OBĚTI HOR.
Na úzké horské stezce jsem potkal staříka.
U skály odpočíval, a zřím, že naříká.
Nes věru těžké břímě pro svoje stáří ctné,
nes rakvičku. „To, pane, je pro vňoučátko mé.
Jen malá, slabá rakev, však těžší každý krok,
mně hranou svojí ostře se zařezává v bok,
jak by mne zdrtit měla...“ A slza za slzou
se s potem stydlým mísí tou tváří utvrdlou.
Ji sešlehaly vichry, v ni vryla bída hor,
jak na stoletém kmeni blesk rýhu vrstvou kor,
svou črtu nesmytelnou. Leč nejkrutější ráz
nestačil sehnout, zkřivit ten neoblomný vaz.
Je stařec jako jedle, to tvrdý, český suk,
již mnohý cizí topor zde o to čelo puk,
to ještědský je člověk, kde stanul, pevně tkví,
a ani tisíc bouří jím s místa neochví! – – –
Přec bouř jím zaklátila: to krutý vichr vstal,
jenž strůmek jeho štěstí od vršku v kořen sťal.
„Mám, pane, dceru, těchou mi rostla jedinou,
za šediny mé chleba šla hledat krajinou
a v továrně jej našla – tam dole v Liberci...“
Kmet zamáv hořce rukou, kde mýti ve čtverci
na smaragdových luzích, jimž otravuje drn
všech barviv nádrž, Nisa, pár dýmajících skvrn
65
zřít bylo stopou města soukenných baronů.
„Ty, město ošemetné, lstných plno náhonů...
Za kousek suché skývy nám béřeš zdravou pěst
a synům mateřštinu a dcerám našim čest!
Hůř ani v bravu plachém nedáví lačný vlk...
Co mluvit o svém hoři!...“ A stařík trpce zmlk.
Své břímě přes rameno si tupě přehodil
a zkusil těžkou nohou, jak by se rozchodil.
Po několika krocích vzad slabě nahnul líc:
„Snad ani dcerky svojí nenajdu živé víc,
snad umíráček pouze mi zazní ze vsi vstříc;
ubožkou s hanbou zmítá – horečka omladnic.“
A zas jak stroj dál šlapal po štěrku v prudký svah,
leb schýliv klasem zralým pro Smrti kosný mach.
Již ani neohléd se, kdy s cesty zabočil – – –
Oj, divně horský ráj ten se se mnou zatočil:
kde dřív jsem viděl radost a svěžest, zdraví, jas,
teď rozvrat, bída, smutek a žal se na mne třás,
já v osudu těch šedin zřel celý horský lid,
jenž o každý den žití se musí trudně bít,
rvát s přírodou se o chléb, s lidskými upíry,
vždy znovu vrhán hladu a nouze ve víry,
jenž hyne ve tkalcovnách, kde vodnatí mu krev,
a zapomíná radost a zapomíná zpěv,
a jenž má těžký úkol, v svých strastech nuzoty
stát hrází, o niž vzpírá se útok cizoty.
Vždy vlnobití divé víc hlodá, hloub a dál.
Ó, nedej Bůh, by strhl se ochranný ten val!
66
Již tvrdé naše hory dost propustily zla –
jen v slabých prsou lidských nám pravá spása plá!
Ta věrná prsa dokud za věc svou budou stát,
bouř nejprudší a příval ten neprolomí hrad,
a byť to byla prsa, jež práce vyssála –
jen lidu srdce tolik v boj síly vysálá!,..vysálá!...
As těmi reflexemi můj sílil sebe duch.
Již zapadalo slunce za protějších hor kruh,
na říčkách, na rybnících se lesklo červánky,
tmu mračen prošívalo zlatými varhánky,
paprsky hasnoucími jak v kštici diadem.
Tak zvolna, tiše, hebce v sen kolébalo zem.
Z luk začla mlha stoupat a tulila se v les,
do tvrdých stínů halil se rozházený tes,
jejž Satan kdys chtěl vztyčit zde v posměch Ještědu
a přišed pozdě, s chabých svrh beder k posledu.
Zde dílo Satanovo se léta chystá zas.
Zda dobrý lid náš bude sil dost mít, by je střás?
Hle, stín se řítí kvapem, jen na západě mdlá
se večernice v studu jak naděj třepotá.
A píseň svoji šumnou začíná hustý hvozd,
jak soumrakem by padlým byl denní tísně prost,
od vršku sosny k vršku si volně hovoří,
a v brzku reptá, bouří, hřmí celé pohoří,
jak by slib vytrvání od stráže k stráži šel.
Mně toho dne již zevšad jen umíráček zněl.
67