ODLOUČENÍ.

ODLOUČENÍ.
Což jsme vskutku navždy odloučeni? Celým žitím mezi náma zeď běžeti má hluchá, k umučení, za níž bolů tam i zde lká změť? Navždy má ten závoj černokalý zastírat Tvé duše dennici? Nevysvitne z chmury, jež ji halí, rozhodit svých růží květnici? Zřím Tvé srdce hořet skrze mraky, vidím se je láskou spalovat, ale dým a dým jen tíží zraky – co Tě štve v ty tmy se vzdalovat? Slovo těchy neproniká k Tobě, nářek, pláč ta krutá sráží zeď, byli bychom bližší snad si v hrobě, než v tom mrtvém položití teď. 12 Vím, ach, které černé moci ruka drtivé ty hradby vztyčila, závoje tmy zpředla v naše muka, dýmem světla naše zničila. Ale sláb jsem roztrhat tu chmuru, servat závoj, zbořit zeď, ó, žel! Modlitby se nedonesou vzhůru, proklínat jsem – z bolu zapomněl. 13