V PŘÍRODĚ.

V PŘÍRODĚ.
Když nešťastný jsi, prchej od lidí! Co může člověk, než své záští dát? Ni jeho soucit žatvy neklidí. Jen prázdná slova, jak zříš větry vát. Ten ruku stisk; snad dobře myslí to, cos na okamžik cítil srdcem hnout, leč konec konců, co mu cizí zlo? Zas urval soustrast vlastních péčí proud. A může halíř něčím ulevit? Ty poklad lásky potřeboval bys, ne almužnu. Tvůj rozdrásaný cit jsou živé struny loutny magadis. V ně tepe písně starý kitharód o zoufalstvích a dávných zklamáních, Žal, který zná jen měkký tónorod, a jemuž v kletbu na rtech vadne smích. 19 Za písní těch, jichž zžírající rým mi bolnou ironií bodá v sluch, svou chorou mučednici provázím dál od lidí, kde umlká jich ruch. Pod věkovitých dubů koruny, v luh zelený se cvrčků skřipotem, na pustou hrázi, kde jak o čluny si vlna šplouná tichým chlipotem. V šíř polí, po vydané úrodě jež oddychují blahem mateřím, v háj zkolébaný v letní lahodě, kde leda sojka křikne zášeřím. Vzduch vonný, vůkol posvátný ten klid, vše mírní nervů bolné rozchvění; když večer villy prokmitavý svit zpět volá, vracíme se ztišeni. Leč s jitra shonem zase trudů rej se vrací každou srážkou náhody. Kdo nešťastný jsi, lidem utíkej! Lék klidu na prsou jen přírody. 20