SNÍH.
I.
To bylo bledé děvče, pomněnek trpící zrak,
a popelavou skrání dum divných plynul mu mrak,
jak kdyby duchem stále do dálek mizelo jen
a k ztracenému čemus tam někam snulo svůj sen,
jak kdyby útlým tělem, jež nese choroby tíž
v své nerozvité hrudi, na zemi nebylo již.
Květ vytržený z půdy tak hyne pozvolna, schne,
k těm, kdo by ujal se ho, stvol mroucí nadarmo pne,
až poslední naň chvilka zákeřně vyřítí se –
v kalichu ještě slza naposled zatřpytí se.
II.
Či byl to v jejím zraku již taký nebeský lesk?
To po matičce drahé ji schvátil bolestný stesk.
Rok bude tomu právě, co pod drn odešla spat.
Matičko utrápená, neslyšíš dítě své lkát?
neslyšíš jeho vzdechy? pláč, který srdce můž’ rvát?
Ach, dosti měla žalu, by aspoň hrobu jí chlad
dal klid a zapomnění. Smrt byla nejvyšší smír,
jenž v nesouzvuku žití jí zazněl z andělských lyr.
68
Let sotva tomu deset, v rodnou se vrátila ves,
děťátko zachuchlané loket zlou cestou mdlý nes.
Mráz tuhý tenkrát fičel. Rodiče zavřeli práh,
pěst marně buší do vrat, ret děcka vysch už a zpráh.
Půl zkřehlé našla tetka, s půlnoční v zpomínkách jde,
poznává svoji Dorču, do teplé jizby ji zve,
slibuje smířit staré. Však hrdost nedala již.
Dál podlomeným žitím statně svůj ponese kříž!
Tak mozolnou ctně dlaní o život sváděla boj,
pro dítě žádný nebyl dost velký starostí roj,
pro její zlatovlásku, jež jemná byla jak květ,
pod nepříznivé nebe jejž svál sem slunnější svět,
tak dragantová, křehká, tak měkkých očí jak on,
tak štíhle rostlých prstů, jež trudů neznají shon
a pro rozkoš se zdají stvořeny býti a jas – –
Ó, jak on jimi uměl hladit jí spuštěný vlas! –
A něžné dítě rostlo, matčin je ovíval dech,
by neměl k slabounkému přístupu nepohod žeh.
A matka pracovala, dřela se ve tváře pot,
jen aby děcku svému poskytnout mohla, co vhod.
Ji sílila ta naděj: jich přijde vyhledat přec,
dél nenechá jich strádat, přivine v oteckou plec,
jen až to velké dílo, o kterém vždycky snil,
se podaří mu vyvést. Neb nechtíc bráti mu sil,
svůj rozdíl cítíc, nuznost, sama se rozhodla jít,
než aby krněl, trpěl, radš zlomí štěstí i cit – –
Však on, on přijde, přijde, zná velkost oběti. Zná,
ač prostá jest jen dívka, jak ráda, ráda ho má.
69
Ba přijde, přijde, přijde! – A v těch svých bláhových snech
se jímá líčit děcku, jaká to radost a spěch
a sláva bude, konec všech ponížení a běd,
až přijde otec pro ně, tak dobrý, krásný...
III.
Jak květ,
jenž příliš dlouho čekal na slunce úsměv a zář,
se nerozvine, vadne, již vraštila se jí tvář,
dlaň hrubla, naklonila se šíj a uvádal bok
pod tíží lopot, s nimiž jí každý zápasit krok,
ač netušila změny, neb v zápas nových vždy míz
jí lily láska k děcku a víra v něho... Až kdys
bouř přihnala se. Hrozná. Blesk sjel a schnoucí sťal peň.
Ji oklamalo všechno. I velká víra ta veň...
IV.
Co přilítla ta zpráva (blízkého statkáře dceř
že k oltáři má vésti „náš slavný umělec Ř***“)
již nevzpamatovala se Dorča z nejkrutší z ran.
O štědrý den ji právě nesli do hřbitovních bran.
U cizích zbylo dítě. Jak cizí, vlastní i jsou.
Umřelo s matkou mu všecko. Co v světě se sirotou?
Jak odervaná snítka je slábo s bídou se bít,
a dobré slovo pro ně tu nemá nikdo ni cit.
Je tílko jeho stonek, jenž chřadne, jak naň dých mráz.
Jen do svých dum a žalů se tulí hlouběj’ a záz’.
Nač ústrky jen snášet a ztráty, bolesti znát?...
Než rok se s rokem sešel, musili v špitál ji dát.
70
V.
V horečce divné sny má, jen stále matku svou zří
a mazlí se a laská, hovoří, žertuje s ní
a pláče, zmozolenou jí líbá dlaň a zas líc,
jež kryje smrtná bledost, jako když umírajíc
naposled žehnala jí – ó, stále slyší ten hlas:
„Až bude tobě nejhůř, já pro tě přijdu v ten čas!“
A opět zří se s matkou, po známé pěšině jdou,
za výdělkem jdou v město, za šera ještě a tmou,
touž cestkou, v nemocnici po níž ji přivedli dnem,
hle, z okna je ji vidět, zrovna se zatáčí sem,
je posněžená celá, až v černý ztrácí se les.
Tam k němu jako hnízdo vlaštovek tulí se ves,
a na té stráni nad ní divného pole je lán;
tam dali matičku jí, řkouce: „Mír budiž jí přán!“
Ó, co v to pole vseto vzácného semení jest,
z něhož jen roste hoře, strom, jenž se dotýká hvězd.
V jizbě se šeří, venku jen bílá leskne se pláň,
procitá děcko ze snů, oko mne vyhublá dlaň,
samo se vidí v jizbě, vše bylo horečky klam,
není zde matky její, konec je laskání, hrám.
Opatrovnice vyšla na chvíli ve druhou síň,
kde stromeček se chystá. „Jen vesele, stromečku, kyň
těm druhým dětem chorým, já krasší stromeček mám,
mou zalévaný slzou, na hrobě matičky tam;
v svatvečer nesmím scházet, zas Kristus přijde dnes k nám
co řek by duši hříšné, že hrůbek nechávám sám?“
A děvče šátek chytne, z nízkého okna jen skok,
71
a po pěšině známé již drobný cupotá krok.
Je dobře umrznuto, sníh skřípe, běží se líp,
a nikdo již ji z města nemůže dojít ni zřít.
Na keřích podle cesty jak lpěl by démantný třpyt –
však co že cítí v tváři? Začíná sněžiti znov.
Jak drobných důtek šlehal by kůži uzlík i kov.
Pápěrka sněžná snáší se krovem na ztichlou zem,
Ježíšek na bílém koni to letos přijede sem;
jen aby dřív, než přijde, byla již u hrobečku,
co sobě pomyslil by o tobě, sirotečku?
Pytel se roztrh s pýřím, za vločkou hrne se vlok,
a rozpálené děvče statečně přidává v krok.
Sype se, sype s nebe, již ani nevidí stez,
a pořád dále, dále se zdá být černavý les.
Sníh houstne, lepí oči, že na krok nevidět proň,
ubohý sirotečku, líp si své pomněnky cloň,
ať nepohasne tady jich tichý, trpící svit –
oj, přec tam v dálce záblesk jakýchsi světel se kmit!...
Snad na růvcích to svíčky kynou přes hřbitovní zeď?
A choré děvče síly naposled napíná teď.
Vždy hlouběj slabé nohy se boří v kyprý ten sníh,
již cítí jen, že klesá... Nikoho, kdo by ji zdvih...
Než najednou – co děje se na silnici? ó, zdar!
to od černého lesa běloušů řítí se pár,
vše na nich září zlatem, a hudba rolniček zní,
jak kdyby otvíralo se nebe nejkrásnější.
Jsou nádherné to saně, a kdo to, nebesa! v nich?
To spanilá je paní, zakrytá ve závojích
72
a v kožešinách drahých, z mušlínu jenom dvé hvězd,
dvé dobrých září očí. – „Bože, to matička jest!
Leč koho s sebou veze? Je mladý, krásný tak muž,
o jakém vyprávěla mi v slzách – ó, vše vím už,
to tatíček je drahý, přec nezapomenul nás:
mám po něm štíhlé ruce a zlatem svítící vlas.
Než jaké zní to zpěvy? Andělů zve mne snad hlas?
Ne, matička mne volá: ,Přišla jsem pro tebe v čas!‘“
VI.
Pár mladý ku rodičům na první vánoce jel,
kraj věru divný pozdrav na uvítanou jich měl:
nalezli zmrzlé dítě. Zavezli do prvé z chat,
daleko statek ještě, a nelze se zdržovat.
Však pomoci tu není, vždyť zhasla očí již zář.
A pro nevěstu štěstí, že nebylo vidět mu v tvář.
73