ZA SLUNCEM.

ZA SLUNCEM. (JANU EMLEROVI).
Výsekem nebe v ulici těsné, k výši kde děsné činžáků nevkusných čtverec, jenž dusí, břidlici zved, divokých husí zahléd jsem let. Klikatou čarou v mlhavé ředi nad sazí šedí řítí se do dálky plavců těch smělých vlnivý tah, majáků bdělých neplá jim nach. 43 Šumným jak ruchem parníku hřídel, tepotem křídel veslují v neznámo, v třepotném kmihu nad chmurou hrud k smavému jihu žene je pud. S úzkostně k předu napjatou šíjí do vzduchu bijí, touha jen po slunci nutí a šine umdlený sval, odměnou kyne teplá jim dál. Jak vám, ó ptáci, svobodu vaši, vzletem jež raší, závidím, spoutaný všedností světa v úmorný kruh – jak se vám vzlétá ve volný vzduch! 44 Též bychom byli vzlét i tak rádi, soudruzi z mládí, kam nás hnal krve val, srdce kde jihne; kolik však nás Ikarův stihne osud hned v ráz! Vzpomínám zase, let váš zře dlouhý, na všecky touhy, co jich kdy srdcem šlo, a jimiž právě ztajil se dech, o lásce, slávě, lidskosti snech. O kraji blahém, bytostech čistších, povzletech jistších... Marno, ach, marno vše! Tyčíš jen témě na chimér hlas, bys o kost země líp srazil vaz. 45 A přece v srdci dál touha hlodá, pálí a bodá: jednou, ó, jednou jen s okovy střásti pozemskou tíž – a přes propasti ku světlu výš! 46