JARNÍ HEKATOMBA.
Měkký, jak by dívčí ovál
pod závojem zamžíval se,
kraj, jímž tulák já v pouť dal se,
v jarní páře oddechoval,
v jarním slunci usmíval se;
jedva sníh že s lích byl smetl.
Vlhký ještě každou stezí,
zelenal se drnem mezí,
pásy luk a plný mlezy
rašil, klíčil, pučel, kvetl.
Každá mez jak pokropena,
každá louka rozpestřena;
pode tlícím listím hájů
podléštky a koniklece,
sasanky a prvosenky
zvedají svůj stonek tenký,
šepcí báje plné tajů
o Moraně zniklé v řece.
Zima, Tma, Smrt přemoženy,
příroda si pouta střásá.
Život volá. Život jásá.
74
Pojďte, dívky! Přijďte, ženy!
Ze sladké svých ňader tísně
do mladého slunka třísně,
kterou háje ověšeny,
jemné břízky rozechvěny,
zanotujte jarní písně!
Návrat slunce, světla, žití
oslavujte v družném kolu,
rozdech lásky, rozpuk bolu,
úsměv, jímž se nebe třpytí,
pocel, žár jenž v krvi vznítí,
slaďte v písní něžnou štolu!
Za radostí, štěstím honbu
opěvejte do sytosti!
Božstvu jara, plodivosti
při úlitbách vzdejte z kvítí
první jarní hekatombu!
*
A již vidím zevšad sbíhati se ženy,
dívky prostovlasé, kynou na stařeny,
děti letí napřed, vánkem dmou se šaty,
od paprsků zdají celičky se zlaty;
modré, zelenavé sukně dívčí vlají,
jako když si vlnky s nebem, s lesy hrají,
rudé šátky hoří vlčími v to máky,
antických rouch pestro, mníš, ti mámí zraky,
75
k oběti svým bohům spějí rušné davy.
Rychle blíž! Ať stihnu průvod jejich smavý.
Evoe! Zniž cymbál, krotaly a sistry,
vesnu vítej kvítí, zpěv i v rej krok bystrý!
Probouzí se zase dávných časů sláva,
příroda, lid, krása jedním kdy se stává;
poesie zase na rtech lidu zní,
světlo, život, radost slaví vítězství.
Básníkovy bludné sny se staly skutkem...
– – – – – – – – – – – – – – –
Co však zblízka vidím?... Tváře zryty smutkem,
děs jim trhá rysy, ustrnutí v oku.
Není radost, jásot, co je pudí k skoku,
hrůza vyhnala je z chudých jejich chatek,
vyplašená láska milenek a matek,
žen, jež čekají se, dětí polekání;
nářek letí vzduchem, spěch a doléhání,
pobídky a lkání, každý posun tuhne
ve výraz jen bolu; již i slunce uhne
se těm kanéforám smutným, slze v líci,
zlaté řízy šednou v cáry děravící,
úzkost pouze mrská plaché stádo vpřed,
zpěvy ne, jen pláčem zachvívá se ret.
Žalostně tak sny se básníkovy boří.
Což jen bídu rodí naše Krušnohoří?
*
76
Chvátám s davem. Cestou lapám rozptýlená slova,
v tichém pláči polykaná, štkající vždy znova.
Chápu málo, tuším více, jako ti zde tuší,
peruť neštěstí kol vane, koho stihne, zkruší.
Nechci ptát se. Dav mne nese proudem lkavým, dravým,
jenž se žene, stená, kvílí. Již se nezastavím.
Rozbolněná duše davu i mou duši bolí,
cítím úzkost, cítím bolest, platiž komukoli.
Chtěl jsem hlásat pozdrav jaru, slunci, světlu, žití,
chtěl jsem svoji víru v radost tisícům kol vlíti,
v přírodě jsem volné jásat s volnými chtěl lidmi,
smutek, bídu, všednosti rmut přešlými zvát vidmy.
„Zima, Tma, Smrt přemoženy. Život tebe želá.
Příroda si pouta střásá!“ tak má píseň zněla.
A teď prostřed jarní krásy, kterou kol se stříti
vidím krajem zkvétajícím, musím Smrt jen zříti...
Výbuch v dolu. Sta jich zničil. Jiné pohřbil živé.
Ze země, ó, děti, slyšte otců nářky tklivé.
Zemí k paži paž se vzpíná! Mít i sílu tuří,
marná práce; marné pláče. Dole oheň zuří.
*
77
Dělná ruko, tvrdá, zmozolená,
bez tebe co celý svět by byl?
Vše, co lidský um si vydobyl,
za tvořivých co mu zrálo chvil,
mělo-li se skutkem stát, co snil,
o tebe vše díla podepřena!
Ty’s to, která ze syrého lůna,
zemského nám kutáš poklady,
teplo, světlo, kopáš základy
k chrámům vznosným, pyšné na hrady,
role vzděláváš a zahrady,
mrakodrapy tyčíš, až kde luna,
řídíš díla páry, díla mluna;
mramor láme tvoje síla junná,
bez tebe by nechvěla se struna,
barva nezářila na plátnech,
slova pěvců neměla by ech,
zůstali by zakleti v svých snech,
jako myslitel v svých čtyřech zdech;
brokát, hedváb nehalil by ženy,
měšťáků hlt zbyl by nezkojený,
stejně jak snah vyšších ryzé měny.
A co údělem tvým? Holé stěny,
tvrdé lože, zima, tma i hlad.
Jiným světlo, chléb, sůl, plný mlat,
tobě jenom s osudem se rvát,
tobě s bídou na věky se klát.
Ve přádelnách mrháš svoje síly,
78
v hutích, šachtách otupuješ sval,
kladiva tě chromí, stroje, pily,
železa tě tekutý žhne pal,
drtí stoupy, kola, nože, lisy,
se střech, v lomech, při průkopech skal
denně na nitce ti život visí,
a vždy dáš mu víc, než on ti dal.
V tom jsi rovna duchu myslitelů,
básníkův a uměn tvořitelů,
kterým také za jich díla všecka,
lidstvu daná s důvěrností děcka,
za pokrok a volnost, pravdu, krásu,
objevy, jež hmotu nutí k žasu,
bída odměnou, smích, smrtná rána...
Kdy vám dvěma svitnou věčná rána?
Dělná ruko, budiž požehnána!
*
Slunce jásá, hárá,
Osud květy drtí.
Hekatomba Jara
hekatombou Smrti.
Na sta paží, rýčů,
do práce se snují,
trupy zuhelnělé
jenom vytahují.
79
Zříš to děvče mladé
pláčem uzardělé?
Hochu na hruď klade
hrstku petrklíčů.
80