněl v žilách, zdmi a schody duněl temně,
jak by jím v základech se třásla celá země.
Tam Reut, jehož hlas zvyk večer kázat svícnům,
by vzplály k modlitbám a ku zpěvům, děl jícnům
teď dává povely, by chrlily své salvy.
A starý Medvěd zas, jak za houštinou malvy
by tušil úly včel, jež horkým vzduchem vzučí,
svým basem sonorním v tu vřavu mlsně bručí,
co soptí Tatařín a Labuť zpívá nyvě,
hladový Golodar po zlaté touží nivě,
svým tlukem Korsunský v dálného moře boj,
na novgorodský sněm vzpomíná Večevoj,Večevoj.
81
Vše různé hlasy ty, ač pomíchány, sporny,
v své bouři slévaly se v souzvuk divotvorný,
jenž hřímal k nebesům kovovou hymnu svoji,
se řítil vichřicí, jak vlna ve příboji
se hnal a rozdouval a vše v svůj rozmav chvátil.
Pod věží slunce proud prostranství Kremlu zlatil,
lid z chrámů hrnul se, kde líbal zlaté stěny
a rakve s ostatky a roucha vzácné ceny,
kde tloukl o dlažbu blouznivě bledá čela.
Ve skvostných spřeženích se panstva rozjížděla,
stuh plno, samý řád a uniforma skvělá.
A zvony zvonily, a hromy hřměla děla.
Já, poutník zamlklý, jsem význam nevěděl,
jen dolů na Moskvu se v dumách zahleděl.
Tam jako krásný sen v omamné světla zlati
ta bělokamenná, měst ruských svatá máti,
se rozprostírala se svojich věžic hroty,
s báněmi soborů, bašt vznosnými voróty,
střech rudých, zelených vesele pestrou směsí,
na kterou Byzance vkus patinou se věsí.
Ruch ulic, trojek shon, bázárů rokování,
hřmot vozů s dugami sem nedoléhal ani,
jen němě hemžilo se v hrozném mraveništi
po klikatině cest, jíž krojů směs se blyští,
po mostech, po lodích, neb nikde není pausy.
Tam vlévá do Moskvy se modrá stužka Jauzy,
a za ní zahrady, a na obzoru lesy.
82
A vše jak zakleto by do pohádky kdesi.
Zde Východ otvírá své brány čaromoci,
a krasavici zřít mníš z tisícjedné noci.
A přec tak ruské vše a svérázné v svém ruše,
tak velké, široké, jak sama ruská duše,
jež pravé síly své si nevědoma zcela...
A zvony zvonily, a hromy hřměla děla...
Mně bylo najednou, jak měl bych vzkřiknout: Dost!
Ó, ještě není čas na slávu, na radost!
Vy, děla zmlkněte, vy stůjte kolokoly!
Ó, ještě Slovanstvo má krvavé své boly –
na vlastní půdě své je otrokem a hyne,
ne pán svých osudů, leč hříčka zvůle jiné,
plod trpké námahy a tuhou svalů práci,
vznět smělý myšlénky do cizích sýpek ztrácí –
a ztrácí jazyk svůj a ztrácí svoje děti,
nad Vartou, nad Sprévou, v tatranské chudé kleti.
Ba hůř, dál Slovana sám Slovan zotročuje.
Ó, ještě Polsce líc šlář vdoví zasmušuje,
brat bratru svobodu rve v nenávisti šeru,
svár všechno rozžírá od jihu ku severu,
zde pro víru a mrav, tam pro jazyk a psaní,
tu z nízkých stranictví, tu z krutých nechápání,
co pro věc lhostejnou, na dálných bojišť poli,
krev teče slovanská ve prospěch komukoli...
Ni ruský čelověk sám doma svoboden!
Čas ještě nepřišel. Ó, zvony, ždejte jen,
83
až vzejdou červánky té lepší doby nové,
jež uzří volného, kdo jménem Slovan slove,
a v shodě vzájemné a v lásce, pochopení
až bude objímat brat bratra, v jednom spění
za dobrem, za světlem, za lidstva ideály!
Ó, pak se rozzvučte, v šíř hlaholte a v dáli
a bijte, hřímejte a plešte dithyramby,
že mdloba zkrušena, čas rozvratu a hanby,
ve volný lidstva zpěv že nový souzvuk vpadá,
tak čistý, bujarý, jak slovanská krev mladá!
Den bude radosti, den slavný z mrtvých vstání,
v Slovanu Člověk živ! a vašem v rozjásání
nad šerou matkou měst jak Humájí se schýlí
na šumných perutích Slovanstva orel bílý.
V Moskvě, 25. srpna 1904.
84
DVĚ JMÉNA.
ELEGIE O MARNÉ LÁSCE.
Je v návštěvníků knize našel jsem
v starého zámku věži okrouhlé,
jež svlačcem ovita i břečťany
do širé zahrady se dívala
svým renaissančním oknem hlubokým,
jak nemohla by věky dohltat
se pohledu v tu propasť zeleně.
Tam dole kvetly právě akáty
a vůní jedovatě nasládlou
sytily vůkol celé ovzduší,
úpalem sežehnuté červnovým,
jenž zpražil rty jak žízeň polibků:
neb jaro k svatbě s létem dozrálo,
vše volalo v tom vzduchu po lásce.
Zde prodlévali tedy pospolu!
Krok jich, ač jindy míjící se vždy,
zde spojen jakous divnou náhodou
ve souladného rythmu rozchvění
se snivě týmiž komnatami nes,
kam časy nestačily nádheru,
85
jih, západ hromadit své klenoty.
Co sválo je sem, jako vichřice
dva útlé listy stromů zpřízněných,
leč oddělených každý půdou svou?
Umělci oba, oba nešťastní
již bolem tím, jejž rodí umění,
a ona nadto ženou jiného...
Já jediný znal jejich tajemství.
Mně neprozradily je slovo, vzdech,
ni wagnerovské zrakův utkání –
však víte, jak se Tristan s Isoldou,
jak Walther s Evou pijí očima
ve zvuků nekonečném jásání –
ni rukou příliš dlouhý, vřelý stisk,
či jiná drobná neopatrnost,
vždy zrazující ty, již milují.
Mně o jich lásce smutek vyprávěl.
Tak nervosně se v jejím hlasu třás,
tom jako gobeliny ztlumeném,
tak přepadal ji náhle v salonech,
tak na procházce, v zákulisí též,
ať žití na scéně či divadla
když nemusila lidem úsměv lhát,
ni spokojenost svému manželu.
Tak smutek ten se ryl jí do očí,
tak stínem clonil bledou její skráň,
cheruba peruť, řkoucího: „Vše blud.
Smrt jenom východištěm z klamů jest,
86
do výše hory žitím zvrstvených.“
A v jeho písních růžemi se rděl,
jež krvácejí touhou věčitou,
a v jeho písních kvílel houslemi,
co do noci své žaly bědují
a na slavičích sladkých rokotech
spouštějí lásku marnou do hrobu.
A v jeho písních šílel Medžnúnem.
„Ó, Lejlo, Lejlo!“ lkalo sladce z nich
jak z hrudi smědé toho Araba,
jenž mládí své a krásu, slávu, moc,
vše obětoval lásky bludičce
a v písek pouště žal svůj pohrobiv,
přec klidu nikde, nikde nenalez.
Vždy jeho sny dál nesly jeho bol;
vždyť mozek mu již touhou třeštilo
jen její jméno, čárnější, než noc,
kdy na východě perlami se hvězd
jak šňůra s ňader dívky stržená
do klína Alláhovi rozsýpá, –
to jméno jako ambra rozteklá
a jemné vůní vína bílého,
kdy smysly začne sněním opřádat.
Ba přítel můj, ač sobě nestýskal,
víc trpěl, než ten dávný šílenec.
Neb tomu aspoň Lejla znamení
čas ob čas dala přízně vzájemné,
87
ať byl to jemom úsměv pokradmu,
ať slza touhy skráplá v záňadří,
či dopis, kde ho věčnou láskou svou
pod přísah pečetěmi jistila
a lhostejností k choti. Co dím, dál
šla Lejla ve svém lásky plápolu:
když temná noc svůj rozestřela plášť
jak beduin, jenž hlídá spánek stád,
v palmovém sadu hravých gazel svých,
jenž ve dne tona datlí ve zlatě,
svěžestí láká mladé žirafy,
tam aspoň na okamžik prchavý
jej v horečnou svou náruč vítala,
byť jen mu říc: „Hle, jak ti věrna jsem!“
I měl tak Medžnún v hoři velikém
přec útěchu. I v pusté samotě,
sám pouště kořínky jen živě se,
přec duši jakýs úkoj nalézal.
V síť antilopy chytal proto jen,
by zlíbaje jich vlhký, černý zrak
a zře v něm obraz oka Lejlina,
za illusi jim dával svobodu.
Proň měsíc pouště její tváří nyl
a cypřiš čněla její štíhlostí.
Zas jindy přízrak pouště vidinu
té přivábil mu, jež proň trpěla
ne míň, než trpěl on. I divoký
mu samúm byl jen žáru dýmnicí,
88
jež v jeho srdci k Lejle hárala.
Přes jeho spousty nohou krvavou
dál vytrvale kráčel nocí, dnem,
kam zvonec velbloudů mu kázal směr,
když s kmenem otce zatvrzelého
kdys putovala k hrobu Proroka.
Ó, jaké tehdy štěstí svitlo mu!
Jak stín moh její stopou vléci se,
zřít z dálky její měkké obrysy,
jak v sedle na drabaři houpá se,
v plášť vlasů před sluncem se skrývajíc.
Moh nocí k jejím stanům přiblížit
a osvěžit se rosou jejích rtů.
Když umdléval pak pouště útrapou,
potají vysílala služky své,
jež sílily ho víc, než pokrmy,
již důkazem tím péče Lejliny.
Ó, šílenec ten přece šťasten byl,
jakkoli velká tížila ho strast –
vždyť aspoň posléz jeden spojil hrob,
co nevraživost kmenů dělila...
Hůř osud stihl mého přítele.
Ta, v které zalíbil si, nevěda,
že dřív již pro něho je ztracena,
než protly se jich dráhy životní,
a nežli seznali, že duše jich
z nebeských luhů vzdušné sestry jsou,
89
jež láska strhla jako hvězdy dvě
v trest za touhu po věčném splynutí
do časných strastí země s věčnosti,
by tápaly tu, marně hledaly
a nalezše se, bolest trpčejší
tím překážek a odluk cítili –
ta v tuhý pancíř povinnosti hned
se svírala, jak chtěl se zblížit jí
a muky svého srdce vyjevit.
Do dálky její oči mluvily
o velkých touhách jako z pohádky
o labuti, jež letí za sluncem;
kyn ruky, hlasu melodický spád
řeč sympathie občas děl mu sic,
to byly však jen chvíle slabosti,
kdy srdce svému snění podlehlo.
Hned zase silna, odmítala jej,
a tytéž ruce, tytéž růže rtů
jej porážely chladem ledovým,
ba i ty oči, krásné oči ty,
zkad před chvílí žár tryskal jiskrami
a srdce planulo, zas byly v mžik
dvé jezer modrých v světle polárním,
kam srdce ledovec svůj obraz vmet.
Tak přítel můj se stále potácel
tu v nebe vznesen, stržen v peklo tu,
vrak mezi nadějí a zoufalstvím.
Ó, kolikrát již těm svým trýzním všem
90
chtěl konec učinit, radš se jí zříc,
ji v práci zapomenout. Přemlouval
sám sebe, že je příliš poctivým,
než aby klamat chtěl a podvádět;
že manžel její šlechetný je muž
a pevnou její věrnost zaslouží.
Když v práci však jen myslil na ni víc,
vrh do víru se zábav, požitkův
i sportů jalovostí, hledaje
sléz jiné v loktech Lethe lásce své.
A vše přec darmo... darmo... Stačilo,
by zjevila se, z lóže v divadle
vypiala nádherné své poprsí
a očím svojim modrým, hlubokým,
těm plným touhy, vlídné posily,
v šer hlediště vzplát dala čarovně:
a rázem byla pouta strhána,
v jichž motouzech chtěl srdce udusit.
Jí ani teprv třeba nebylo
slov šeptat lstivou vnadu k návratu,
jak v chrámě k zmatenému Asadu
je zašeptala Sábská královna.
Zas každý nerv hned láskou k ní se třás,
zas hořely hned staré požáry.
Jak moře, totéž a přec jiné vždy,
tak nekonečné a přec střídavé
ve vln svých barvě, světle, náladě,
v jich klidu, čeření a zmítání,
91
té lásky odliv byl i příboje.
Vždy jeden maják nad bouřemi plál:
ty velké oči v cloně zlatých řas! – –
– – – – – – –
Jak skončila té lásky historka,
zda stejně vlažně s mnoha jinými,
jež v prosaické době nynější
se všedně rozplítají (nikoli,
jak roztínávají se v románech),
mě tajno zůstalo. Můj mladý druh
mi zmizel kdesi v tropech s obzoru,
kam fantasie s vědou hnala jej.
Mně naposled psal ještě z Benaru,
pln obdivu pro starou kulturu
a památníky slávy brahmánské.
„Kéž moh bych,“ vzdychl mezi řádkami,
„v těch svatých vodách také smýti vše,
co duši moji boly rozrývá...“
A o ní – zře ta jména, vzpomínám –
jsem jednou četl: „Naše veliká
a slavná diva, jejíž intimní
umění tolik duší blažilo,
nervosou sklíčena do soukromí
se uchyluje v klid své rodiny.“
V klid rodiny! Zda byl to opravdu
klid, který rány duše vyléčí,
neb hrobu klid, v němž jenom dotlívá,
92
co dobolelo? – – Vše to vyvstalo
mi živě teď, když podpisy jsem shléd.
Co přinesla vám, duše trýzněné –
byť jenom touhy nesplněností,
či jařmem povinnosti šedivé –
ta chvilka míjivého soužití,
jež kratší blesku věru byla vám
v tom týně směle v jsoucnost vzbuzeném
krás přírodních a vkusu umění?
Ta vybranost kol byla v souladu
se snivou vaší psychy jemností,
jež povznesena nad vše banální
se pnula k výšinám jen Myšlénky.
Co dala jí ta chvíle v středu tom?
Zda do ran lila balsám léčivý,
na vznícený zrak mastí kladla se,
či jenom prudčej srdce zžírala,
zas jizvy sotva speklé drásajíc? – –
– – – – – – –
– – – – – – –
Na osud váš i jiných podobný
mně psána odpověď tam v zenitu.
Zda nezříte tam drobné hvězdy dvě,
svým jasem vlídně na se kynoucí
a chvějící se láskou nesmírnou
jak celý vesmír, sám jenž bez konce?
Ty hvězdy dvě jsou jak dva ostrovy,
jež od počátku z moře vstříc si lnou,
93
co zplodivši je rozlučuje též,
tak plny citu divnou rozkoší,
týmž jsouce sluncem žhavě líbány
do kštic svých rozvětvených platanů,
touž náručí vln měkkých laskány,
jež nese pozdrav s břehu ku břehu,
a přece v lásky touhách nejvyšších
vždy k sobě zříce v celé čistotě.
Tím mořem tam je propast věčnosti,
nad jejímž chaosem jak nevidnou
by náručí se něžných snoubenců
vždy v touhách lásky přitahovaly,
přec znovu vždy se odpuzujíce
po Neznámého mocném zákonu.
A je to Láska, jež vše v pohyb rve,
a je to Láska, kterou zmámeny
si světy letí v zkázné objetí,
hynouce strašným jejím výbuchem.
A je to Láska, která nové zas
a nové světy tvoří z ničeho.
A je to, jest dech věčné Ženskosti!
Ó, Ženo, oso našich snažení,
ó, Ženo, která bohy činíš z nás
svou dobrotou a zase deptáš v prach
nás svými hříchy, která trpět znáš
i posléz vítěziti trpěním,
jež bolem hubíš, křísíš radostí,
94
ty sfingo Stvořitele odvěká,
v níž tajemství skryl všech svých symbolů,
buď žehnána za největší svůj dar,
ať naším štěstím je, či neštěstím,
buď požehnána, Ženo, za Život!
– – – – – – –
– – – – – – –
– – – – – – –
Když v noci, schvácen nebes velebou,
svých citů struny ladě k souzvuku,
se nořím v nebes hvězdné zázraky,
ten symbol Ženství vždy kol tuším vlát.
Je mléčná dráha vlasem rozstlaným
na lože věkověčna plození,
a země bílá v záři měsíce
jak živné prsy zticha oddechá.
Tu z dalekých těch, nezbadaných sfér
dech elegie vždy mne ovane
všech lásek marných, všeho toužení
po věčně Ženském gigantický stesk.
A sevšad, s hvězd, tak s listu jasmínu,
jenž u mých nohou právě vykvétá,
jak šeptal by stem ech jen jeden vzdech:
Ó, Lejlo! Lejlo! sladká Lejlo má!
95
OBSAH.
I. MELANCHOLIE.
Óda melancholii7
Propadnutí osudu11
Odloučení12
Nad ložem trpící14
Bez přístavu15
Z listů lékaři16
Útěcha18
V přírodě19
Slzy21
Až půjdem23
V rozjímání25
Zapadlá stanice27
Soumraky duše I.30
Soumraky duše II.31
Východ32
Cestou parkem33
Když jsi se vrátila35
II. ZPĚVY ŽIVOTA.
Své hvězdě40
Za sluncem43
Meditace47
Člověk49
Ještě své hvězdě50
Pozdrav stromům53
Nad vodopádem v Krimmlu56
Blouznivá noc59
Podzimní bouře62
Oběti hor65
Sníh68
Jarní hekatomba74
Na Kremlu81
Dvě jména85
[97]
ZPĚVY ŽIVOTA jsou pokračováním „BÁSNÍKOVA KANCIONÁLU“, jehož první díl sluje LÁSKA. (Poetické Besedy Máje, řada I., sv. 4. 1905.)
Od téhož autora:
ROSA MYSTICA. Básně. V Praze, Jar. Pospíšil 1892.
E: jf; 2004
[98]