BLOUZNIVÁ NOC.
MISTROVI.
Vyšli jsme z vinárny, ret ještě polibky vlhký,
nevím, zda od číše víc, či od Héby úsměvosladké.
Vyšli jsme, družnost v srdci a jasnou hlavu, jíž zdály
záhady světa se vše být řešeny přátelstvím, láskou.
Shvězdění míhavá zatím, co v žáru prýštící révy
vteřinou hodiny v propast plynuly při jiskrách ducha,
jimiž rozdával’s, Mistře, nám učňům životní moudrost,
kolem severní hvězdy se stočila skoro již k ránu.
Jaká nádhera noci nás čekala na svěžím vzduchu,
nás, již v nitru svém nesli díl ohně urvaný božstvům!
Okolo hřebů hvězdných, jež ze zlata tepány tkvěly
v stropě tmy temném jak malachit, v nekonečnou báň vzdutém,
zachvívat proud se mi étheru zdál jak s jemných strun harfy.
Byla noc, za jakých Pythagor zlatá z hvězd četl svá slova?
za jakých Platón o věčných ideálů snil sférách?
Vím jen, že Mistrova slova dnes nad jindy sladčeji zněla.
Zněla lahodou klidu, dobytou života bojem.
Po střechách válel se měsíc, míč obrovský, odkopnut prudce
na západ vítězem rusým, jenž neviděn blížil se pevně
přes pouště, lesy a sedmeré moře s křišťálné hory.
59
Stadiem byly tu prostory bezedné, metou – klín věčna,
denně zkad vrací se v pentathlon junné slunce i měsíc
v nebeský football, jenž nemá strážců ni rozsudí třeba.
Hle! teď diskos napích se ve svém šíleném letu
na žerdi tenké, trčící nad stromy ostrova ostnem,
prapor ohnivý, vlající do dálky tekoucím stříbrem;
teď zas, vyrvav se, za listím mizí, jež krvácí po něm,
aby v mžiku svůj kotouč za vršek do mlhy skácel,
záplavu rudou jen zůstavě v kontrast mléčnaté žluti
elektrické lampy v drobném lupení olše.
Došli jsme nábřeží. Řeka nové divy nám tančí
u nohou jako Najada s odkrytým svítivě bokem,
laškujíc si třpytivým závojem stříbrných vlnek.
Usmívá se jím, protkaným churavou vyhnance září,
jako žena, jež vítěze síle vzdává se ráda:
stříbro slz moh jen dát onen, ten zlato jí nahází v lůno.
Chvíle jest plná sladkého zmatku, kdy lámou se světla.
Tam ještě splývá vše v magnetické báchorce luny,
zde již ostrý se stín v dne kontuře rýsuje přesné,
tam ještě Hradčany do tmy vtínají hroty svých věží,
královskou silhouettou se v baldachýn nad Prahu strouce;
zde již osleplým okem se s verandy kavárny dívá
do šera jitra lampion z prohýřeného včera,
hladová nevěstka v portál co krčí se karyatidou,
která již nemůže nést svou bídu ni přetvářku měštců.
Chvíle sloučení noci, dne, světla, tmy, ctnosti a hříchu,
kdy vše jedním se jeví, z týchž prapříčin vyvěrajícím,
loupežný dravec, šeredný netopýr, slavík, co zpívá
60
v měsíčnou pohádku, kos, jenž v městské zdi slaví vpád slunce.
Záhady, hle, jež srdce rvou nám otázkou věčnou...
Avšak zde stačí, by paprslek slunce se s měsíčním protkl,
žlutý stín s modrým, a vše zas novou zelení hárá,
směje se list i vlna, blouznivou rozkoší jaty,
jak teď má hruď, jež se v taje těch obou vnořila mocí.
A vše v tom zásnubu světel a tmy a slasti a žalu
jakoby splývalo v jediný paian, jenž se tvých rtů, Mistře,
v měňavé rozhraní noci a dne, jež tu kolem nás víří
svými fantasmaty jak Breughlův odvážný štětec,
hlaholí soucitem k lidstvu, obdivem k ženě, k přírodě láskou!
61