POZDRAV STROMŮM.

POZDRAV STROMŮM. (FRANTIŠKU ŠAFAŘÍKOVI).
Ó, stromy šumné, co je ve vás krásy, kdy klenete se mocně do výšin, kdy krajem širým strou se vaše pásy, živoucí smaragd, před žhavými jasy zvou husté větve v utěšený stín! Obrubou vaší zkrášluje se země, ať vítáte nás z lučin, údolí, ať skalin, vrchů, horstva šatí témě ta vaše zeleň, jasně zde, tam temně; jak u cest pyšně pne se topolí! A naše lípa... v žírné polí vlně všem vlídně kyne chodcům umdleným. Hle, smrčin porost, prostor dálný plně, se mění v moře, které tajuplně svůj chorál zpívá hlasem ztlumeným!... 53 Bor odpovídá. Jedlí šeré shluky v to mísí radost svou i bol i hněv, vzepějí břízy, habry, duby, buky, houšť přizvukuje slavíků svých tluky: toť Tvůrci nekonečný chvalozpěv. Tu teprve, v těch zvuků, barev moři a světlech snětmi propouštěných, vlast v své pravé kráse přede zraky vzhoří, duch velebě se Všehomíra koří, prach země s vaším vzepětím chtě střást. Buď velebena síla, jež vás budí od věků z kůry zemské bujet, růst, buď žehnáno i citu lidské hrudi, jenž ruku dělnou k rozsévání pudí, kde dosud úhor bez vás leží pust! Toť nejčistší je radostí, sám zříti, jak roste strůmek, jejž dlaň zasadí, byť jediný, za skvělých sadů kvítí, jež cizokrajnou nádherou zrak sytí, přec vysévači rozkoš nahradí. Jeť v rašení tom ztajen symbol žasný, v něm všeho života jest ukryt taj, ten věčný rozvoj, smysl žití krásný, být dobrým, volný růst, zrak k nebi jasný, sám zelení svou stvořit sobě ráj. 54 Ó, svěžest nitra, srdce očištění!... Z vás čerpat lze, ó, stromy, sílu k nim, ve vašich korun vážném šelestění, co prsa rvalo, tichne, v mír se mění, vše marnosti se rozplývají v dým. Cos vyššího ve vašem vane vzletu a mluví jasně z vaší němosti. Vás proto zdravím, přímé, svobodné tu – ó, stromy, vraťte zelení svou světu zas pohádku o lidské radosti! 55